Řím na sklonku republiky

Republika v krizi, literatura v květu

Literární triumvirát: Cicero, Sallustius a Caesar

Cicero jakožto filosof

Lucretius jakožto básník a filosof

Catullus

Druhý život

Co se dá opravdu číst



Republika v krizi, literatura v květu

Římská republika vznikla podle tradice roku 510, kdy byl Řím malým městským státem. O čtyři století později už byl středomořskou říší a republikánský způsob řízení, založený na volených úřednících, už nedostačoval. Mezi sebou se praly třídy, vrstvy a klany, občas se vzbouřila nějaká provincie a co chvíli se někdo pokusil stát se diktátorem, což se nakonec Caesarovi povedlo. Přes tuto krizi je ale poslední století římské republiky, neboli zhruba první století před Kristem, dobou, které se říká „zlatý věk římské prózy“. Nebo i díky krizi? Krize je v každém případě jedním z hlavních námětů dobové římské prózy. Když říkáme „prózy“, myslíme přitom totéž, co v zakladatelském věku prózy v Athénách: prózu historickou, řečnickou a filosofickou. (A ještě navíc uprostřed krize a uprostřed „zlatého věku prózy“ vykvetli dva skvělí básníci!)

Literární triumvirát: Cicero, Sallustius a Caesar

Politický triumvirát byl jedním z prostředků boje o moc. Přeneseně můžeme mluvit o triumvirátu klasiků republikánské prózy . Dva z nich se přitom sami účastnili politických bojů. Cicero se pokoušel republiku bránit, čehož dokladem je množství jeho politických řečí proti dobovým gaunerům. Nejslavnější jsou Řeči proti Verrovi a Řeči proti Catilinovi. Verres byl správce provincie Sicílie, obžalovaný za masivní zpronevěry, okrádání a týrání tamních obyvatel. Cicero byl tehdy advokátem Sicilanů. Catilina byl zase vůdcem jednoho z pokusů o puč, který Cicero svou řečí v senátu odhalil a poté i prakticky potlačil.

Volební nápisy na pompejských zdech

Spiknutí Catilinovo popsal z jiného úhlu i Sallustius, sám (nakolik to bylo tehdy možné) nezúčastněný historik. Ze Sallustiova líčení se naopak zdá, že Cicero nebyl zase tak významný a úspěšný, jak se prezentuje v Řečech proti Catilinovi. Druhý dochovaný Sallustiův spis nese název Válka s Jugurthou. Jugurtha byl král země Numidie na severu Afriky, střídavě spojenec a protivník Římanů. Celá válečná epizoda je příkladem podlosti, která panuje na všech stranách.

Caesar naopak posílal svoje Zápisky o válce galské téměř rovnou z bojišť Galie (zhruba dnešní Francie), do Říma, jako úřední reportáž a jako prostředek sebepropagandy. Úsečným stylem a ve třetí osobě informuje o tom, jak je Caesar skvělý: Caesar se rozhodl, že je třeba rychle... Caesar vytáhl na nepřítele... Caesar zvítězil.... I když slavná formule „veni, vidi, vici“ („přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“) pochází až od historika druhého století po Kristu Suetonia, ze Životopisů dvanácti císařů – odpovídá Caesarovu stylu.

Četba těchto autorů o této době není ani trochu povznášející. Gauneři, gauneři! - chce se čtenáři často křičet. I ten Caesar, který píše sám o sobě a chce se tudíž vylíčit v co nejlepším světle, vlastně vychází ze Zápisků o válce galské i z následujícího, podobně psaného textu Zápisky o válce občanské, jako gauner: Právě proto tak velký, že tak schopný, akční, tvrdý a neskrupulózní. Přesto i proto se vyplatí tuto prózu číst. Jednak je líčení často docela napínavé (pokud se čtenář neztratí ve jménech a dějích!), jednak poskytuje zrcadlo i modernímu politickému gaunerství. Pro výuku latiny měly tyto spisy navíc hodnotu klasické jazykové normy, nejčistší „ciceronské“ latiny. Žáci klasických gymnázií se tudíž po celé Evropě učili a leckde ještě učí latinsky číst právě na spisech Caesarových (Caesarem se vždy začíná, protože je díky své úsečnosti nejjednodušší), Ciceronových a Sallustiových.

Cicero jakožto filosof

Cicero jako jediný přesahuje z politiky i do dalších disciplín. K jeho mimořádně rozsáhlému dílu patří nejen politické a soudní řeči, díky nimž je pokládán za největšího klasika římského řečnictví, ale také několik teoretických spisů o rétorice a rétorovi - jak se mají řeči skládat a jakou osobností má být rétor. Patří k němu i soubor listů přátelům, díky němuž je pokládán za tvůrce římského dopisu coby literárního žánru. A patří k němu i soubor filosofických pojednání, díky němuž je ještě ke všemu pokládán za zakladatele římského filosofického myšlení.

Jak mohl stihnout tolik psaní? Antický spisovatel obvykle sám nic nepsal, nýbrž diktoval texty otrokovi-zapisovateli. Ale i tak: Jak mohl Cicero stihnout tolik diktování - při svém celoživotním politickém angažmá? Ciceronův život se dělí na dvě střídající se pásma: na období přímých politických aktivit a období pobývání v ústraní - někdy dobrovolného, někdy nedobrovolného, vlastně trochu „vnitřního exilu“. Cicero jakožto bohatý muž měl svou venkovskou vilu v lokalitě Tusculum, v horách na jih od Říma (dnes jsou přístupné její ruiny). Zde rozmlouval o filosofii s přáteli a psal, respektive diktoval. Proto se jeden z jeho hlavních filosofických textů nazývá Tusculské hovory. Přeneseně se pak mluví o „tusculu“ - že někdo odejde, načas či natrvalo, z metropole a ze společenského života do venkovského „tuscula“, místa vhodného pro odpočinutí, přemýšlení a psaní. Tedy vlastně do diktování.

Ve středověku byla Ciceronova filosofická reputace obrovská. V moderní době se ukázalo, že do velké míry čerpá z řeckých pramenů, že je vlastně jen popularizátor, který eklekticky kombinuje a mísí názory několika řeckých filosofických škol. Ale Cicero se snad ani netvářil, že je originální myslitel. Co chtěl, je právě toto: Za prvé založit římskou filosofii. V úvodu ke spisu O nejvyšším dobru a zlu Cicero vysvětluje, že je třeba pěstovat filosofii v latině, protože je to prostě naše vlastenecká povinnost. Cicero se tak ukazuje jako svého druhu národní obrozenec: My Římané víme, že Řekové jsou ve filosofování mnohem pokročilejší – a teď je musíme následovat vlastním jazykem, abychom tím sám náš jazyk pozvedli!

Trojnožka, konfiskát z majetku jednoho z Caesarových vrahů

Za druhé chtěl Cicero prezentovat římskému publiku názory hlavních filosofických škol. Proto jeho spisy volí většinou formu platónského dialogu. U něho to však není rozhovor vědoucího Sókrata s nevědoucím přitakávačem, ale rozhovor několika víceméně rovnocenných partnerů. Atmosféra Ciceronových filosofických spisů by mohla být zkráceně popsána tak, jak začínají anekdoty: Sešli se jeden platonik, jeden aristotelik, jeden stoik a jeden epikurejec... Dál už spisy ovšem nepokračují jako anekdoty, ale jako vážná pojednání o otázkách metafyziky a náboženství (O přirozenosti bohů, O věštění – česky vyšlo pod názvem Předtuchy a výstrahy) i politiky (O věcech veřejných), nejčastěji však o otázkách etiky (O nejvyšším dobru a zlu, Tusculské hovory, O povinnostech, Cato starší o stáří, Laelius o přátelství). Centrální postavení etiky není náhodné: V praktickém římském myšlení se nikdy moc neujala teoretická filosofie, řešící otázky typu „co je bytí“. Římané řeší vždy hlavně otázka „jak správně žít“.

Správná odpověď na etické otázky v Ciceronových dialozích leží obvykle někde mezi stanoviskem platonika a stanoviskem stoika. Zato ten, kdo je pravidelně poražen – kdo je „černou ovcí“ - je zastánce epikureismu. Epikureismus, který mluví o slasti jako nejvyšší hodnotě, se z římské pozice hlásání ctností a odpovědnosti vůči obci jeví jako sobecký individualistický nemrava. To je ale zkreslení skutečných názorů soudobých epikurovců. Ti měli centrum v (bývalém) Velkém Řecku, v Kampánii kolem Neapole. Ve ville bohatého Římana ve městě Herculaneum, zasypaném spolu s Pompejemi sopečným popelem při výbuchu Vesuvu, se dochovala celá knihovna převážně epikurovských textů. Čtení zuhelnatělých papyrů je však obtížné a dosud jen část byla rozluštěna. Z uchvácení Epikurovým učením však vzniklo výjimečné básnické dílo, které napsal Ciceronův současník Lucretius.

Lucretius jakožto básník a filosof

Lucretius je ve svém eposu O přírodě (překládáno též jako O podstatě světa) skutečně epikurovcem ve smyslu následování, výkladu a nadšené oslavy Epikurovy filosofie i samotného Epikura. Je epikurovcem i ve smyslu odvrácení od politické reality – jak k metafyzickým otázkám, tak k soukromému životu. Není však „epikurejcem“ ve zvulgarizovaném smyslu hlásání „užij si a kašli na všechno“.

Když se řekne „filosofický epos“ a když se dodá, že jednotlivé zpěvy vysvětlují nauku o atomech, o duši, o smyslovém vnímání či o přírodních jevech, vypadá to na pěknou nudu. Omyl! Lurectiův epos je strhující dílo, plné vášnivosti. Lucretius je vášnivý ve své oslavě Epikura jako osvoboditele od strachu z falešných bohů. Lucretius je vášnivý ve své oslavě Venuše, kterou nechápe jako antropomorfní a tedy vymyšlené božstvo, ale jako univerzální princip přitažlivosti, která drží věci ve světě pohromadě. Lucretius je vášnivý i ve svém pesimismu, s nímž předvádí krátkost a iluzornost fyzických slastí (v pravém protikladu k tomu, co protivníci prezentovali jako „epikureismus“!). Lucretius je snad nejvášnivější ve svém líčení zániku – ve své posedlosti rozpadem a smrtí. Epos končí popisem moru v Athénách, jednou z nejsugestivnějších výpovědí o křehkosti a ohroženosti lidského bytí. Výzva zbavit se strachu z toho, co není – a obsese strachem z toho, co doopravdy je: To je trvalá polarita Lucretiova eposu, to je zdroj jeho síly i znepokojivosti.

Catullus

V jedné a téže generaci s Caesarem, Ciceronem a Lucretiem stojí ještě jedna, zcela odlišná tvůrčí osobnost: Básník Catullus. Pro dobovou politiku má jen úsměšky, viz jeho drsné epigramy na Caesara. Jeho básnické dílo je zaměřeno čistě na soukromý život: Na jeho něžnou i „italsky“ bouřlivou lásku k milence, kterou literárně nazývá „Lesbií“ a která byla zjevně pěkná mrcha. Na erotické epizody s dívkami i chlapci, které naopak často líčí v humorně pornografickém tónu. Na literární hry i literární spory s přáteli. Jedny a tytéž přátele Catullus občas chválí za věrné kumpánství a občas jim spílá do zženštilců a impotentů.

Kruh Catullových přátel tvořila básnická generace, která si říkala „neoterici“ neboli „noví básníci“. Byla to vlastně první básnická generace římské literatury, která vystoupila jakožto literární skupina a do štítu si vetkla inovaci a individualismus, hravost a provokaci. Tak, jak to odpovídalo tradicím helénistické „literatury pro literaturu“. Tak, jak to naprosto neodpovídalo tradicím římské literatury – vážné, odpovědné, ctnostné a politicky angažované. Catullus a jeho přátelé neoterici jsou první básnická avantgarda nejen římských, ale vůbec evropských literárních dějin. Škoda, že se z ostatních kromě Catulla zachovaly jen zlomky.

Ale Catulla máme! Básníka, u něhož nám připadá, že promlouvá tak svěže a čerstvě ze své vlastní přímé zkušenosti. Jenomže pozor: Leccos, co vypadá tak autenticky, může být také výsledkem helénistických literárních tradicí – od drsných invektiv přes hravou erotiku až po sám životní a básnický styl, ono pořádání básnických hostin a soutěží. Tedy autentický bouřlivák – nebo „jen“ rafinovaněji vzdělaný literát? Catullova jedinečnost tkví zřejmě ve spojení obojího. V tom, jak své reálné zážitky dokázal propojit se zděděnými literárními formami.

Druhý život

Historikové a rétoři pozdně republikánské éry byli v Evropě vždy čteni jako zrcadlo, poučení a varování, vždycky když nastávaly společenské krize. Ciceronova filosofická sláva zářila ve středověku – do té doby, než se znovu začaly číst řecké prameny. Cicero byl jedním z hlavních idolů i pro evropské humanisty: Počínaje Petrarkou, obdivovali ho a napodobovali jakožto typus nezávislého intelektuála, který je politicky angažován ve své obci, ale vedle toho se občas stáhne do svého „tuscula“; a který je schopen psát emotivní řeči, hluboké úvahy i květnaté listy. Humanisté měli snad nejraději právě listy: Skrze bohatou výměnu korespondence se napříč Evropou utvářela a udržovala „republika literátů“. Ciceronova latina pak byla v humanismu vzata za základ gramatické a stylistické normy latiny. Kdo se učí latinu – učí se prvotně latinu Ciceronovu.

Erós a Anterós: Jakoby ilustrace ke Catullovu „Miluji, proklínám“

Cicero se objevuje i jako literární postava - Caesar ovšem daleko častěji, ve velké škále výkladů od velkého gaunera po velkého státníka. Jak složitě v něm bylo obé propleteno, ukazuje mimo jiné Shakespeare ve hře Julius Caesar, G. B. Shaw ve hře Caesar a Kleopatra, Thornton Wilder v románu Březnové Idy či v satirické formě Voskovec s Werichem ve hře Caesar. Kromě toho je Caesar samozřejmě i oblíbenou postavou hollywoodských velkofilmů, opět zvláště v aspektu svého politicko-milostného vztahu s Kleopatrou.

„Epikureismus“ naopak platil dlouho za nadávku. V básních středověkých „žáků darebáků“ Carmina burana se pěje „Epikuros mocně hlásá / plný břich je naše spása“. Až v éře manýrismu se znovu začal více číst Lucretius jakožto autentický epikurovec. Manýristické umělce končící renesance a počínajícího baroku fascinovala především Lucretiova fascinace smrtí. Po nich se vrátili k Lucretiovi kromě jiných moderní existencialisté. Drama Mor v Athénách, inspirované Lucretiem, napsal Jiří Kolář, vůdčí osobnost Skupiny 42, jako příležitost pohlédnout skrze antický příběh na krizi moderní civilizace a lidskou ohroženost. I bolševičtí vykladači milovali Lucretia, protože útočí proti starému náboženství, takže je „pokrokový“. Ale tím si nenechme Lucretia zkazit.

A Catullus? Toho milují nejen zamilovaní.

Co se dá opravdu číst

Především Catullus! Překlad Catullova díla s názvem Zhořklé polibky (1980) je jednou z vůbec nejzdařilejších českých adaptací antických textů. Milostné básně jsou opravdu jímavé, epigramy opravdu drsné a sprosté a vtipné. Je to díky tomu, že editorka Eva Stehlíková koncipovala knihu se záměrem oslovit současného, mladého čtenáře; a mimo jiné i díky tomu, že si na sprosťárny přizvala ke spolupráci básníka Jiřího Žáčka. (Naopak nečíst Catulla ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky, ani ve výboru Triumvirové lásky. To jsou překlady filologické, informativně dobré, ale bez vůně a zápachu.)

I Lucretiův epos O přírodě byl přeložen s drobným modernizujícím experimentem: Julie Nováková zkrátila hexametr originálu o stopu, aby vytvořila verš trochu svižnější. Ne všechny pasáže Lucretiova eposu jsou stejně intenzivní, ale vydání v Antické knihovně (1971) má vždy na vrchu stránek informaci o obsahu, která usnadňuje čtení. K překladu knihy pozdně antického historika filosofie Diogena Laertského Život a učení filosofa Epikura (Rovnost 1952) jsou přidány i další epikurovské fragmenty, včetně některých z papyrů z Herculaneí.

Historikové a rétoři byl překládáni hojně a opakovaně, přičemž na jejich textech toho nelze filologickým přístupem mnoho zkazit. Nejširší vydání Caesara, i s navazujícími spisky jeho pokračovatelů ve stejném stylu, vyšlo v Antické knihovně s názvem Válečné paměti (1972). Oba Sallustiovy spisky vyšly pohromadě například ve Světové četbě (1962). Z Cicerona vyšlo velmi mnoho, nejnověji (neúplně dochovaný) spis O věcech veřejných (OIKOYMENH 2009). Kudy do jeho filosofického díla? Nejkratší a nejpůsobivější jsou dva krátké dialogy o stáří a o přátelství. Ty vyšly připojeny ke svazku Tusculských hovorů v Antické knihovně roku 1976 i několikrát samostatně. I samotné Tusculské hovory s tématy jako „o pohrdání smrtí“, „o snášení bolesti“ či „o zmírňování zármutku“ však stojí za četbu. Koho zajímá antická věštecká praxe i její kritika, nechť si otevře Předtuchy a výstrahy (1940, nově 1996). Nehledě na četná starší vydání, několik klíčových Ciceronových řečí včetně první řeči proti Catilinovi vyšlo v edici Antická próza – Tribuni výmluvnosti (1974). Kdo si chce opravdu užít výstavbu a rétorickou argumentaci Ciceronových řečí a navíc se dozvědět mnoho o římské politické a obchodní praxi a ještě navíc o Sicílii – nechť otevře Řeči proti Verrovi (Živá díla minulosti 1972). Pokud jde ovšem o Ciceronovy listy, které se občas rovněž nově vydávají – nutno přiznat, že půvab jejich obšírnosti a květnatosti, který fascinoval latinské humanisty, poněkud vyprchal...

Politický a společenský kontext doby je souhrnně vyložen v knize Karl Christ: Krize a zánik římské republiky (Vyšehrad 2010). Caesarových biografií vyšlo v posledních letech přehršel. Nejvíce lze asi doporučit kniha Luciana Canfory (též autora velkých Dějin řecké literatury) Gaius Julius Caesar, demokratický diktátor (Vyšehrad 2007); mimo jiné i proto, že věnuje pozornost také Caesarovi jakožto spisovateli. O vztahu Ciceronova myšlení k řeckým zdrojům napsal Karel Svoboda Studii o pramenech filosofických spisů Ciceronových (Listy filologické 1919), vhodnou spíše pro pokročilé zájemce o vývoj antické filosofie. Rozbor Ciceronových politických konceptů z právnického hlediska napsal Petr Dostalík: Antická státověda v díle M. T. Cicerona (Univerzita Palackého 2009). Zajímavý pokus rekonstruovat z Ciceronových řečí skutečný průběh soudních procesů, kterých se účastnil, je podniknut v knize Jaromíra Kincla Deset slavných procesů Marka Tullia (C. H. Beck 1997).


Projekt byl podpořen z Institucionálního plánu FHS UK 2015.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.