Úvod

Proč antika a Bible

Kudy k antice a Bibli

Co se dá opravdu číst

O autorovi


Proč antika a Bible

Že Evropa je založena na řecko-římském a židovsko-křesťanském dědictví, to je opakováno tak často, až to zní jako fráze. A stejně je to pravda. Jde ovšem o to, které konkrétní hodnoty, osobnosti, symboly, obrazy a příběhy kdo z tohoto dědictví vybírá. K antice se hlásili monarchisté i republikáni, revolucionáři i fašisté, křesťanští vzdělanci i hlasatelé obnoveného pohanství, teoretikové uměleckého klasicismu i moderny a avantgardy. K Bibli a ranému křesťanství se hlásili ideologové Bohem posvěcených království i dělnického hnutí, konzervativci i provokatéři, umělci i obrazoborci, američtí zastánci i odpůrci otroctví černochů, feministky i jejich odpůrci, homofobové i jejich odpůrci...

Antika je všude. Homér na akademii v Jelgavě (dnes v Lotyšsku),
kterou založil otec paní kněžny z Babičky

Tento projekt nechce rozhodovat, kdo se kdy hlásil ke kterým hodnotám větším právem. Nechce ani sepisovat seznam hodnot a protihodnot. Chce obrátit pozornost je zdrojům – k textům, které se dochovaly z evropského starověku řeckého i římského, židovského i křesťanského. Chce vyzvat k četbě pramenů, protože jen ten, kdo prameny zná, může kvalifikovaně volit, k jakým hodnotám se bude hlásit. Chce být pomůckou při orientaci, co a jak číst.

Tato pomůcka je určena pro studenty humanitních a samozřejmě i jakýchkoliv jiných oborů, stejně jako pro studenty středních škol, pro studenty univerzit třetího věku a pro všechny zájemce z řad nejširší veřejnosti. Studenti a odborníci v příslušných disciplínách, tedy v klasické filologii a teologii, mohou leccos shledat zjednodušeným a zkráceným. Je to však vědomá volba tohoto projektu: Umožnit nejen specialistům, aby se ve starověkém písemnictví zorientovali a našli v něm nejen informace, ale snad občas i čtenářský zážitek.

Staré texty pro čtenáře nové doby: Proto HOMÉR 21.

Kudy k antice a Bibli

Členění na kapitoly vychází z obvyklé periodizace dějin literatury a příslušných žánrů. Texty ovšem nejsou vykládány „samy o sobě“, ale především ve svém historickém, společenském a uměleckém kontextu. Místo podrobného převypravování obsahů („kdo koho zabil a kdo byl čí syn“) je kladen důraz na význam a jedinečnou roli toho kterého díla a autora v dějinách literatury i v dějinách dobové společnosti. Výklad se přitom nevyhýbá aktualizacím – komu či čemu z moderní společnosti se starověké osoby a fenomény podobají. Nejde jen o „antiku pro antiku“, ale právě o její vztah k nám a náš vztah k ní.

Výklad o antice není omezen na její literárně nejslavnější období, která podle názorů klasické filologie 19. století vytvořila vrcholná díla a nadčasové normy (v řecké literatuře období od Homéra po Periklovy Athény, v římské literatuře období „zlatého věku“ na sklonku republiky a počátku císařství), ale sleduje celé dějiny až do samotného sklonku starověku. Nepracuje již s tezemi o „úpadku“, ale s vědomím, že v rámci starověku – epochy zasahující v literárních památkách období nejméně třinácti století, se starozákonními texty ještě i delší období směrem dozadu – se mnohokrát měnily literární vkusy. Spíš než o antice by se vlastně mělo mluvit o mnoha „antikách“.

Karyatida, odvezená z Akropole britským filhelénem, lordem Elginem

Výklad o biblickém písemnictví naopak není zaměřen úzce teologicky, jak bývá obvyklé, nýbrž podobně jako u antických děl – na společenský a kulturní kontext. I biblické texty jsou texty literární, patřící do kontextu starověké kultury. V případě Nového zákona, psaného řecky v římské říši, lze mluvit přímo o tom, že i Nový zákon je součástí antické literatury. Závěrečná část o pozdní antice pak ukazuje, jak se cesty klasické antické kultury a cesta pobiblického křesťanského písemnictví slévají.

Výklad chce vyjít vstříc potřebám a možnostem soudobého, nespecializovaného čtenáře. Proto se necitují ukázky v původních jazycích. Proto je omezeno vysvětlování antické metriky (vzhledem k tomu, že vědomí o metrice a zájem o ni je i v současné české kultuře minimální). Proto je raději omezen počet autorů a děl, o kterých se mluví (důležitější je porozumění hlavním milníkům než telefonní seznamy) i počet dat (životní data autorů lze najít na Wikipedii i leckde jinde). Téměř zcela je vypuštěn výklad o nedochovaných nebo jen zlomkovitě dochovaných autorech a dílech. V tradičních výkladech klasických filologů se jim věnuje značná pozornost, protože často tvoří důležité spojovací články. Pro nespecializovaného čtenáře však nemá smysl mluvit o textech, které si nemůže přečíst. Zjednodušeno je i psaní jmen: U řeckých jmen se uvádějí délky samohlásek jen v případech, kdy rozlišují písmena (e = epsilon versus é = éta, o = omikron versus ó = ómega). Latinská jména, která mívají dvě až tři části (v císařské době i více), se uvádějí ve zkrácené podobě (Ovidius, nikoliv Publius Ovidius Naso). Zjednodušeny jsou i bibliografické odkazy.

Součástí každé kapitoly jsou oddíly Druhý život a Co se dá opravdu číst. Oddíl Druhý život vybírá nejvýznamnější vlivy a ohlasy příslušných autorů, děl či žánrů v pozdějších fázích antiky i v další evropské kultuře, od středověku po současnost. Důraz je opět položen spíš na několik výrazných příkladů – zvláště na díla, která mohou být čtenářsky přitažlivá nebo na filmová zpracování, než na „telefonní seznam“. Oddíl Co se dá opravdu číst je svým způsobem nejdůležitější na celém projektu. Ten totiž upozorňuje nejen na to, která díla ze starověkého písemnictví byla přeložena do češtiny (případně do slovenštiny) a kde vyšla – ale především na to, co se dá OPRAVDU číst. To znamená, která díla mají šanci živě promlouvat k nespecializovanému čtenáři – a v kterém překladu. Zvláště u děl antické poezie a u děl komických, parodických, satirických a/nebo erotických totiž samotné převedení do češtiny není zárukou, že budou mít na soudobého čtenáře aspoň část toho účinku, který měly na čtenáře starověkého. Někteří čeští editoři a překladatelé si byli vědomi této nesnadnosti a pokusili se o modernější a volnější přetlumočení. Zvláště takovéto pokusy budou doporučovány. V případě velmi rozsáhlých děl (eposů, prací antických historiků a podobně) skýtá oddíl Co se dá opravdu číst navíc i doporučení, které části těchto děl jsou nejpřístupnější, jinak řečeno - „kudy do toho“. Součástí každého oddílu Co se dá opravdu číst je pak i doporučení základní sekundární literatury, která je k příslušnému tématu dostupná v češtině, s důrazem na novější práce.

Co se dá opravdu číst

U každé kapitoly je v oddílu Co se dá opravdu číst doporučena sekundární literatura. Jako společný základ pro celé starověké písemnictví lze učinit tato doporučení:

Nejnovější a nejpodrobnější dějiny antické literatury byly přeloženy z italštiny: Luciano Canfora: Dějiny řecké literatury (KLP Praha 2001) a G. B. Conte: Dějiny římské literatury (KLP 2003). Oboje dějiny jsou velmi důkladné a zahrnují celou antiku, tedy včetně pozdní antiky a křesťanského písemnictví v příslušném jazyce (kteréžto epochy byly ve starších příručkách obvykle vynechávány nebo banalizovány). Navíc obsahují i dosti pečlivý seznam českých překladů, a to knižních i časopiseckých, dále časovou osu; abecedně uspořádaný soupis kratičkých životopisů autorů; a bibliografii odborné literatury (většinou cizojazyčné). Conteho Dějiny římské literatury pak mají ještě jeden bonus: U většiny kapitol mají závěrečnou podkapitolu „Další osudy“, která má stejné téma, jako naše rubriky „Druhý život“ (ale často volí jiné příklady). Jistě ani tyto dějiny nejsou bezchybné. Zvláště Canforovým Dějinám řecké literatury bývá vytýkáno, že si až příliš všímají společenského kontextu na úkor samotných textů. I to však lze brát jako jisté vyvážení filologické „textocentričnosti“ mnoha starších dějin. V každém případě, důkladnější dějiny nemáme.

Vděčná Hellas objímá filheléna, lorda Byrona,
v centru Athén

Z původních českých dějin je daleko nejlepší kniha Jiřího Šubrta Římská literatura (OIKOYMENH 2005). I ta je dovedena až do úplného konce antiky a obsahuje výběr z odborné literatury. Text je veden ve dvojí linii: Uprostřed běží celkový výklad, po stranách jsou dílčí hesla autorů a děl.

Kniha Evy Stehlíkové Vetera et nova (Torst, Praha 2014) není souvislými dějinami, ale souborem autorčiných doslovů a studií k vybraným autorům, od Sofokla po básníky pozdního Říma. Nemůže tedy sloužit jako učebnice – ale jako nesmírně živý a inspirativní vhled, ve kterém se antičtí autoři zjevují jako naši současníci. Eva Stehlíková ostatně inspirovala i autora této učebnice, i většinu současných mladších badatelů o antické literatuře.

Starší dějiny, které jsou v češtině dostupné, jsou použitelné spíš pro srovnání. Dějiny antické literatury ve dvou svazcích od I. M. Tronského, přeložené z ruštiny (Nakladatelství ČSAV 1955-1956), trpí marxistickými řečmi, které za literaturou vidí téměř jen třídní konflikty. Stručné dějiny řecké literatury a Stručné dějiny římské literatury Ferdinanda Stiebitze (první vydání 1936 a 1938, další vydání různě upravována) zase trpí filologickou pedanterií, která posuzuje (a odsuzuje) literaturu podle předem daných nadčasových norem.

Výbornou slovníkovou pomůcku tvoří Slovník řeckých spisovatelů (Leda, Praha 2006) a Slovník latinských spisovatelů (Leda, Praha 2004). Oba zahrnují i spisovatele příslušných jazyků v poantických dobách (tedy spisovatele středověké, humanistické, barokní, byzantské a novořecké). Oba vznikly přepracováním starších verzí týchž prací (Slovník spisovatelů Řecko, Odeon 1975 a Slovník latinských spisovatelů, Odeon 1984). Rozdíl oproti starším vydáním je jednak v aktuálnosti údajů o českých překladech, jednak ve větším docenění pozdně antických a zejména křesťanských autorů. Antické reálie všeho možného druhu, od zeměpisných po architektonické či mytologické, abecedně vysvětluje rozsáhlý Slovník antické kultury (Svoboda 1974) a „konkurenční“ Encyklopedie antiky (Academia 1973).

Z antických měst známe jen torza. Stejně jako z antické literatury

Dějiny ohlasů antiky v české literatuře, výtvarném umění i hudbě od středověku po současnost mapuje systematicky Antika a česká kultura (Academia 1978). Vzhledem k normalizační době vzniku musely být sice vynechány zmínky o politicky nežádoucích českých autorech, ale jinak jde o neocenitelnou pomůcku a rozcestník k další četbě. Z jiného úhlu otevírá perspektivy druhého života antiky Encyklopedie literárních žánrů (Paseka 2004). Neboť, z kapitol o vzniku a vývoji jednotlivých literárních žánrů se bezmála polovina týká žánrů, které se zrodily v antice, jak svědčí samy jejich řecké či latinské názvy: Aforismus, Anály, Apokryf, Drama, Ekloga, Elegie, Epigram, Epika, Epitaf, Epos, Erotická literatura, Hymnus, Idyla, Lyrika, Óda, Parodie, Satira... Výklad o dějinách žánru je obvykle vztažen i k české literatuře. (Alternativou může být i starší Slovník literární teorie, Československý spisovatel 1984, který má ovšem mnohem větší počet mnohem kratších hesel a věnuje větší prostor druhům verše).

Děje antické literatury, a to řecké i římské, jsou z velké části brány z řecké mytologie. Další klíčovou pomůcku proto tvoří přehledy antické mytologie. Vedle mnoha až příliš populárních děl lze doporučit dvě mytologické příručky: Karl Kerényi: Mytologie Řeků (dva svazky, OIKOYMENH 1996-1998) a Robert Graves: Řecké mýty (nejnověji Levné knihy 2004). U Gravese je třeba opatrnosti při četbě jeho výkladů, protože má tendenci vysvětlovat původ všech mýtů podle několika stále stejných historicko-antropologických principů. Skvělá je však jeho příručka v tom, že mýty přehledně člení na jednotlivé dějové motivy a varianty – a pečlivě uvádí, z jakého antického zdroje ta která varianta pochází. Konečně, pokud jde o promítnutí mýtů do života, jako základní úvod do dějin antické religiozity je možné stále použít knihu Ladislav Vidman: Od Olympu k Panteonu (Vyšehrad 1997).

Učitel a žák: Učení veršů zpaměti bylo základem antického vzdělávání.

Jelikož se tento úvod opakovaně vymezuje proti příliš úzkému a tradičnímu vymezení klasické filologie, která antiku detailně studovala, ale často nebyla schopna vdechnout jí nový život – budiž na konec tohoto seznamu přiložena i nejslavnější a nejsarkastičtější kritika klasické filologie – Nietzscheho úvaha My filologové (OIKOYMENH 2005): „Řekové vzdávají hold kráse, filologové jsou žvanilové a vetešníci... Řekové jsou náboženští projasňovatelé všedního dne, filologové jsou slovíčkářští hnidopiši a noční sovy... Já je znám, jsem sám filolog.“

Na druhou stranu, sebenudnější filologické pojednání alespoň nenadělá tolik škody, jako četba špatných historických románů. Je krutou iluzí myslet si, že se člověk opravdu dozví něco o starověku, když sáhne po prvním románu, který se jmenuje Není římského lidu nebo Já básník Naso. Jistě, ve světové literatuře vznikla řada pozoruhodných románů, které pracují s antickými postavami – a vdechují jim život, který je duchovním životem autora, jeho názorů na svět, jeho umělecké vize. Na takové romány bude se upozorňovat v každém oddílu Druhý život. Bohužel naprostá většina historických románů – a to platí nejen o romány o starověku – pracuje s několika univerzálními klišé, která jsou mleta pořád dokola, jen se pokaždé zasadí do nových vznešeně znějících starověkých či jiných kulis. Nečíst Jarmilu Loukotkovou ani žádnou z podobných románotlaček obojího pohlaví.

Všechna tato doporučení jsou záměrně omezena na českou, výjimečně na slovenskou produkci. Zároveň však pro všechny zájemce o starověk, ať antický, biblický či obojí, platí doporučení nejnaléhavější: Naučit se anglicky! Sice „rodným jazykem“ klasické filologie byla až do půle 20. století němčina. Sice odborný zájemce musí stejně zvládnout všechny čtyři hlavní jazyky, jimiž se o antice píše, tedy němčinu, angličtinu, francouzštinu a italštinu. Přece však v 21. století význam angličtiny i v této oblasti převážil – a to právě nejen pro odborníky. Kdo je schopen číst anglicky, otevírá se mu:

Oceán odborné i populárně naučné literatury o starověku.

Oceán antických textů v moderních anglických překladech, dostupných přímo na internetu - zatímco české překlady antických textů až na výjimky zatím na internetu nejsou.

Oceán antických textů v moderních anglických překladech, které do češtiny nebyly přeloženy a jen tak přeloženy nebudou. To se týká zejména textů z doby helénistické, z „věku nostalgie“ a z pozdní antiky pohanské i křesťanské. Anglicky je, ale česky není například: Strabónův zeměpis antického světa, celek Senekových tragédií, rozmarné básně Statiovy ani jeho eposy Thebais a Achilleis, Životy sofistů od Flavia Filostrata, Arrianovo pojednání o Indii, Aelianovy příběhy o zvířatech, novoplatónské řeči ani osobní dopisy císaře Juliána Apostaty, biblické eposy Iuvenka či Aratora, Ausoniovy básnické legrácky, Nonnův epos o Dionýsovi...

A ještě nádavkem se tomu, kdo je schopen číst anglicky, otevírá důležitá součást druhého života antiky – svět skvostných barokních oper na antické náměty, které jsou z velké části nahrány na DVD v italském nebo francouzském originálu, a samozřejmě s anglickými titulky.

Angličtina je latinou i řečtinou Homéra pro 21. století.

A kdo chce ještě dál, nechť se pustí do latiny i do řečtiny.

O autorovi

Kdo tato doporučení a nedoporučení činí

Autor přednáší u Vergiliova hrobu

Martin C. Putna (1968) vystudoval klasickou filologii a rusistiku, později teologii. Docenturu získal z oboru srovnávací literatury, profesuru z oboru sociální a kulturní antropologie. Zabýval se různými oblastmi literárních a kulturních dějin Evropy. V jejich rámci se mimo jiné specializoval na pozdní antiku a rané křesťanství a na druhý život antiky.
Pozdní antiky a raného křesťanství se týká monografie Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím. Praha: Torst 2001. Od roku 2000 řídí edici komentovaných překladů pozdně antické literatury Oni poslední Římané (Herrmann a synové). Zatím zde vyšly tyto svazky:

Órigenés: O Písni písní. Překlad Martin C. Putna a Jakub Sitár, úvodní studie a komentář Martin C. Putna. Praha: Herrmann a synové 2000. Úvodní studie: Píseň písní v dějinách evropského myšlení.
Macrobius: Saturnálie. Překlad Jakub Hlaváček, úvodní studie a výbor Martin C. Putna. Praha: Herrmann a synové 2002. Úvodní studie: Svět posledních římských pohanů v zrcadle Macrobiových Saturnálií.
Sulpicius Severus: Život svatého Martina. Překlad Pavel Ryneš, úvodní studie a komentář Martin C. Putna. Praha: Herrmann a synové 2003. Úvodní studie: Sulpicius Severus a jeho svatý Martin mezi antikou a středověkem.
Hieronymus, Gennadius, Isidorus: Dějiny křesťanského písemnictví. Překlad a komentář Jan M. Heller a Martin C. Putna. Praha: Herrmann a synové 2010. Úvodní studie: Historikové křesťanského písemnictví.
Prudentius: Kniha hodinek (Cathemerinon). Překlad, úvod a komentář Martin C. Putna. Herrmann a synové, Praha 2012. Úvodní studie: Poezie křesťanské antiky a její klasik Prudentius.

V časopisech a sbornících vydal k tématu tyto studie:

Kánony řecké pederastie a jejich poslední verze v Dionýsiakách Nonna z Panopole. In Svatoň, Vladimír a Housková, Anna. Mezi okrajem a centrem. Praha: Karlova univerzita 1999.
Existenciální kořeny Órigenovy eklesiologie. In Machula, Tomáš. Teologické studie. České Budějovice: Jihočeská univerzita 2000.
Čtyři historikové křesťanského písemnictví: Od Hieronyma k Ildefonsovi. Listy filologické 129, 2006, č. 3-4.
Křesťané a římské dědictví: Básník svůdce, básník kazatel, hymny bez básníků. In Sylva Fischerová, Sylva a Starý, Jiří. Původ poezie: Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách. Praha: Argo 2006.
Reálná a symbolická topografie v díle Synesia z Kyrény. Listy filologické 133, 2010, č. 3-4.

Druhého života antiky se týká monografie Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře. Praha: Academia 2006 (dějiny imaginace antiky, zejména v literatuře ovlivněné cestami do Itálie a do Řecka: J. W. Goethe, F. Hölderlin, D. Fernandez, P. P. Pasolini, V. Krška, M. Yourcenarová aj.). V časopisech nebo jako doslovy ke knihám vydal k tématu tyto studie:

Apollón a Dionýsos u Vjačeslava Ivanova. Volné sdružení českých rusistů 1991, č. 7.
Antika v díle Jiřího Kuběny. Listy filologické 119, 1996, č. 1-4.
Antika v díle Václava Kršky. Listy filologické 122, 1999, č. 1-2.
Řecká křesťanská literatura a české národní obrození. Teologický sborník 6, 2000, č. 4.
Antika v díle Vladimíra Vokolka. Listy filologické 124, 2001, č. 1-2.
Platónovo Symposion – před textem, za textem. Souvislosti 2003, č. 3, s. 29-44.
Antika v díle Josefa Kostohryze. Listy filologické 132, 2009, č. 3-4.
Vergilius, učitel Evropy. In Publius Vergilius Maro: Aeneis. Praha: Academia 2011.
Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury. In: Eva Stehlíková: Vetera et nova. Torst: Praha 2014.
Antika v díle Ivana Jelínka. Listy filologické (v přípravě).

Na Filosofické fakultě a na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a rovněž na Vyšší odborné škole publicistiky a na Literární akademii přednášel řadu kurzů, týkajících se antiky, jejího druhého života a/nebo křesťanství:

Kánon evropské literatury Druhý život antiky v evropské kultuře
Evropská slovesná kultura
Latinské myšlení
Klasika a antiklasika v římské literatuře
Antika v hudbě, divadle a filmu
Bible v hudbě, divadle a filmu

Z pozadí těchto studií a zejména z těchto kurzů vycházejí i texty projektu Homér 21.

Autorovo poděkování patří všem, kteří ho kdy o antice a Bibli učili a kteří s ním kdy o nich diskutovali. Patří taktéž všem spolupoutníkům na cestách za antikou. Patří Matěji Fixlovi, který autora přesvědčil, že je potřebné a užitečné vytvořit učebnici pro internet, a který webovým stránkám poté i vtiskl podobu. Patří samozřejmě i autorům snímků: Petře Dundáčkové, Kláře Kaprálové a Matěji Fixlovi.


Projekt byl podpořen z Institucionálního plánu FHS UK 2015.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.