Zlatý věk římské poezie

Augustova kulturní politika „velkého návratu“

Vergilius: pastýři a proroctví

Vergilius, „Homér“ Římanů

Horatius: malé radosti starého muže

Ovidius: mladý učitel svádění

Ovidius: zralý básník mýtů, starý vyhnanec

Druhý život

Co se dá opravdu číst



Augustova kulturní politika „velkého návratu“

Octavianus, adoptivní syn Caesarův, vzešel z občanských válek jako vítěz a stal se roku 27 př. Kr. prvním římským císařem. Jméno „Caesar“ čili „císař“ se stalo titulem vladaře. Octavianovo nové císařské jméno pak znělo Augustus, „vznešený“. Dvě jména jako by značila dvě fáze vývoje jedné osobnosti: Octavianus, to je jeden z bezohledných bojovníků o vládu nad říší; při „octavianovské“ fázi občanských válek ostatně zahynul i Cicero. Augustus, jak ho známe z výtvarných monumentů (nejnázorněji z Oltáře míru v Římě), z jeho vlastní autobiografie Činy božského Augusta i z dobové krásné literatury - to je rozvážný panovník, obnovitel míru a dobrých mravů, budovatel monumentálních staveb v Římě i v provinciích – a také původce specifické kulturní politiky. Podle ní by se římští spisovatelé měli obrátit zpět, k mýtickým a rolnickým počátkům Říma, k prostému „mravu předků“, od něhož se éra pozdní republiky a občanských válek odchýlila a k němuž se Augustova éra znovu vrací jako jakýsi obnovený zlatý věk.

Císař Augustus, tisíckrát zobrazený v idealizované podobě.
Tentokrát na kameji.

Konkrétní forma návratu je „genealogická“: Augustus pochází po Caesarovi z rodu Iuliů – tedy z téhož rodu, který na počátku založil Iulus, syn Aeneův, který byl synem Venušiným. Konkrétním organizátorem této kulturní politiky byl Augustův blízký spolupracovník, neoficiální „ministr kultury“ jménem Maecenas, z jehož jména vzniklo slovo „mecenáš“.

Cože? Římští umělci tedy mají psát ideologické agitky, oslavující nový režim? Člověku 21. století, který poměrně nedávno viděl a četl agitky, oslavující komunistický režim nebo jiné, srovnatelně hovadné režimy, se už dopředu zvedá žaludek. Pozor však: I v naší éře byli mezi autory, kteří se nechali ovlivnit dobovými ideologiemi, umělci tak významní jako Nezval či Halas. Mezi těmi, kdo se postavili k umělecké oslavě Augustova programu „obnovy starého Říma“, byli prvotřídní umělci své doby. Byl mezi nimi historik Livius, zpracovatel „starých pověstí římských“. Byl mezi nimi teoretik architektury Vitruvius, který své dílo, brané jako základní učebnice klasické architektury i v renesanci a klasicismu, věnoval Augustovi. Byli mezi nimi vrcholní básníci římské i vůbec evropské literatury Vergilius, Horatius a Ovidius. Oslavovali augustovské hodnoty i onen oblouk „od Aenea po Augusta“ z pragmatismu – a nebo také proto, že se s tímto programem i vnitřně ztotožnili? Vergilius a Horatius, stejně jako Livius, náleželi ke generaci, která zažila příšerné a úmorné občanské války. Pokud tedy k úhelným kamenům Augustovy ideologie patří mír; a pokud tento mír, „pax romana“, se skutečně děje a přináší zmučenému městu i světu velké uklidnění – je možné věřit, že si básníci Augustova věku Augusta opravdu upřímně vážili.

Vergilius: pastýři a proroctví

Vergilius je nejen vrcholným klasikem římské literatury. Je oslavitelem a ztělesnitelem římanství, jeho ideálního sebeobrazu, morálních zásad, estetických zálib, politických ambicí a náboženských nadějí. Porozumět Vergiliovi znamená porozumět Římu. A to i v tom smyslu, že tři hlavní Vergiliova básnická díla se jeví jako dokonalá inkarnace Braguovy „filosofie římanství“. Bucolica čili Zpěvy pastýřské jsou adaptací Theokritových a vůbec helénistických pastorál, idylizovaných obrazů bezstarostného „přírodního“ života. Georgica čili Zpěvy rolnické se zase přiřazují k žánru didaktického eposu o pravidlech i každodennostech života rolnického, pro nějž byly modelem Hésiodovy Práce a dny. Aeneis je pak adaptací homérského žánru mytologického eposu. Ve všech třech případech jde nikoliv o mechanickou nápodobu, ale o naplnění převzaté literární formy novým obsahem a duchem. Do všech tří děl Vergilius vložil římskou zkušenost, římskou historickou perspektivu, římský antropologický model. A všechna tři díla se stala vzorem pro tvorbu národních literatur od středověku až na práh moderní doby.

Vergiliův hrob v Neapoli, místo antického a středověkého kultu

Zpěvy pastýřské vycházejí z formy nadčasové a mimodějinné venkovské idyly. Z deseti eklog („vybraných básní“) ve Zpěvech pastýřských některé hovoří „jen“ o lásce k mladým pastýřům či pastýřkám uprostřed vlídné přírody. Zpěvy pastýřské jsou vsazeny do Arkádie, což je reálná krajina v hornatém středu řeckého Peloponésu, dodnes obydlená především mnohočetnými stády koz a ovcí – ale Vergilius povýšil Arkádii na ideální krajinu přírody a štěstí. Avšak, i do Arkádie proniká neštěstí – ztracená či neopětovaná láska nebo smrt. Vergiliovské poučení z neštěstí pak plyne v tichém smíření, v ponoření do proudu života, který silou věčné přitažlivoti (Lucretiova „Venuše“!) překonává všechny jednotlivé lidské tragédie.

Do některých eklog ve Zpěvech pastýřských navíc pronikají dobové dějiny i dobové myšlení. Pastýřská maska je přiznána jako literární hra. V první a deváté ekloze se ozývají motivy občanských válek, které vyhánějí lidi z jejich klidných životů – ale „jakýsi bůh“ zase navrací mír. Šestá ekloga nechává Siléna, učitele boha Dionýsa, vykládat o vzniku světa – podle epikurovské filosofie! Pod „Silénem“ vystupuje Vergiliův skutečný učitel filosofie, jeden z řeckých epikurovců, působících v Kampánii, Sirón.

Nejvíc však vykladačům zamotala hlavu čtvrtá ekloga, protože jejím obsahem je proroctví o příchodu božského dítěte, které přinese nový zlatý věk. Koho básník mínil tím dítětem? Někoho z potomků císařské rodiny? Samého Augusta? Některého budoucího císaře? Alegorickou figuru? Mesiáše ze Starého zákona, o němž mohl slyšet od Židů v Římě? Krista, který se narodil až čtyřicet let po napsání básně? Byl tedy Vergilius „prorok“...? Právě těmito otázkami začíná mimořádně bohatý „druhý život“ Vergiliův.

Na Zpěvy pastýřské volně navazují Zpěvy rolnické. Ty se formálně tváří jako veršovaná učebnice zemědělství, ale opravdu jen formálně. Fakticky je to oslava římského ideálu soběstačného rolníka, který „přemáhá svět“ svojí trpělivou prací a který je i přirozeně zbožný. Nemůže nebýt zbožný, když jeho živobytí tak naprosto závisí na tolika přírodních podmínkách, které nemůže sám ovlivnit. I Zpěvy rolnické mají svůj filosofický rozměr. Jejich čtyři zpěvy evokují čtyři úrovně tvorstva: země, stromy (vegetativní duše), zvířectvo (animální duše) a včely, o nichž se věří, že jsou účastny božského ducha. Zpěvy rolnické jsou kromě všeho jiného i meditací o smrti a věčném životě.

Vergilius, „Homér“ Římanů

Základní struktura, postavy a zápletky eposu Aeneis jsou modelovány podle Homérovy Iliady a Odysseie. Hrdina Aeneas, putující po mořích a zemích při návratu z trójské války – to je přece Odysseus. Bohyně Venuše, která mu při tom všemožně mu pomáhá – to je přece Athéna z Odysseie. Krásná vládkyně Dido, která se hrdinu snaží zadržet od další plavby k jeho cíli – to je přece nymfa Kalypsó z Odysseie. Pohřební hry, které Aeneas slaví na paměť zesnulého otce Anchisa – to jsou přece pohřební hry, které slavil Achilleus na paměť zesnulého přítele Patrokla v Iliadě. Aeneův sestup do podsvětí – to je přece Odysseův sestup do podsvětí; dokonce i lokalita, kudy lze do podsvětí sestoupit, je v očích tradice stejná, neboť temná země Kimmeriů, kde sestupoval Odysseus, byla ztotožněna s Flegrejskými polemi u (pozdější) Neapole, kde sestupoval Aeneas. Štít, který vyková Aeneovi božský kovář Vulkán na prosbu jeho matky Venuše – to je přece štít, který vykoval Achilleovi božský kovář Héfaistos na prosbu jeho matky Thetidy. Přátelsko-milenecká dvojice Nisos a Euryalos – to jsou přece Achilleus a Patroklos. A nehledě na množství dalších analogií, finální souboj Aenea s Turnem – to je přece finální souboj Achillea s Hektórem. Celá Aeneis jako kdyby už byla hotova, připravena v Homérových eposech. Úloha Vergiliova jako kdyby spočívala jen v tom, že v nich jednotlivé prvky budoucího římského národního eposu nalezl a sestavil.

I dnes se tu občas konají obřady

Avšak, jak dokonale odlišný je Aeneas od hrdinů Homérových! Homérovi hrdinové sebou nechávali cloumat popudy a vášněmi, byli svárliví, ješitní, urážliví, žárliví – a často i lstiví a krutí. Věru „velké děti“ v přilbicích. „Dětská“ je vlastně celá motivace trójské války. Deset let řecká vojenská elita strádala a krvácela před hradbami Tróje – a kvůli čemu? Kvůli krásné Heleně, kvůli uražené manželově cti. Při četbě Iliady nabývá někdy čtenář dojmu, že navrácení Heleny a pomstění urážky bylo vlastně jen záminkou k tomu, aby se mohlo bojovat – pro boj sám, pro radost z něho, pro „slávu“.

Aeneas patřil mezi obránci Tróje k nejstatečnějším, a tak se projevuje i v Aeneidě. Avšak, zde je především mužem, který jde nikoliv za svou osobní slávou, nýbrž za naplněním poslání, určeného mu bohy. Jeho posláním je dovést zbytek přeživších Trójanů – toto, biblicky řečeno, „malé stádce“ - do jejich nového domova – do Itálie, kde jeho potomci Romulus a Remus založí Řím. Tomuto nadosobnímu poslání odpovídá i charakter. Aeneas je totiž muž sebeovládání, ba: muž oběti. Neznamená to, že by byl mužem bez citů a vášní. Naopak, v průběhu děje projevuje strach i zoufalství a samozřejmě lásku. Leč, je-li zapotřebí, je schopen je silou vůle překonávat.

Pro tuto schopnost sebeovládání bývá Aeneas někdy pokládán za hrdinu, do něhož se promítá model stoické etiky, založené na přemáhání vášní. Současně ovšem zrcadlí ideál staré, „domácí“ římské etiky, jejímž základním principem je „virtus“, doslovně „mužnost“ – nikoliv ve smyslu oné divoké, testosteronové, „homérské“ sameckosti, nýbrž ve smyslu vnitřní pevnosti a stálosti charakteru, osvědčujícího se tváří v tvář všemožným zkouškám. Jen ten, kdo je zevnitř zbudován ve smyslu „virtus“, může osvědčovat i „pietas“, doslovně „zbožnost“ – a zase, nikoliv ve smyslu vypjatého osobního mysticismu, natož hysterické a sentimentální, „nemužné“ devótnosti, nýbrž ve smyslu posvátné odpovědnosti vůči nadosobnímu celku – rodiny, rodu, národa, státu, božského řádu. Homérští hrdinové nesli ustálená přízviska jako „rychlonohý“ či „zchytralý“ – zatímco Aeneas je „pius“, „zbožný“.

A je tu i malá botanická zahrada – těch rostlin, o nichž Vergilius píše

Aeneas je tak ušlechtilý hrdina, až je nesnadno uvěřitelný. Aeneis je tak prokomponované dílo, až je nesnadno čitelná. Je dobré proto si uvědomit některá vodítka – některé ústřední motivy: První kniha obsahuje vysvětlení celého dějinného poslání, jež má Aeneas naplnit. Druhá kniha líčí pád Tróje, včetně slavné scény s knězem Laokoontem, kterého zardousí hadi. Čtvrtá kniha je vlastně vložené milostné epyllion, o tragické lásce Aenea a královny Didony. Šestá kniha je filosofickým těžištěm díla: Aeneas sestupuje do podsvětí, kde se mu zjevuje řád podsvětní říše i celého kosmu. Sedmá a osmá kniha nabízí jakýsi bedekr po „Římě před Římem“ - po oněch italských končinách, kde Řím teprve vznikne, ale které už mají svoje „staré pověsti předřímské“. A pak už bitvy, až do konce.

Horatius: malé radosti starého muže

Pokud Vergilius je mistr velkých konceptů – pak Horatius je mistr malých forem. Pokud Vergilius má na mysli především celek římských dějin – pak Horatius má na mysli především své užívání soukromého života ve venkovském poklidu; jen občas připodotkne, že jeho malý mír je možný jen díky tomu, že Augustus zařídil velký mír (kupříkladu Píseň stoletní sepsal pro slavnosti u Augustova Oltáře míru). Pokud z mistrů staré řecké lyriky máme jen trosky – v Horatiovi máme jejich římského obnovitele a sjednotitele. V Horatiovi docházejí antické lyrické žánry svého vrcholu - jejich pestrost co do metrických schémat (Horatiovo básnické dílo může sloužit jako učebnice antických veršových schémat) i co námětů a nálad: V první knize Horatiových Ód převažují prosby bohům za vesměs praktické životní záležitosti. V druhé knize Ód se básník převtěluje do Anakreonta, starce se zálibou v popíjení a laškování. V Satirách kritizuje dobovou „lepší společnost“, ale jen shovívavě a s úsměvem. V Listech pak předkládá jakési nesystematické dějiny římské poezie (s „obrozenským“ steskem na dosavadní chudobu vůči řecké poezii) a teorii klasicistního básnění – uměřeného, racionálního, sledujícího staré vzory. Žádné „básnické šílenství“! Kdo se tváří, že básní v posedlosti, je podvodník nebo magor.

Ano, Horatius je celý „uměřený“. Je to učitel zralé až stařecké životní moudrosti. Málokdy se mladý člověk nadchne pro Horatia. Ale i mladý člověk jednou zestárne. Pak třeba přijde Horatiovi na chuť.

Ovidius: mladý učitel svádění

Mozaiková venkovská idyla, jako z Vergilia či Horatia

To Ovidia si čtenář představuje jako mladého. A skutečně, Ovidius vstupuje do literatury mladý a stylizuje se jako mladý. Ovidius je o generaci mladší než Vergilius a Horatius. Ovidius už vyrostl v augustovském míru, bere ho jako samozřejmost a užívá si radostí pokojného kosmopolitního velkoměsta. Ovidius je příslušník římské zlaté mládeže; nebo, řečeno módním termínem desátých let 21. století: Ovidius je římský hipster. Ovidius vstupuje do literatury erotikou.

Soubor Ovidiových erotických sbírek začíná sbírkou Lásky – což jsou osobně laděné milostné elegie v tradici Catullově. Ovidius, stejně jako další milostní elegikové augustovské éry Tibullus a Propertius, je však mnohem méně vášnivý a razantní než Catullus. Jeho elegie je tlumenější, i když také hovoří o prudkých citech; sama řeč o prudkých citech se však proměnila v literární konvenci s ustálenými literárními obrazy milostné trýzně a „zlé milenky“. Následovaly Listy milostné – fiktivní dopisy mytologických hrdinek jejich milencům, někdy doplněné o stejně fiktivní odpovědi oněch milenců. Listy milostné jsou cenné zejména tím, že obracejí perspektivu - že ukazují naopak ženy jakožto bytosti trpící, hluboké a rozervané. Teprve Ovidius tak spolu s Tibullem a Propertiem definitivně kanonizuje spojení elegické formy (=elegického dvojverší) s elegickou náladou.

Největším Ovidiovým eroticko-literárním hitem, v soudobém Římě i v celých evropských dějinách, se stalo Umění milovat s doplňující „antiknihou“ Jak léčit lásku. Ve skutečnosti by se však sbírky měly jmenovat Jak dostat slečnu do postele a Jak slečnu zase dostat z postele. Naprostý efektní cynismus. Nebo pragmatismus, jak chceme: Jak obluzovat, jak ukecávat, jak zatloukat, jak se připít a neopít, jaké sexuální polohy s kterou používat...

Ovidius: zralý básník mýtů, starý vyhnanec

Po sérii úspěšných erotik Ovidius jako by přece „dospěl“ či alespoň postoupil o krok k vážnějším látkám – aniž by přestal být sám sebou. Umělecký vrchol jeho básnického díla tvoří Metamorfózy čili Proměny – soubor mytologických epyllií, složitě prokomponovaných do jednoho celku a důmyslně zarámovaný: Na začátku stojí mýtus o střídání čtyř věků a o potopě světa. Ve finále jsou na řecké mytologické syžety navázány „staré pověsti římské“. Do doby starořímských králů je pak po Aeneovi vložen ještě mýtus o bohu Vertumnovi. Není to náhoda. Vertumnus, původní římský mytologický výtvor, je totiž bůh podzimních proměn přírody, ale i proměn vůbec. Vertumnus je patronem celého rozmanitých a rozmarných mytických příběhů, v nichž spojujícím prvkem je proměna. Příběhy o proměnách jsou tudíž i příběhy o příčinách: jak vznikly nejrůznější květiny, stromy, zvířata či souhvězdí. Úplně poslední proměna v Proměnách je politická: Kterak se Caesar a Augustus posmrtně proměnili v božstva. I Ovidius se tedy rozhodl být „státotvorný“...

Státotvorný Ovidius? Ano: Vysloveně „státotvorným“ dílem je Kalendář, zbásnění cyklu starých římských svátků. I do této látky Ovidius promítl svůj starý, lehký, rozmarný tón v líčení jakýchkoliv látek. Největší cenu má však toto dílo jakožto zdroj informací o římském náboženství, zvycích, obřadech a lokálních pověstech. Proto je nám tak krutě líto, že máme z Kalendáře dochovánu jen první půlku, zahrnující svátky od ledna do června.

Státotvorný nestátotvorný, stejně se Ovidius státu, tedy Augustovi, znelíbil. Kvůli literárním sprosťárnám? Kvůli pletkám s jeho dcerou? Nevíme. V každém případě se hipster ocitl ze dne na den ve vyhnanství, v zaprděné provincii na břehu Černého moře, v Tomidě – dnešní rumunské Constantě. Dnes tam stojí Ovidiův pomník. Důležitějším pomníkem této éry Ovidiova života jsou jeho Žalozpěvy a Listy z Pontu – elegické básnické dopisy do Říma o tom, jak se mu stýská, a jak by byl šťastný, kdyby ho pustili zpátky.

Nepustili.

Druhý život

Na Augusta chtěl navazovat kdekdo z pozdějších vládců, od Karla Velikého přes císaře Svaté říše římské a francouzské krále až po Mussoliniho. V jejich ikonografii se proto znovu a znovu opakuje soubor sebeobrazů, který si nechal vytvořit Augustus.

Ve zlatém věku vrcholí Ovidiem římská milostná lyrika

Vergilius má snad nejbohatší „druhý život“ ze všech antických autorů – jako básník i jako osobnost, povýšená na legendu. Stal se školním autorem, na němž byla demonstrována gramatika i rétorika. V jeho duchu stylizovala své vlastní historické eposy římská literatura následujího, „stříbrného“ věku. Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické i Aeneis začínaly být vnímány jako něco více než pouhé básně. Stávaly se posvátnými knihami v silném slova smyslu. Prováděly se z nich „sorte virgilianae“ neboli „věštění z Vergilia“, tedy z namátkově zpřítomněného úryvku textu. V básních se shledávaly nejen literární kvality a nejen témata, přítomná přímo v textech, ale i poučení o duchovních hodnotách, údajně skrytá v básních pomocí alegorií: Aeneis byla vykládána jako alegorický obrazem vývoje lidského života. Poslední pohané si z Vergilia udělali svou „bibli“. Naopak křesťané v něm viděli proroka Kristova. Čtvrtá ekloga s pastýřskou scenérií ovlivnila díky tvorbě klasicky vzdělaných katolických kleriků obraznost a poetiku barokních Vánoc. Neapolské lokální pověsti proměnily Vergilia v místního mocného čaroděje, který chrání město před zkázou a který mimo jiné vymyslel neapolské jesličky. Dante v Božské komedii učinil z Vergilia průvodce podsvětím – protože on tam přece byl, když to v Aeneidě popsal. Podle Aeneidy vzniklo zakládající dílo portugalské národní literatury – epos o plavbě do Indie Lusovci, i zakládající dílo ukrajinské národní literatury – burleskní parodická Enejida Kotljarevského, a další národní eposy dalších národních literatur. Zatím poslední velká vergiliovská vlna pak přišla ve třicátých letech 20. století, kdy Evropa hnědla nebo rudla a mnozí hleděli zpět, ke kořenům – a v nich shledávali Vergilia jako patrona antického humanismu. Odtud vzniklo i nejoriginálnější novodobé dílo s vergiliovským námětem – román Smrt Vergilova, který napsal v americkém exilu rakouský židovský autor Hermanna Broch. (Naopak próza Davida Wilharta Já Vergilius je velmi průměrná, stejně jako několik českých románů o Ovidiovi.)

Horatius ani Ovidius se nestali tak kultovními osobnostmi, kromě lokální tradice v Horatiově rodné jihoitalské Venose a v Ovidiově Sulmoně, a ovšem i v Ovidiově nemilované Tomidě. Jejich dílo však působilo: Horatius na drobnou žánrovou lyriku, jejíž autoři se stylizují do mužů moudře se uchýlivších do soukromí. Ovidius jednak na středověké a renesanční erotiky a pornografy, jednak na výtvarnou imaginaci antické mytologie. Stovky renesančních, barokních a klasicistních obrazů a soch jsou inspirovány jednotlivými epizodami Proměn. A když se Goethe v Italské cestě, tomto pravzoru všech moderních „cest za antikou“, loučí s Římem – vytane mu v mysli Ovidiův verš o odchodu do vyhnanství...

Co se dá opravdu číst

Pro historický kontext je užitečné přečíst si Činy božského Augusta. Vyšly v edici Antická próza – O vlastním osudu (1973).

Všichni tři básničtí klasikové jsou velmi slušně přeloženi. Vergilius vyšel ve dvou svazcích v Antické knihovně (Zpěvy pastýřské a Zpěvy rolnické v rámci svazku Písně pastvin a lesů, 1977 a Aeneis samostatně, 1970) v překladech Otmara Vaňorného. Ty jsou používány a přetiskovány tak dlouho, že už nabyly jakési kanoničnosti; že český Vergilius prostě zní hlasem Vaňorného. V podstatě jen modernizací Vaňorného je i překlad Rudolfa Mertlíka v nejnovějším vydání Aeneidy roku 2011. Alternativní překlad Bucolik s komentářem připravila Helena Kurzová (Jihoeská univerzita 1998). Horatius vyšel v jednom svazku s názvem Vavřín a réva roku 1972. Ovidius vyšel v Antické knihovně ve třech svazcích: komplet erotik pod společným názvem O lásce a milování (1969), svazek Proměny s přiloženým Kalendářem (1974) a Verše z vyhnanství (1985).

Ovšem, jestliže v případě Vergilia je tradiční, vznešeně znějící filologický překlad adekvátní – rozmarnému Horatiovi i přisprostle vtipnému Ovidiovi v takovémto typu překladu důležitý rozměr schází. Že to jde i jinak, ukázala překladatelka Dana Svobodová. Ve spolupráci s Evou Stehlíkovou připravila „alternativní“ překlad Ovidiovy erotologické dvojpříručky s názvem Umění milovat a nemilovat (Český spisovatel 1993) a Horatiova klíčového listu O umění básnickém (Academia 2002). A najednou obé dostalo šťávu!

Dobrý úvod do dobového kontextu poskytuje kniha Werner Eck: Augustus a jeho doba (Vyšehrad 2004). Studie M. C. Putny Vergilius, učitel Evropy, mapující i druhý život básníkův, je připojena k vydání Aeneidy v Academii (2011). Filosofický rozměr motivu včel u Vergilia uvádí do širších souvislostí Zdeněk Neubauer ve studii O vosku a včelách v knize O Přírodě a přirozenosti věcí (Malvern 1998). Neubauerova ještě důležitější studie o Vergiliovi a křesťanských Vánocích nevyšla knižně, ale dostupná je zde. Proměny motivu bukolické Arkádie ve výtvarném umění sleduje Erwin Panofsky ve studii Et in Arcadia ego: Poussin a elegická tradice v knize Význam ve výtvarném umění (Malvern – Academia 2013). Tradičně historicko-filologicky pojatý úvod do Ovidia nabízí Jan Burian: Ovidius Naso (Československý spisovatel 1975). Jednu z kapitol druhého života Ovidiova ukazuje kniha Radka Miltová: Mezi zalíbením a zavržením – recepce Ovidiových Metamorfóz v barokním umění v Čechách a na Moravě (Barrister and Principal – Masarykova univerzita 2009).


Projekt byl podpořen z Institucionálního plánu FHS UK 2015.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.