Stříbrný věk římské prózy a satiry

Špatní císaři, dobrá literatura

„Stříbrní“ literární extrémisté

Tacitus moralista, Suetonius skandalista

Lucanus „Antivergilius“

Petronius karikaturista

Iuvenalis beze smíchu, Martialis se smíchem

Seneca stoický učitel

Seneca tragik

Klasicisté stříbrného věku

Druhý život

Co se dá opravdu číst



Špatní císaři, dobrá literatura

Tiberiův palác na Capri:
Místo císařových depresí – nebo orgií?

Metafora „stříbrného věku“ znamená, že „zlatý věk“ skončil. Tím koncem měla být Augustova smrt roku 14 po Kr. Následovali čtyři krajně problémoví císaři. Nebo se tak aspoň zdá z jejich literárního obrazu. Jestliže Augustus zvítězil nad dějinami literaturou, u jeho nástupců zvítězila literatura nad dějinami. Tiberius žije v kulturních dějinách jakožto kruťák a perverzní dědek, Caligula jakožto krvesmilný šílenec, Claudius jakožto hlupáček ovládaný manželkami a propuštěnci, Nero jakožto ješitný megaloman posedlý svým uměním. Přestože moderní historiografie poněkud korigovala temnotu některých obrazů a Tiberius i Claudius se dočkali jisté rehabilitace – v obecné kulturní paměti zůstávají všichni čtyři, respektive celé rané císařské období (tedy zhruba první století po Kristu) symbolem zkaženosti, a to zásluhou dobových literárních moralistů i literárních skandalistů. Římská literatura stříbrného věku je literaturou morálního pohoršení a skandálu. V obojím je skvělá, živá a čtivá.

Špatní císaři, dobrá literatura

Metafora „stříbrného věku“ ovšem znamená i to, že skončil „zlatý věk“ literatury, totiž augustovský klasicismus se svou formální dokonalostí a výrazovou uměřeností. A vskutku, literatura „stříbrné“ epochy už nesměřuje ke vyrovnanému „středu“ (viz Horatiův výrok o „zlaté střední cestě“!), ale k extrému. Ostré protiklady, drastické scény, temná znamení a předtuchy, libování v prasárnách všeho druhu, vpád vulgárního jazyka nižších vrstev do textů, zoufání a marné hledání nějakého východiska – to jsou typické polohy „stříbrné“ literatury.

Jde jen o to, jak tento tematický i stylistický posun hodnotit. Klasičtí filologové staré školy, kteří pokládali ciceronský a augustovský klasicismus za nejvyšší normu, hodnotili tento posun negativně, jako odklon od normy, ba jako počátek literárního úpadku. Jiní literární historikové ale berou dějiny literatury jako střídání různých, navzájem rovnocenných směrů. Někteří, kupříkladu G. R. Hocke, přitom pracují s obrazem „kyvadla“. Podle této koncepce se v dějinách pravidelně střídají směry „dostředivé“ a „odstředivé“, neboli „uměřené“ a „extrémistické“, neboli „klasicismy“ a „manýrismy“. Vždycky když jeden směr dosáhne svého maxima, vyčerpá se – a literární vkus se silou akce a reakce přesune k opačnému pólu – a tak pořád. Podle konceptu „kyvadla“ není literatura „stříbrného věku“ žádnou odchylkou od nadčasové univerzální normy, nýbrž naopak: Je společně s literaturou helénismu jednou z nejslavnějších epoch onoho literárního manýrismu Pozná se to i na tom, že literatura římského „stříbrného věku“ oslovuje čtenáře právě v podobně vyhrocených, extrémistických, rozkolísaných, „manýristických“ epochách. V takových, jako je koneckonců i epocha naše...

Tacitus moralista, Suetonius skandalista

Do literatury stříbrného věku je tudíž nejlépe vstoupit skrze jeho historiografii. Ovšem s varováním, že ti, kdo podali onen sugestivní obraz špatných císařů, žili o tři čtvrtě století později a měli při psaní svoji „agendu“. Tacitus se dušuje, že bude psát dějiny „sine ira et studio“ čili „bez hněvu a stranění“. Jeho slavné Letopisy čili Anály (od „annus = rok“, protože jsou uspořádány podle let) jsou ovšem plné hněvu a stranění. V Tacitově podání vyplňuje epochu Tiberiovu, Claudiovu a Neronovu (pasáž o Caligulovi se ztratila) samá hrůza, tyranie, bezpráví, politické procesy a hrdinné smrti trpitelů, kteří se znelíbili mocidržcům a kteří páchají nařízenou sebevraždu se stoicky klidnou myslí a s efektními posledními slovy, jež jako by rovnou diktovali historikům.

Pederastická scéna na poháru:
Ilustrace k Satirikonu?

Jak už bylo řečeno u Hérodota: Nezapomeňme, že Kleió je Múza! Že antický historik je vlastně i spisovatel historických románů! A Tacitus je skvělý spisovatel. Jeho „agenda“ je přitom jasná – on sám sám zažil špatného císaře (i když jiného, Domitiana), byl tajný republikán, příslušník senátní opozice a stoupenec stoické filosofie. Odtud ostré stíny a světla v jeho díle. Odtud opakování archetypálního obrazu „tyran versus mudrc“.

Tacitův pokračovatel Suetonius měl docela jinou „agendu“. Chtěl zaujmout, bavit a šokovat. Z Tacitova díla a z dalších pramenů vybral nejlepší špeky a doplnil je tím, co jedna paní povídala. Jeho Životopisy dvanácti císařů (od Caesara po Domitiana) jsou tudíž snůškou historek a drbů. Koho nechal který císař zavřít a popravit, co rád jedl, co měl rád v posteli, jaké povedené hlášky pronesl. Suetonius je antický bulvár. Ovšem ve svém pokleslém žánru je geniální.

Lucanus „Antivergilius“

Autoři, kteří žili v době „špatných císařů“, si takovouto otevřenost většinou nemohli dovolit. Kritická reflexe doby se ale v jejich dílech může projevovat skrytě. Mladý básník Persius psal hořké satiry na dobové poměry tak zašmodrchaným jazykem, že jeho narážkám téměř nerozumíme a víme jen, že je strašně naštvaný. Jiný „rozhněvaný mladý muž“, Lucanus, nejvýznamnější epický básník této doby, zkusil vtělit svůj protest do eposu Farsalské pole. Protest je jak ideový, tak stylistický. Lucanus totiž chce být „Antivergiliem“ a Farsalské pole má být „Antiaeneidou“: Místo vergiliovského klidného jasu – pochmurnost a děs (ten vrcholí ve scéně „nekromantie“, tedy věštění, při kterém čarodějnice oživuje mrtvolu a mámí z ní věštbu, jak dopadne bitva). Místo božské prozřetelnosti, řídící římské osudy – nevyzpytatelnost a krutost osudu. Místo idealizovaného italského dávnověku – nedávné bratrovražedné občanské války (Farsalské pole v řecké Thessálii je místem jedné z bitev občanských válek). Místo oslavy Caesarova a Augustova rodu – zobrazení Caesara coby bezohledného padoucha a jeho republikánských oponentů coby skutečných hrdinů podle vzoru stoického mudrce. Lucanův epos je temné čtení. Nahání husí kůži. V tom je jeho síla.

Nero to také pochopil. Lucanus musel zemřít, ve vlně represí po jednom nezdařeném spiknutí – stejně jako další ústřední kulturní osobnosti doby, Seneca a Petronius.

Petronius karikaturista

Jinou formu skryté rezistence době zvolil Petronius. Ten je znám jako historická postava z Neronovy doby (píše o něm i Tacitus v 16. knize Letopisů) i jako autor románu Satirikon. Slovo „román“ tentokrát konečně platí doslovně, v moderním slova smyslu: Satirikon je fikce, próza s vymyšleným dějem a s vymyšlenými hrdiny. Petronius je tedy první římský romanopisec – ovšem, s tím, že nový, „módní“ žánr románu převzal ze soudobé řecké literatury.

Mysli na smrt každý den, radí stoikové

Podle Tacita měl Petronius, vážený člen císařského dvora, čestnou přezdívku „Arbiter“, tedy „rozhodčí“, míněno ve věcech vybraného vkusu. Dnes bychom ho tedy nazvali asi „Trendsetter“. Román je však o nižších vrstvách a o nevkusu. Tedy o těch a o tom, čemu se autor štítivě vysmívá. Název „Satirikon“ je možná odvozen od „satiry“ a možná od „satyrů“, tedy chlípných polozvířecích démonů. Platí obé. Satirikon je skutečně řetěz výsměchu a ironie a všechny postavy jsou „satyři“, kterým jde jen o peníze, jídlo a sex. Hlavní hrdinové, mladí dobrodruzi Encolpius a Ascyltos, se protloukají světem, tu něco ukradnou, tu někoho svedou, tu někoho okouzlí svým šarmem, tu se hádají o sexuální přízeň chlapce Gitona, kterého si společně vydržují, tu se vetřou na hostinu jako „holubí letka“.

Takto se dostanou i na hostinu k vulgárnímu zbohatlíkovi Trimalchionovi, který častuje své hosty nejen fantaskními pokrmy, ale i fantaskním žvaněním o mytologii, o astrologii a o sobě samém – jak je skvělý. Kolem Trimalchiona se rozvaluje podobná společnost zbohatlých propuštěnců, kteří mluví zdeformovaným, primitivním jazykem a zvolna mění hostinu v sexpárty. Petronius se bezpochyby vysmívá nařvaným zbohatlíkům své doby – ale text má dost možná ještě skrytý rozměr: Trimalchio je totiž zřejmě i parodií na Nerona. I další figury tedy možná mají konkrétní historické předobrazy z Petroniových kruhů, které už nerozpoznáme. To však nebrání, aby se moderní čtenář nemohl bavit. Hovadnost Petroniových postav je totiž univerzálně srozumitelná.

V Petroniově textu jsou postupně zesměšňovány i všechny hodnoty, vyznávané dobovou lepší společností jakožto protiváha k neronovskému poživačnému nevkusu: i poezie, i stoická filosofie, i řečnictví. To všechno slouží hrdinům jenom jako záminka, aby se dostali k dalším penězům nebo dalšímu sexu. Je jen jedna věc, kterou tito lidé berou smrtelně vážně: Priapos, božstvo erekce. Z dochovaných epizod se úvodní odehrává u Priapovy kněžky a poslední popisuje léčení hrdiny z impotence.

Kdo by se chtěl o kultu Priapa dozvědět více, nechť si přečte soubor Písně priapské, shrnující kromě anonymů i verše od slavných římských básníků. Zjistí, že úcta k falickému bůžkovi nevznikla jako výraz totální perverze zkaženého císařského věku, nýbrž zrodila se z archaických rolnických kultů plodnosti. V italských zahradách stála socha Priapa s obrovským rudým údem přesně v té odstrašující funkci, jakou v českých zahradách zastávali hastroši ze slámy. U Petronia už ovšem dávno nejde o úrodu na zahradách. Jde o to, že za jednu generaci po Augustovi zbyl z té údajně obnovené římské zbožnosti už jen tento kult. Aspoň se tak zdá podle Petronia. Čas božstev však zase přijde, a projeví se to opět i v románu.

Iuvenalis beze smíchu, Martialis se smíchem

Po Neronově pádu roku 68 přicházeli zase lepší císařové – aspoň většinou. Přesto si římská literatura této doby uchovává jakousi principiální naštvanost a hlubokou skepsi – pocit, že problém netkví jen v několika magorech na trůně, nýbrž že celá společnost je nemocná. Básník Iuvenalis píše své Satiry za těch nejlepších císařů, tedy za Traiana a Hadriana, ale co líčí, je hnus na hnus: podvodníci, podlézači, předstírači, lakotní dědicové, chlípné ženštiny, mužští prostituti, nedocenění chudí literáti... Iuvenalis je satirik hořký a nesmiřitelný – satirik bez smíchu. Naopak epigramatik Martialis líčí tytéž lidské slabosti a neřesti, ale shovívavě a se smíchem. Souvisí to i s tím, že Martialis sám sebe nevyčleňuje z onoho hemžení, kdežto Iuvenalis vidí alternativu – onen ideál ctnostného stoika, „šlechtice ducha“ (viz jeho osmou satiru O pravém šlechtictví), který se od pomateného světa odvrací a hledá hodnoty sám v sobě. Takovým stoickým „šlechticem ducha“ se pokoušel být už Iuvenalův literární vzor Persius. Nejslavnějším stoickým literátem stříbrného věku je ovšem Seneca.

Seneca stoický učitel

O stoicismu už zde byla často zmínka. V raném římském císařství se tato řecká filosofická škola stala nejpopulárnějším světopohledem pro intelektuály, hledající nějakou „cestu ven“. Stoicismus nabízí cestu nelpění na hmotných statcích, majetku ani postavení, ba ani na zdraví a životě – protože to všechno člověku nepatří, toho všeho může ze dne na den pozbýt. Jediné skutečné dobro je ctnost, tedy vnitřní kvalita člověka, jeho pevnost a stálost, jeho hloubka. Tato ctnost je pak sama sobě odměnou.

Hercules, hrdina stoiků:
Chápaný však alegoricky, jako Velký Trpělivý

Celé Senekovo rozsáhlé esejistické dílo je jednolitou propagací této nauky. Používá přitom různé žánry: Žánr „konsolace“ čili „útěchy“ - textu psaného původně pro konkrétní osoby v situaci nějaké životní ztráty. Žánr uceleného filosofického pojednání o některé etické otázce (O dobrodiních, O klidu duševním a další). A vůbec nejúspěšněji žánr filosofického listu, formálně také určeného konkrétní osobě, fakticky pro široký kruh čtenářů. Listy Luciliovi psal Seneca v závěru života jako summu svých názorů a zkušeností. Tento žánr umožňuje pestře střídat témata: Jak se radovat z malých věcí. Jak vidět bratrské lidské bytosti v otrocích. Jak se raději stranit davu. Jak se vnitřně připravovat na možné průšvihy. A znovu a znovu, jako leitmotiv – jak nelpět na věcech a vyrovnat se se smrtí. Všechny Senekovy texty jsou koneckonců konsolace.

Zato Senekova vlastní osobnost je všechno jiné než jednolitá – naopak, ztělesňuje všechny rozpory stříbrného věku: hlasatel mravnosti a střídmosti, ale sám arcibohatec; vychovatel Neronův, ale vzhledem k výsledku zcela neúspěšný... Některé Senekovy čtenáře to pohoršovalo. Moderní historikové zase konstatují, že je spíš literární popularizátor filosofie než originální myslitel – což už platilo o Ciceronovi. Přes to obé, Senekova vlídná, výmluvná, naléhavá, humanistická řeč o tom, „jak žít“, přesvědčuje mnohé v dalších a dalších generacích čtenářů.

Seneca tragik

Filosofický rozměr mají i Senekovy tragédie. Těch se dochovalo devět (a jedna mu byla připisována neprávem) a představují to jediné, co máme z celé římské tragické dramatiky. Náměty jsou vesměs přebírány od Řeků, všechno už jsme to „někde četli“: Médeia, Faidra, Oidipús, Agamemnón... Z řeckých mytologických látek ovšem dělá typicky římskou literaturu stříbrného věku posun v důrazu: V Senekově podání jsou to tragédie hrůzy, chmurnosti, temných tušení, magie a vášní vystupňovaných do krajnosti.

A v čem tkví to filosofické? V tom, že tragédie jsou většinou tragédií vášně; že ukazují, jak je vášeň zhoubná, když překročí míru. Faidra - zlo z lásky. Médea – zlo z nenávisti a hněvu. Oidipús – zlo ze strachu z pravdy. Thyestés - zlo z touhy po moci a pomstě. Specificky stoickým hrdinou je pak Héraklés, latinsky tedy Hercules, protagonista dvou Senekových tragédií (Šílící Hercules a Hercules na Oitě). Ve stoickém podání je totiž Hercules vzorem nikoliv jen fyzické síly – ale především vnitřní, psychické síly. Ne tam, kde přemáhá obludy – ale tam, kde přemáhá bolest, je Hercules hoden obdivu a následování. „Stoický Hercules“ v tom navazuje na výklad Héraklovy postavy, známý už ze Sókratovy doby. Alegorický příběh o tom, jak mladý Héraklés potkal dvě slečny jménem Ctnost a Rozkoš a vybral si za průvodkyni raději tu první, traduje už Xenofón ve Vzpomínkách na Sókrata.

Klasicisté stříbrného věku

Při četbě všech těch drastičností, extrémností a bizarností, které zanechali historikové, satirikové a moralisté stříbrného věku, nelze zapomínat na jednu věc: Že jsou to všechno rétorsky školení literáti, kteří chtějí co nejmohutněji působit na čtenářovy city. Že tedy přehánění a hrocení je jejich základní strategií. Stříbrný věk nebyl reálně tak temný; i dosah zuření špatných císařů se týkal spíš římských elit než širokých vrstev.

Ostatně, ze stříbrného věku máme ještě i docela jinou literaturu: Po Neronově pádu, za dynastie Flaviů, se jako reakce na předchozí extrémismus (zas jeden malý protipohyb „kyvadla“!) objeví směr, kterému se říká flaviovský klasicismus“. Ten znamená zase návrat ke klasikům augustovského věku, k uměřenému výrazu a k látkám z řecké mytologie nebo z římského dávnověku. Opět se píší eposy „a la Vergilius“: Statius takto píše eposy Thebais a Achilleis, Valerius Flaccus Argonautica, Silius Italicus epos Punica o válkách proti Karthágu. Živější než tyto eposy jsou ovšem Statiovy drobné básně, shrnuté do sbírky Silvae - doslovně „háje“, míněno „rozmanité texty“. V nich se společnost římských elit objevuje v zrcadle své stále ještě skvostné každodennosti.

Tímto idylizujícím historismem a těmito úniky k „malým“ tématům ovšem flaviovští klasicisté otevírají už cestu k onomu velkému ohlížení dozadu a sumarizování, kterým se vyznačuje „věk nostalgie“ a pozdní antika.

Druhý život

Literatura stříbrného věku svou barvitostí a expresivností přímo vybízí k napodobování. Ten šílený sabat temné fantazie, ty procesy a krutosti a chlípnosti a absurdity, fascinují nové a nové autory beletrie i filmaře. Neronovu dobu v jejím cynismu geniálně ztvárňuje už raně barokní opera Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey: Nero je v ní dokonalý kruťák, jeho druhá manželka Poppea Sabina bezohledná čubka a Seneca bezmocný moralista, nad jehož mrtvolou Nero pěje s Lucanem duet „Teď, když Seneca je mrtev, tak si zazpíváme!“ Polský romantik Henryk Sienkiewicz v románu Quo vadis staví proti zvrhlým neronovcům (i proti ušlechtilému, ale pasivnímu Petroniovi) ideální figury prvních křesťanů. Maďarský romanopisec Dezső Kosztolányi v románu Krvavý básník Nero naopak staví proti zlu „jen“ slušnost intelektuálů, kteří se nenechají zlomit. O Caligulovi napsal Albert Camus stejnojmennou hru a Tinto Brass natočil stejnojmenný film, jeden z mála veřejně distribuovaných pornofilmů (byť jen v „soft“ verzi). Naopak Felliniho film Satirikon je záměrně nerealistickou fantazií na motivy Petroniova románu, jež vnáší do děje zcela felliniovskou, ale zato zcela nepetroniovskou melancholii.

Ostrov Capri: Sem utekl císař Tiberius.
A po něm kdokoli, kdo mohl

Někteří autoři šli „proti proudu“ a pokusili o částečnou rehabilitaci císařských antihrdinů. Švédský lékař a spisovatel Axel Munthe si postavil vilu na ostrově Capri, kde císař Tiberius trávil poslední roky života, dlouho o Tiberiovi meditoval a do své Knihy o životě a smrti pak vtělil pokus o obranu Tiberia jakožto muže pomluveného, nepochopeného a nešťastného. Britský historik a spisovatel Robert Graves se zase pokusil odhalit lepší tvář císaře Claudia v románu Já Claudius; díky televiznímu seriálu se Gravesova rehabilitace „ujala“ ve skutečně širokých vrstvách. A vedle toho je samozřejmě i mnoho špatných historických románů o „špatných císařích“.

Moralisté stříbrného věku (Seneca, Persius i Iuvenalis) se dočkali obrovské popularity u latinských křesťanů. Tertullianus či Hieronymus je totiž používali jako důkaz o zkaženosti pohanské civilizace – ale později i jako model pro kritizování nešvarů jejich vlastní civilizace křesťanské. Senekova stoická etika pak byla rozpoznána jakožto blízká křesťanství a zpracovávána jako materiál pro učebnice křesťanské morálky. Rovněž Senekovy konsolace sloužily jako vzory pro křesťanské útěchy. Stopy senekovského uvažování o nelpění na věcech a o vyrovnávání se smrtí pak najdeme i v takových dílech, jako jsou pozdně středověké meditace Tkadleček a Oráč z Čech či v Komenského spisech Truchlivý a Listové do nebe. Konečně, Senekovy tragédie sloužily jako hlavní informace o antickém tragickém dramatu – dokud se nezačaly znovu číst řecké originály. Zvláště oblíben byl ovšem stoický Hercules jakožto vzor morálního hrdiny, volící raději ctnost než rozkoš. Za všechny budiž jmenována aspoň kantáta J. S. Bacha Hercules na rozcestí a stejný herkulovský motiv v Kollárově Slávy dceři.

A když se jihočeský kantor Jakub Jan Ryba rozhodl skoncovat se životem, protože měl pocit, že už nemůže dál – vzal si na sebevražednou vycházku na poslední předmrtné počtení právě Seneku...

Co se dá opravdu číst

Tacitus i Suetonius vyšli v Antické knihovně v dostačujícím překladu: Tacitovy Letopisy roku 1975, Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů roku 1974. Tamtéž vyšly i menší Tacitovy spisy s názvem Z dějin císařského Říma (1976), z nichž nejzajímavější je geograficko-etnografická Germánie. Suetonius je ve své bulvární klipovitosti tak lapidární, že se čte lépe než rétoricky rozmáchlý Tacitus; to je rub Tacitovy nesrovnatelně vyšší literární kvality.

Poppea Sabina, zlá čubka zlého císaře Nerona

Persiovy Satiry vyšly v Odeonu roku 1990 v kolibříkové edici, takže si jich skoro nikdo nevšiml – což je škoda, protože překlad Julie Novákové je vynikající: Persiova temnost i hořkost znějí velmi současně, aniž by se násilně aktualizovalo. Lucanovo Farsalské pole vyšlo v Antické knihovně rovněž v dosti živém překladu Jany Nechutové roku 1976; kdo by si netroufal na celý epos, ať si dá aspoň šestou knihu s proslulou čarodějnicko-nekromantickou scénou.

Petroniův román Satirikon vyšel v Antické knihovně roku 1971. Starší překlad Karla Hrdiny je stále použitelný, ale Petroniův drsný vtip už by si zasloužil nové, aktuální zčeštění. Písně priapské vyšly v překladu I. Převora roku 1925 (Václav Petr) a velmi špatně se shánějí.

Iuvenalis vyšel v Antické knihovně v použitelném překladu Z. K. Vysokého roku 1972 a zasloužil by si nový pokus; Persius Julie Novákové by mohl být vzorem, tak jako byl Persius vzorem Iuvenalovi. Naopak Martialis v širokém výboru Posměšky a jízlivosti (Československý spisovatel 1983) byl přeložen geniálně. Radovan Krátký pochopil, že má-li epigram v češtině působit komicky, nesmí se držet antické epigramatické formy, tedy elegického disticha. V Krátkého verzi se Martialis rýmuje. A doopravdy je k smíchu.

Senekovy filosofické spisy vyšly většinou v Antické knihovně, ve svazcích Výbor z listů Luciliovi (1969), Další listy Luciliovi (1984), O dobrodiních (1992, zde obsaženy i konsolace) a O duševním klidu (1999). Nejlépe se čtou Listy Luciliovi. Senekovy tragédie postupně překládá Eva Stehlíková. Zatím vyšel Thyestés (v Divadelní revui 1992) a Faidra (Artur 2011). Médeiu přeložil a vydal Petr Polehla (2002).

Z flaviovských klasicistů máme zatím jen pár ukázek ve Stiebitzově Římské lyrice, zejména dojemnou báseň Spánek – modlitbu člověka, který trpí nespavostí. Pokud jde o flaviovskou epiku: Svazek s názvem „Valerius Flaccus – Argonautica“ sice roku 2015 v Antické knihovně vyšel. „Překlad“ Ireny Radové je však toporný, doslovný, prozaický přepis, zřejmě jedna z největších ostud, jaké se česká klasická filologie dožila.

Koncepci „kyvadla uměleckých směrů“ byla zpracována mnohými, mimo jiné ji rozvíjí G. R. Hocke v knize Svět jako labyrint, Manýrismus v literatuře či M. C. Putna v knize My poslední křesťané (Torst 1999). Velmi dobrou „dvojbiografií“ i úvodem do celé doby je kniha Manfred Fuhrmann: Seneca a císař Nero (H+H 2002). Řadě populárních biografií „špatných císařů“ se ovšem raději vyhnout. Divadelnosti i „divadelnosti“ stříbrného věku, kupříkladu „performativitě“ Trimalchionovy hostiny, se věnuje Eva Stehlíková v knize Divadlo za časů Nerona a Seneky (Divadelní ústav 2005). Julie Nováková v knize Devět kapitol o tak zvaném stříbrném věku římské slovesnosti (Nakladatelství ČSAV 1953) rozebírá mimo jiné motiv „tyrana a mudrce“, vpád lidového živlu i přechod k flaviovskému klasicismu. Marxistická rétorika je jen daní době vzniku této výborné knihy, nechť neodradí čtenáře! Reálie každodenního života, z nichž literatura stříbrného věku vyrůstá, líčí knihy: Magdalena Beranová – Jaroslav Řešátko: Jak se jedlo ve starověku. Římská kuchařka (Libri 2000), včetně řady praktických receptů z dobového mistra kuchaře Apicia, a kniha Géraldine Puccini-Delbey: Sexuální život v Římě (Levné knihy 2008). Nehledě na pochybnou edici jde o překlad kvalitního zahraničního díla. Praktické recepty z popisované oblasti života ovšem v knize nejsou....


Projekt byl podpořen z Institucionálního plánu FHS UK 2015.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.