Prolog: Egypt a Mezopotámie

Před antikou a Biblí

Egyptské písemnictví pro mrtvé

Egyptské písemnictví pro živé

Egypt jakožto sen Řeků a Římanů

Egypt jako stín Židů a křesťanů

Mezopotámie: mýtická epika počátků

Gilgameš: První kanonické dílo evropské literatury

Mezopotámie a Persie: Vážený nepřítel, učitel magie, nepoznaný zdroj

Druhý život

Co se dá opravdu číst

Před antikou a Biblí

Řecko-římské a hebrejské písemnictví se vyvíjely každé svou cestou. K pochopení starověku jako celku je však třeba připomenout i to, co bylo před antikou a před Biblí, tedy písemnictví Egypta a Mezopotámie. A to i proto, že tento prolog je antice i Bibli společný. Egypt a Mezopotámie jsou přítomny v antické i biblické kultuře jako nejasný stín „předhistorické“ minulosti. V době helénismu jsou pak Egypt i Mezopotámie Alexandrovými výboji včleněny do společného světa. Egypt v něm zůstane zcela a natrvalo, Mezopotámie vždy jen dočasně a částečně. Obě kultury pak se budou podílet i na rané křesťanské kultuře a dokonce v něm, na samém sklonku starověku, prožijí své „národní obrození“.

Egyptské písemnictví pro mrtvé

Egyptské texty se zachovaly především na stěnách pyramid a na hrobových deskách. Převaha textů je tudíž náboženská a ústředním tématem je smrt. Jako ústřední žánr egyptského písemnictví se jeví Knihy mrtvých. Každá z nich se sama stylizuje jako unikátní dílo, vytvořené jen a jen pro konkrétního zesnulého, jako jeho osobní „bedekr“ na cestu podzemní říší. Ve skutečnosti jsou samozřejmě všechny zpracovány podle stejného modelu, skládají se z různých modliteb, rad na cestu, zaručených zaříkadel proti podsvětním obludám a doporučených lstivých formulací pro výslech u božského soudu nad duší. Pravidelně obsahují i výzvu: Nikomu neprozrazuj, co je ti tu svěřeno! Vzhledem k tomu, že Egypt se stal už pro Řeky a poté pro celou Evropu vysněným zdrojem starobylé moudrosti a že se pak esoterický průmysl, od pozdně antického po dnešní postmoderní, tak rád odvolává na Egypt – je symbolické, že už zde na prapočátku evropské literatury je obsažen paradox vší esoteriky: Mluví se o tajemství a nutnosti mlčet – ale mluví se o tom hodně nahlas a poví se to každému.

Některé modlitby, nalezené v hrobkách, je však možné pokládat i za prapočátek evropské duchovní poezie. Z nich jednoznačně nejhlubší a umělecky nejpůsobivější je Hymnus na boha slunce Atona, dílo faraóna Achnatona, který se neúspěšně pokusil zavést v říši náboženskou reformu, solární monoteismus.

Egyptské písemnictví pro živé

Naše znalost egyptského písemnictví je ovšem zřejmě velmi zkreslena právě tím, že hlavním zdrojem jsou texty z pohřební kultury. Na papyrech se naštěstí dochovaly i texty jiného druhu – milostné písně i jakési krátké prozaické útvary, první novely či povídky evropských literárních dějin. Objevují se v nich motivy sociální kritiky, motivy lidové moudrosti vyjadřované v hádankách a příslovích i motivy líčení individuálních osudů. Nejdále dospěl směrem k této individualizaci text, jenž nabyl veliké proslulosti poté, co byl na počátku 20. století vydán a přeložen do moderních jazyků – Vlastní životopis Sinuhetův. Jiný text je možno pokládat za prapočátek existenciální, tragické, meditativní linie evropské kultury - Rozmluvu člověka odhodlávajícího se k sebevraždě s vlastní duší.

Přesto nelze říci, že bychom z egyptského písemnictví měli jakékoliv „kanonické dílo“ - dílo, které by bylo čteno či aspoň jmenováno jako „povinná“ součást evropské vzdělanosti. Co máme, jsou skutečně jen fragmenty, které k nám zaznívají jen jako jakési nesmělé šepotání, klopotná příprava na „velkou literaturu“, která se zjeví teprve s Homérem a Biblí.

Egypt jakožto sen Řeků a Římanů

Mnohem početnější a vlivnější než texty samotných Egypťanů v egyptštině jsou texty, které o Egyptě napsali Řekové a Římané. Texty, v nichž je Egypt tématem, které autory zjevně fascinuje. Egypt jako obraz „země počátku“, „země bohů“, „země moudrosti“. V tomto smyslu jsou prvním kanonickým textem o Egyptě Hérodotovy Dějiny, jejichž druhá kniha je pokusem popsat Egypt pro Řeky. Sice na základě vlastní cestovatelské zkušenosti – ale už bez znalosti egyptského jazyka. A tato situace je pro řecké i pozdější psaní o Egyptě fatální. Po Hérodotovi líčí Egypt Arrianos v Taženích Alexandra Velikého a další „alexandrovští historikové“, a i zde hraje velkou roli navázání Alexandrova příběhu na staré egyptské mýty a věštby. Na přání ptolemaiovských vládců Egypta píše kněz Manethón řecky Dějiny Egypta, bohužel dochované jen troskovitě. Náleduje zeměpisec Strabón a jiní. Pravá egyptománie ovšem vypuká v době „věku nostalgie“ a „věku úzkosti“, kdy se Řekové a Římané obracejí ke starým kulturním a náboženským tradicím v touze po „spáse“. Egyptská bohyně Isis je spasitelkou hrdiny Apuleiova románu Zlatý osel, spisek O Isidě a Osiridovi píše Plútarchos. Za spisy dávného Egypťana Herma Trismegista se vydává Corpus Hermeticum. Reálná znalost staroegyptské kultury však v samotném Egyptě téměř zanikla. Helénizovaný Egypťan Hórapollón se pokusí na samém sklonku antiky, ve 4. nebo 5. století po Kristu, o výklad hieroglyfů. Svůj spis Hieroglyfika napíše původně koptsky, tedy jazykem soudobého Egypta, ale dochován je v dobovém řeckém překladu. Hórapollónovo rozluštění hieroglyfů je podle dnešních egyptologů částečně správné – ale výklady se nesou v alegorickém duchu pozdně antického okultismu...

Egypt jakožto stín Židů a křesťanů

V biblické tradici je Egypt vnímán zcela jinak. Prvotně je to vnímání negativní. Egypt je země otroctví a země model. Klíčovou událostí židovských dějin je přece exodus – východ z Egypta, popsaný ve stejnojmenné knize Exodus a každoročně slavený o pésachu – Velikonocích. Ve starožidovském písemnictví je Egypt neustále připomínán jako zlý stín minulosti. Na druhou stranu, samo biblické písemnictví nese četné stopy vlivů písemnictví egyptského. Egyptská přísloví a morality jako by předznamenávaly židovské mudrosloví. Intonace Achnatonova hymnu připomíná intonace některých žalmů (zejména Žalm 104). „Incestuální“ oslovování milenců v egyptských písních jako „bratra“ a „sestry“ se vtisklo do podobného úzu v Písni písní. Egyptská kultura, starší a silnější, ovlivnila starožidovskou víc, než si tato většinou byla ochotná přiznat.

Když pak přišlo do Egypta křesťanství, odvracelo se od egyptské „modloslužby“ se stejným hnusem jako židovství. Snad i proto zde vznikla tak radikální podoby mnišské kontrakultury. Útěk egyptských mnichů z pohanského světa byl však i útěkem od řecké kultury, ovlivněné tehdy zejména novoplatonismem, i od už zesvětštělých církevních struktur. V 5. století pak provádí specifický útěk celá egyptská církev. Tentokrát je to útěk od dominance řecké církve. Formálně se egyptská církev (stejně jako církev syrská, etiopská či arménská) odtrhla po Chalkedónském koncilu kvůli rozdílu v přesné teologické definici božského a lidského v Kristu. Fakticky se odtrhla i proto, že křesťanský Egypt (stejně jako křesťanská Sýrie, Etiopie či Arménie) tehdy zažíval jakési národní obrození. Tehdejší mluvený jazyk Egypta, koptština, se stává na sklonku antiky literárním jazykem – ovšem, téměř výhradně jazykem křesťanského písemnictví, tedy písemnictví legend, apokryfů, mnišských aforismů a klášterních kronik. O starém Egyptě bohů a faraónů toto písemnictví nechce nic vědět. A přece jsou v temné, apokalyptické obraznosti koptských mnichů shledávány nevědomé ohlasy právě onoho Egypta za všech nejstaršího...

Mezopotámie: mýtická epika počátků

Zatímco Egypt byl přes všechny politické přemety kontinuálně osídlen jedním domácím národem, užívajícím jednoho, i když vyvíjejícího se jazyka – v Mezopotámii se střídají nejen politické říše, ale i kulturní jazyky, od sumerštiny k perštině. (Ostatně, samo slovo „Mezopotámie“, které užíváme, je řecké, značící „Střed mezi řekami“).

A zatímco Egypt jako by byl posedlý smrtí a koncem (aspoň podle toho mála, co z něho známe) – Mezopotámie jako by se naopak zabývala stále tvořením a počátkem. Po střídajících se říších zbyly zákoníky a kroniky, ale po spojité linii mezopotámské kultury zbyly hlavně mýty. Pro literární dějiny jsou samozřejmě nejcennější právě tyto mýty. V nich jde o náboženství – ale o náboženství „epické“, vyprávěné - o příběhy rození bohů, o sporech a bojích mezi nimi, o tvoření člověka a jeho údělu. Nejvýznamnější z těchto mýtů, zvaný podle počátečních slov Enuma Eliš (Když nahoře), je skutečným mytologickým eposem.

Gilgameš: První kanonické dílo evropské literatury

Z mezopotámské mytické epiky vzešlo pak i jediné předantické a předbiblické literární dílo, které je dnes pokládáno za součást evropského kánonu, ba za jeho prapočátek: Epos o Gilgamešovi. Paradoxem přitom je, že toto dílo, srovnávané svým významem s Homérem a Biblí, nemá na rozdíl od nich žádný ustálený text. Že je dochováno a rekonstruováno z řady epizod a fragmentů a z několika jazykových verzí (sumerské, assyrské, starobabylonské, chetitské). Stále nová vydání Gilgameše přinášejí stále kompletnější rekonstrukce. V jednotlivých verzích se často mění motivace jednotlivých epizod, mimo jiné se zjemňuje původní „primitivní“ divokost hrdinů. Gilgameš je tedy „mnohý“ - a přece je jeden.

Toto dnešní oceňování Gilgameše ukazuje, jak je kánon evropské literatury současně stabilní i proměnlivý. Když byl Gilgameš v pozdním 19. století objeven na tabulkách, vydán a přeložen do moderních jazyků – byl brzy přijat konsensem evropských vzdělanců jakožto dílo, které do kánonu plným právem patří, ještě před Homéra a Bibli. Ale že byl takto nadšeně přijat – to souvisí s tím, že přináší motivy „kanonické“, dobře známé z pozdější evropské literatury. Že je v tom hlavním „stejný“, jako velká díla, která přišla po něm. Témata Eposu o Gilgamešovi jsou „věčná témata“:

Počáteční Gilgamešova stavba hradby – motiv slávy vládců, která s sebou nese útlak lidí.

Enkidu – motiv „ušlechtilého divocha“, který je civilizován, ale tím i oslaben.

Vztah Gilgameše a Enkidua – motiv přátelství, které tvoří životní společenství i buduje civilizaci. (Sexuální rozměr tohoto přátelství, ve starších verzích evidentní, byl ovšem v pozdějších verzích oslabován...)

Zabití obludy Chumbaby – motiv „čištění světa“, které je výsostným úkolem hrdinů-zakladatelů.

Milostné návrhy bohyně Ištar – motiv lásky, která může být i nebezpečná a záhubná.

Enkiduovo rouhání Ištaře – motiv lidské pýchy vůči bohům, která provokuje trest.

Enkiduova smrt – motiv pesimismu, proklínání nevyzpytatelnosti lidského údělu.

Gilgamešova pouť za nesmrtelností – motiv cesty za poznáním, za „zasvěcením“.

Rady krčmářky Siduri – motiv rezignace na velké plány, hédonismu, užívání radostí dne.

Vyprávění Uta-napištima – motiv potopy světa a obecně ohrožení lidstva zkázou.

Gilgamešův návrat – motiv hrdinského nesení údělu přesto, že člověk zůstává omezeným a smrtelným.

My všichni jsme Gilgameš.

Mezopotámie a Persie: Vážený nepřítel, učitel magie, nepoznaný zdroj

Když se řecký svět potkal s Mezopotámií, byla již součástí perské říše. V řecké imaginaci proto většinou nevystupuje Mezopotámie sama o sobě, ale Persie. Řecko-perské války jsou „moderním“ zakládajícím mýtem společenství řeckých obcí. Persie je nejen praktickým protivníkem, ale i archetypálním protivníkem: „Orientální“ tyranie proti řecké svobodě. V tomto smyslu mluví o Persii řecká historiografie i rétorika. I Alexandrova tažení jsou ideově zdůvodňována jako odplata za perské ovládání řeckých obcí v Asii a za dávný vpád do evropského Řecka. Naopak Xenofón, když chce současné řecké poměry kritizovat, volí někdy Persii jako pozitivní protipříklad. Tento postoj rivality i respektu k velkému východnímu sousedu dědí i Římané, pro které říše Parthů a znovu říše Peršanů, se stále týmž centrem v Mezopotámii, zůstanou jediným protivníkem, kterého nedokáží pokořit. Pozdní římská historiografie, jako Ammianus Marcellinus, popisuje nová a nová kola neúspěšných bojů.

Pokud jde o mezopotámskou kulturu, Řekové a Římané si byli vědomi jejího zakladatelského významu pro astronomii a astrologii (kteréžto disciplíny pro ně byly neodlišitelné). Termín „Chaldejec“ (obyvatel Babylóna) se užíval ve smyslu „astrolog“. Ze staré Persie byl podle jména znám náboženský zakladatel Zarathustra čili pořečtěně Zoroaster, jehož například encyklopedista Plinius starší označuje za zakladatele magie (kdežto o obsahu „zoroastrovské bible“ Avesty se nevědělo prakticky nic) a novoplatonik Porfyrios za učitele filosofa Pythagora. Z nové Persie byl znám náboženský reformátor Mání, podle něhož se nazývalo hnutí manichejců, šířící se ve „věku úzkosti“ řecko-římským světem. Z nové Persie se šířil i kult boha Mithry. Řekové a Římané si však nebyli vědomi – a nemohli si být vědomi, ježto neznali příslušné jazyky - , kolik toho nejstarší vrstvy řeckého písemnictví zdědily z Mezopotámie. Jak velmi se Odysseus, putující na kraj světa a sestupující do podsvětí, podobá Gilgamešovi. Jak velmi se Hésiodův mytologický epos Zrození bohů podobá mytologickému eposu Enuma eliš. Kudy a jak přesně došly mýty a motivy ze staré Mezopotámie ke starým Řekům, už se asi nedozvíme. Víme jen, že i tyto literární vlivy dokazují, že bez vědomí o Mezopotámii a Persii na východním okraji antického světa není naše vědomí o tomto světě úplné.

Podobně ambivalentní vztah mají k Mezopotámii a Persii i Židé. Babylónské zajetí ukončilo samostatnost židovského státu a stalo se příslovečným i poté, co se Židé směli zase vrátit, viz Žalm 137 „U řek babylonských“. Naopak perský král Kýros, který Babylón dobyl a Židy poslal domů, je ve starozákonní tradici slavnou figurou, viz knihu Daniel. A stejně jako Řekové, ani staří Židé již neberou na vědomí, kolik je v nejstarších vrstvách jejich písemnictví mezopotámských vlivů – zejména v knize Genesis, když jde o stvoření světa nebo o potopu. Tedy – neberou to na vědomí na vnější rovině textů. Texty však původně vznikly nejen z ovlivnění babylónskými mýty – ale i v polemice s nimi.

A odkud že to přišli mágové k betlémským jeslím? Od východu přece. Mágové, astrologové, Babylóňané, Peršané. Jak by jinak mohli tak bezpečně sledovat hvězdu.

Druhý život

Způsob, jakým přijímali Egypt i Mezopotámii s Persií Řekové, Římané, Židé a křesťané, zdědila i pozdější Evropa. Odtud nadšení humanismu a renesance pro „egyptskou moudrost“ a „Zoroastrovu moudrost“. Odtud popularita Corpus Hermeticum i Hórapollónových Hieroglyfik v kruzích manýristů, hermetiků, zednářů a okultistů. Odtud i egyptská stylizace Mozartovy Kouzelné flétny. Odtud ale pak i hrozné zklamání, když byly v 19. století opravdu rozluštěny egyptské hieroglyfy a když byla přeložena skutečná perská Avesta. Žádná tajemná moudrost, nýbrž obřady, rituály, zaříkadla, válečné zápisy a anály… Moderním esoterikům to ovšem nevadí v produkování dalších a dalších publikací o „tajemné moudrosti Egypta a Babylónu“. Proč by to neprodukovali, když to někdo kupuje.

Egypt i Mezopotámie s Persií ovšem bohatě žijí v beletrii i v dalších druzích umění. Špatných, komerčních, zvláště egyptomanických děl je nespočet. Za ty dobré budiž jmenován román Miky Waltariho Egypťan Sinuhet (který ovšem Sinuheta posouvá o několik století, do doby faraóna Achnatona, aby tak spojil obě nejatraktivnější osobnosti egyptských dějin); oratorium Gilgameš Bohuslava Martinů; opera Phila Glasse Achnaton; nebo sbírka hořkých meditací Vladimíra Vokolka Ke komu mluvím dnes?, jejíž název i základní motiv je odvozen z verše oné staroegyptské povídky Rozmluva člověka odhodlávajícího se k sebevraždě s vlastní duší. Zato sbírka Richarda Weinera Mezopotámie není o Mezopotámii. Jemu se prostě líbilo to slovo. „Mezopotámie“ je země snu.

Co se dá opravdu číst

První výbory z egyptské literatury pořídil František Lexa již před válkou: Náboženská literatura staroegyptská (Šnajdr 1921, nové vydání Herrmann a synové 1997) a Beletristická literatura staroegyptská (Šnajdr 1932; 1947 nové verze). Výbor z egyptské lyriky, parafrázované ve spolupráci egyptologa Břetislava Vachaly a básníka Michala Černíka, vyšel s názvem Dávné písně lásky. Milostná lyrika Starého Egypta (Československý spisovatel 1982, nová verze 2003). Břetislav Vachala připravil i další edice textů či studie s ukázkami: Moudrost starého Egypta (Knižní podnikatelský klub 1992) či Staroegyptská Kniha mrtvých (Dokořán 2009). Enuma Eliš spolu s dalšími mezopotámskými texty vyšel pod názvem Mýty staré Mezopotámie (Živá díla minulosti 1977), v novém a širším souboru textů v edici Jiřího Proseckého pak pod názvem Slova do hlíny vepsaná: mýty a legendy Babylónu (Academia 2010). Epos o Gilgamešovi vyšel několikrát, v nejúplnější verzi podle nejnovějších výzkumů v NLN 2003. Nejnověji přibyl i Proseckého překlad mezopotámských kronik s názvem Když království sestoupilo s nebes. Mezopotámské kroniky od časů nejstarších až doby perské vlády (Academia 2015). Když je řeč o Persii, měla by být zmíněna i „zoroastrovská bible“ Avesta, z níž vyšel český výbor pod názvem Oběti ohňům (Živá díla minulosti 1985) – i když ta souvisí se světem evropského starověku opravdu jen velmi volně.

Staroegyptské i mezopotámské texty jsou vesměs velmi prosté, bez rétorických šperkování a složitých metrických pravidel, typických pro klasickou antiku. Tato archaická jednoduchost, jakási hrubá tesanost, však jim neubírá na přitažlivosti pro moderního čtenáře. Možná spíš naopak.

V češtině existuje i solidní množství dobré sekundární literatury, přeložené nebo vytvořené českými egyptology a orientalisty – Encyklopedie mytologie starověkého Předního Východu (Libri 2003), Encyklopedie starého Egypta (Libri 2007) a řada dalších knih. Cokoliv, co je podepsáno Jan Assmann, Miroslav Bárta, Jiří Prosecký, Břetislav Vachala nebo Miroslav Verner, lze doporučit. K dispozici jsou i zcela konkrétní, na pramenech doložené studie o východních vlivech v antickém světě, jako je monografie Robert Turcan: Mithra a mithraismus (Vyšehrad 2004). Naopak co se v názvu ohání „tajemnou moudrostí Egypta“, od toho raději dále.