Raní křesťané

Písemnictví křesťanského národa

Apoštolští otcové: Dál biblickými žánry

Akta mučedníků: Od reportáže k románu

Tertullianus, první rozhněvaný křesťanský literát

Minucius Felix, Iústinos Filosof a Kléméns Alexandrijský, navazovatelé dialogu

Órigenés, velký alegorický vykladač

Druhý život

Co se dá opravdu číst



Písemnictví křesťanského národa

Křesťané vyznávali po tři staletí „religio illicita“, „náboženství zákonem nedovolené“ a čas od času krvavě pronásledované. Teprve „Konstantinův obrat“ na počátku 4. století učinil křesťanské církve legální, veřejnou součástí pozdně antické společnosti. To ovšem neznamená, že by ono předkonstantinovské, „ilegální“ postavení bylo vyplněno pouze a jedině skrýváním a pronásledováním. Své místo v předkonstantinovském životě křesťanů měla i kultura, zejména ta písemná. Je ovšem jasné, že to byla kultura, která se prvotně zabývala reflexí onoho stavu, v němž se křesťanstvo nachází – onoho skrývání a pronásledování, ale i složitého formování církevní nauky a praxe.

Starokřesťanské katakomby

Pro pěstování krásné literatury v užším smyslu nebyla v této situaci příliš nálada. Je proto lépe mluvit šířeji o „křesťanském písemnictví“ než o „křesťanské literatuře“. Křesťanské písemnictví není vymezeno jazykem; křesťanští autoři píší řecky i latinsky, ale také syrsky, později pak i „neklasickými“ jazyky – koptsky či arménsky. Křesťanské písemnictví je vymezeno tématem, totiž starostí o křesťanskou obec; jak sami křesťanští autoři občas říkají, o „křesťanský národ“. Ale což nebyla raná řecká literatura – lyrika, divadlo, řečnictví, filosofie – taktéž úzce propojena se starostí o řeckou obec? Rozdíl je v tom, že rané řecké písemnictví dbalo stejně o téma jako o literární formu, kdežto křesťanské písemnictví formální estetickou krásou textu opovrhuje – nebo to aspoň často deklaruje. Jak se v praxi ukáže, je to spíš „politická“ deklarace odporu vůči staré kultuře, než skutečné opovržení literární stránkou. Křesťanští autoři žijí uprostřed svých „pohanských“ literárních kontextů, řeckých či latinských, a nemohou se z nich nikdy zcela vymknout, i kdyby nakrásně chtěli.

Mnoho z raného předkonstantinovského křesťanského písemnictví se ztratilo. O celku máme však podrobné informace díky dvěma autorům z těsně pokonstantinovského období. Historik Eusebios je včlenil do svých Dějin církve a literární historik Hieronymus alias svatý Jeroným do spisu O význačných mužích, který je de facto dějinami křesťanského písemnictví.

Apoštolští otcové: Dál biblickými žánry

První pobiblická generace křesťanských autorů píše týmiž žánry, které převzala ze samotné Bible. Soubor nejstarších textů, který se obvykle vydává společně pod názvem Spisy apoštolských otců, se skládá většinou z „epištol“ - z listů, které píší různým křesťanským obcím jejich představení – římský biskup Kléméns, antiochijský biskup Ignatios a další. Soubor obsahuje i první katechismus (Didaché čili Učení dvanácti apoštolů) a první pobiblickou zprávu o mučednictví (Umučení Polykarpovo). Literárně daleko nejzajímavější je však text, zvaný Hermův Pastýř. Ten se volně hlásí k žánru apokalyptického vidění, předkládá celou sérii barvitých vizí a naznačuje jejich alegorický obsah.

Akta mučedníků: Od reportáže k románu

Malby ve starokřesťanských katakombách

Pronásledování křesťanů šlo říší v několika vlnách, od Nerona po Diocletiana. Po každé vlně zůstaly písemné zprávy o okolnostech odsouzení a smrti nejvýznačnějších mučedníků, ctěných jakožto svatí. Téma je dané, ale literární zpracování se může velmi lišit. Nejstarší variantu tvoří suchá „akta“, vzniklá opravdu ze soudních akt toho kterého procesu, se záznamem výslechu a rozsudku. Některá zpracování se ovšem obohacovala o řadu detailů, až z nich vyrůstaly útvary vpravdě beletristické, jakési mučednické novely. Ke slavným „mučednickým novelám“ rané éry patří Umučení Perpetuy a Felicity, jež obsahuje i Perpetuin „vězeňský deník“, plný záznamů pozoruhodných snů a vizí. Jiné „mučednické novely“ přidávají především detaily o mučení; o zázracích, kterými trpitelé přemáhají bolest a rány, jež by je už dávno měly usmrtit; a o nových, silnějších dávkách mučení.

Nad mučednickou literaturou stojí moderní čtenář v jistých rozpacích. Na jedné straně nemůže nemít úctu ke statečnosti lidí, kteří šli před soud a na smrt kvůli svému přesvědčení; některé texty ho pak mohou strhnout i silou literární imaginace. Na druhé straně nemůže necítit jaksi rozpaky ze záliby, s jakou autoři líčí s jakýmsi „zbožným sadismem“ ona rafinovaná muka. Dvojnásobné rozpaky pak čtenář cítí, když čte o tom, jak se někteří křesťané sami hlásili úřadům, aby se také mohli stát mučedníky. „Zbožný sadismus“ se pak snoubí se „zbožným masochismem“.

Tato posedlost mučednictvím může být částečně vysvětlena specifickým geograficko-náboženským zasazením hlavního proudu mučednické tradice. Mučednictví se jistě dálo všude po římské říši, ale oblastí největšího počtu martyrií byla latinská severní Afrika (tedy pás od dnešního Maroka přes Alžírsko a Tunisko po západní Libyi). Tato oblast patřila kdysi Karthágu a vyznávala archaické krvavé kulty fénických božstev s klíčovou rolí lidských obětí. Přesto, v raném africkém křesťanství jako by se promítalo cosi z fénické posedlosti dobrovolně-nedobrovolným umíráním kvůli božstvu, i z punské nenávisti k Římu a jeho institucím: I když se tato nenávist vyjadřuje „římskou“ latinou...

Tertullianus, první rozhněvaný křesťanský literát

Z atmosféry zuřivého afrického křesťanství vzešel první významný křesťanský spisovatel – Tertullianus, působící v Karthágu v dnešním Tunisku. Jemu se ostatně někdy připisuje i spis o umučení Perpetuy. Nepochybné jádro Tertullianova díla však tvoří série polemických traktátů, jimiž hájí a vysvětluje křesťanství (zejména spis Apologeticum) a kritizuje římskou pohanskou civilizaci (zejména spis O hrách). Tertullianus je vždy extrémní, vždy rozkacený, vždy nesmiřitelný. Řím je absolutně zkažený. Co může křesťan udělat nejlepšího, když musí žít v římské říši? Nechat se co nejdřív umučit! (On sám ovšem zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku...) Tertullianus působí jako fanatik. Možná i trochu je. Současně nelze zapomínat, že ho k tomuto postoji vede na jedné straně ona extrémní situace raných křesťanů – a na druhé straně literární tradice římského řečnictví a římské satiry. Líčení světa jakožto propadlého mravní zkáze, volání po odchodu z něj, užívání co nejsilnějších výrazů – to se přece křesťanský rétor Tertullianus naučil u klasiků římského moralismu a satiry: u Tacita a Iuvenala.

Náhrobní stéla gladiátora: Křesťané polemizují s nemravností
antického divadla i gladiátorských zápasů

Po Tertullianovi musí být zmíněn i Cyprianus, jeho krajan a nepřímý žák, biskup v Karthágu. Cyprianus totiž ve svých spisech řeší o půl století později tytéž otázky, jako Tertullianus, tedy jak jednat v situaci pronásledování, jak udržet jednotu církve či jak jednat s těmi, kdo víru v nebezpečí odvolali a teď se chtějí kát. Cyprianus však není Tertullianus: Je to muž umírněný, muž hledající „římsky“ jakousi rozumnou střední cestu. Vůči pohanské kultuře je však i Cyprianova generace stejně odmítavá, viz spisek O divadlech - který reálně nepochází od Cypriana, nýbrž od jeho kolegy a církevního oponenta Novatiana.

Minucius Felix, Iústinos Filosof a Kléméns Alexandrijský, navazovatelé dialogu

Ve „věku nostalgie“ a „věku úzkosti“ ovšem působí i autoři, kteří chtějí jít opačnou cestou: Bránit křesťanství tím, že nabízejí pohanské kultuře dialog. Chtějí ji přesvědčit o tom, že na základním dobrém se shodnou, neboť to nejhlubší ze staré filosofie vlastně vede k víře v jednoho Boha; že pohanské mýty jsou směšné, ale ti moudřejší z pohanů jim stejně už sami nevěří; a že ona správná tušení v řecké tradici jsou beztak vnuknuta Bohem či převzata kdysi dávno od Židů.

Z latinských autorů patří do této tradice Minucius Felix, původem snad také Afričan, ale identitou a stylem rozhodně Říman Ciceronovy školy. Jeho jediné dílo, spis Octavius, je literárně stylizován jako platónský či ještě spíš ciceronský dialog. Tři přátelé rozprávějí o křesťanství a pohanství na pokojné procházce a nakonec se pohan nechá přesvědčit. A všichni mají radost. Radost - cit u Tertulliana těžko představitelný...

Řeckou tradici zakládá už o generaci dřív Iústinos, počeštěně Justin, řečený „Filosof“ nebo také „Mučedník“. Iústinos svou filosofickou apologii adresoval rovnou císaři Antoninu Piovi. Jádrem apologie je dokazování, že všechny zdánlivě pohoršlivé nauky křesťanů (Ježíšova vykupitelská smrt, vzkříšení z mrtvých, symbolická role kříže) mají své analogie v řecké, zvláště platónské filosofii; a že u Řeků a všech národů jsou rozeseta „seménka Logu“, čili prvky správného poznání; že tedy existují a vždy existovali křesťané, kteří Krista přímo nepoznali. Iústinos ovšem neuspěl, císaře nepřesvědčil, naopak sám byl popraven při příštím pronásledování křesťanů – jež se konalo za Marka Aurelia, filosofa na trůně.

Hlubší a systematičtější než Minucius Felix i Iústinos je Kléméns Alexandrijský. Ten v Alexandrii, centru platónského myšlení, zakládá – zprvu neoficiální - školu. Ve své nauce rozvinul Iústinovu nauku o Logu, daném dobrým Bohem všem národům v různé formě: Židům se dostalo náboženského zjevení, Řekům filosofie a poezie. Ve spise Pobídka Řekům vypočítává směšné a trapné mýty, ve volném cyklu Stromata (asi „Koberce“ či „Pestrá pastva“) naopak sepisuje, co všechno je v řeckém myšlení a kultuře údajně odvozeno od Židů. Kléméns také naučil křesťanství „pohybovat se v salónech“, odpovídat na životní otázky zájemců a posluchačů z majetnějších a kultivovanějších vrstev. Kupříkladu spisek Který boháč bude spasen? řeší otázku, zda biblické výroky proti bohatcům znamenají, že majetný člověk se nemůže stát křesťanem. Dochází k závěru, že může, pokud se o své bohatství dělí s chudými. Konečně, Kléméns v samotné křesťanské nauce rozlišoval několik úrovní, podle úrovně chápání a duchovní vyspělosti jednotlivých křesťanů. Lidé „tělesní“ nerozumějí Písmu vůbec. Lidé „duševní“ rozumějí jen doslovnému, „literárnímu“ smyslu Písma, a jedině lidé „duchovní“ jsou schopni rozpoznat i skrytý, alegorický smysl. To jsou pak „praví gnóstikové““, lidé s niterným duchovním poznáním.

Órigenés, velký alegorický vykladač

Vrcholnou osobností celého předkonstantinovského křesťanství je Klémentův žák Órigenés. Ten proměnil Klémentovu školu v jakousi první křesťanskou univerzitu. Ve spise Peri archón (O principech) vytvořil první ucelený systém křesťanské teologie, ve kterém se křesťanská „ekonomie spásy“ snoubí s platónskou ontologií a kosmologií. Pro literaturu však tkví jeho hlavní význam v jeho alegorickém výkladu Bible, kterému jednak položil metodické základy ve spise Peri archón a jednak ho sám prakticky předvedl v dlouhé sérii svých komentářů k jednotlivým biblickým knihám. Nejpoetičtější jsou bezpochyby Órigenovy výklady k Písni písní.

Priápos, božstvo erekce:
Křesťané polemizují i s otevřeností antiky ve věcech sexuálních

Sám princip alegorického výkladu, tedy že starý posvátný text skrývá ještě jiný smysl, byl dávno znám. Už helénističtí Řekové vykládali alegoricky Homéra, hledajíce v jeho krvavých příbězích filosofickou symboliku. Alexandrijský, řecký píšící Žid Filón vykládal podobným způsobem hebrejskou Bibli. I raní křesťané různě alegorizovali biblické příběhy. Teprve Órigenés však vytvořil pravidla křesťanského alegorického výkladu: Existuje trojí smysl Písem - „tělesný“, „duševní“ a „duchovní“; v Písmech se zrcadlí Ježíšův boj o spásu světa i vnitřní „boj o duši“; a ani trojím výkladem není smysl nikdy zcela vyčerpán. Órigenés tak otevřel Bibli pro přepestrou škálu výkladů – nejen teologům, ale i mystikům, umělcům a básníkům.

Ještě Órigenés byl pronásledován a málem zemřel na následky mučení. Jeho žák, církevní historik Eusebios, už se však dožil Konstantinova obratu.

Druhý život

Písemnictví raných křesťanů pochopitelně inspirovalo především teologické, až druhotně i literární a kulturní myšlení. Římskokatolické i pravoslavné církevní bádání vidělo v tomto písemnictví „patristiku“ či „patrologii“, tedy disciplínu, ustavenou proto, aby potvrzovala kontinuitu církevní nauky i praxe již od prvních křesťanských věků: Aby vyhledávala "to stejné". Odtud ovšem nutně vyplynulo důsledné rozhraničování „pravověrného“ a „nepravověrného“, „stejného“ a „jiného“. „Galerii“ tvořili pravověrní Otcové, „antigalerii“ pak nepravověrní „heretici“.

Autoritativní muž německé protestantské teologie 19. století Adolf von Harnack formuloval proti tomu svůj koncept „starokřesťanské literatury“. Ve jeho spise Dějiny starokřesťanské literatury do Eusebia už proti sobě nevystupují šik „pravověrných“ a „nepravověrných“ autorů. Místo toho se na ploše téže historické epochy, těchže literárních žánrů a téhož přihlášení se ke jménu Kristovu setkává a střetává množství názorů, teologií, škol – a ovšem také originálních, svérázných osobností.

Jenomže myšlení o dějinách evropského ducha už dávno není (bylo-li kdy!) jen myšlením křesťanů, myšlením s výslovnými křesťanskými premisami. Už od 19. století se o starokřesťanských autorech bádá a přemýšlí také v kontextu dějin kultury, dějin mentalit a historické antropologie, jak svědčí takoví autoři jako E. R. Dodds.

I po literární stránce pak má starokřesťanské písemnictví svůj vliv. „Mučednické novely“ se stávají vzorem pro středověké a barokní legendy o světcích. Tertullianův zuřivý styl bezprostředně napodobují autoři latinské křesťanské klasiky – a pak, po celé dějiny evropské křesťanské kultury, ho budou vědomě používat pro své polemiky s nepřátelským světem „zuřiví křesťané“ různých konfesí, bojující proti jiným konfesím, proti svým vlastním znepřáteleným souvěrcům neb proti „novému pohanství“ moderní sekulární doby. Pro české kulturní dějiny má z nich největší vliv francouzský pamfletář Léon Bloy. Jím se totiž inspirovala katolická skupina kolem Staré Říše Josefa Floriana, z níž přímo vzešel Jakub Deml a nepřímo Jaroslav Durych, Karel VI. Schwarzenberg a mnozí další čeští katoličtí polemikové.

Méně často se starokřesťanští autoři stávají námětem beletrie. Přece však jest jeden pozoruhodný případ z nejnovější české literatury. Svým způsobem nejlepší a rozhodně nejživější vhled do myšlení Klémenta Alexandrijského a celé alexandrijské školy skýtá román, který napsal historik filosofie: totiž román Zdeňka Kratochvíla Pramen poznání. Zapomenuté nauky řeckých křesťanů (Cesta 1996).

Co se dá opravdu číst

Nalijme si čistého vína: Rané křesťanské písemnictví se skoro číst nedá. Ve srovnání s klasickou antikou i s Biblí je to čtenářsky nejproblematičtější kapitola starověké literatury. Pravda, kdo má zájem o teologii a dějiny církve, ten najde u raných křesťanů nesmírně bohatý zdroj informací. Kdo však nemá takovýto zájem – a nemá ani základní křesťanské předporozumění - , bude z tohoto písemnictví pravděpodobně znuděn či zděšen. A to se zde ještě pomlčelo o množství autorů, kteří se zabývají vůbec jen vnitrocírkevními spory a různými, většinou už nesrozumitelnými „boji proti heretikům“! Jen jednotlivé texty z celé této záplavy mohou skýtat bezprostřední čtenářský požitek: Hermův pastýř, který vyšel v souboru Spisy apoštolských otců (Kalich 2004). Umučení Perpetuy a Felicity, které vyšlo v edici Petra Kitzlera Příběhy raně křesťanských mučedníků (Vyšehrad 2009), doprovozeno výbornými studiemi Petra Kitzlera a Jiřího Šubrta. Octavius Minucia Felika (Kuncíř 1940). Iústinovy apologie jsou dosti zajímavé – bohužel však jediný český překlad, který existuje, je velmi archaický překlad biblisty a sběratele písní Františka Sušila ve svazku Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina mučeníka (Dědictví svatého Prokopa 1874). Órigenovy výklady O Písni písni, které vyšly s komentářem M. C. Putny (Herrmann a synové 2000).

Starokřesťanské katakomby

Tertulliana (Apologeticum, Česká katolická charita 1987; O hrách, OIKOYMENH 2004) nebo Cypriana-Novatiana (O divadlech, ve svazku Jakub Deml: Mystické překlady, Academia 2014) může ocenit ten čtenář, kterého baví pozorovat, jak se někdo hezky vzteká. Kléméns (Pobídka Řekům, Herrmann a synové 2001, a Stromata I-VII, OIKOYMENH 2004-2012) je studnicí málo známých variant mytologických příběhů či odjinud neznámých výroků starých myslitelů – ale to je opět řeč o věcném obsahu, nikoliv o literárnosti. Nejčtivější je Klémentův drobný spisek Který boháč bude spasen? (Refugium Velehrad-Roma 2008). Zajímavou četbu místy skýtá i první církevní historik Eusebius Pamphili v díle Církevní dějiny (Česká katolická charita 1988). Nejčtivější, ba nejnapínavější je šestá kniha, jež celá pojednává o Órigenovi.

Z česky dostupných textů o starokřesťanském písemnictví mají mnohé povahu suchých kompendií, viz knihu Paul Monceaux: Dějiny latinské křesťanské literatury (Evangelická církev metodistická 1997), nemluvě o řadě děl, v jejichž názvu je „patristika“ či „patrologie“. Česky sice není Harnackův spis o starokřesťanské literatuře, zato však jeho tematicky spřízněný spis Dějiny dogmatu (Ústřední církevní nakladatelství 1974). Užitečnou pomůckou je kniha Heinrich Kraft: Slovník starokřesťanské literatury (Karmelitánské nakladatelství 2005), zejména díky podrobným seznamům českých překladů (i dílčích, časopiseckých), připojených ke každému heslu. Přeloženo bylo i starokřesťanské kompendium Hieronymus, Gennadius, Isidorus: Dějiny křesťanského písemnictví (Herrmann a synové 2010).

Z monografií o jednotlivých autorech či tématech se většina zabývá úzce církevními a teologickými otázkami. Naopak o zapojení starokřesťanských autorů a problémů do širší kultury „věku úzkosti“ a pozdní antiky skýtají práce jako Peter Brown: Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství (CDK 2000); Endre von Ivánka: Plato Christianus (OIKOYMENH 2003, o Órigenovi a dalších křesťanských novoplatonicích); M. C. Putna: Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (Torst 2001); či Zdeněk Kratochvíl: Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech pozdní antiky (Herrmann a synové 1991) a řada dalších knižních studií tohoto autora.


Projekt byl podpořen z Institucionálního plánu FHS UK 2015.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.