Homérské eposy

Epochální vynálezy řecké literatury

Epos – román - film

Mýtus Homér a homérská otázka

Homérské děje

Homérský svět a jeho vizuální protějšek

Homérské vyprávění a homérský verš

Homérské hymny, parodie a polemiky; Hésiodos

Antihomér: Aisópos čili Ezop bajkář

Druhý život

Co se dá opravdu číst

Epochální vynálezy řecké literatury

Dějiny řecké literatury jsou dějinami vynalézání hlavních literárních druhů a žánrů. Evropská a moderní světová literatura stále pracuje s tím, co vynalezli Řekové. Jde vpravdě o epochální vynálezy – i v tom, že každý z nich charakterizuje jednu epochu, jednu vývojovou fázi řecké literatury:

• Epocha vynálezu epiky, přesněji tedy veršovaného eposu (zhruba 8. století před Kristem), neboli doba homérská.
• Epocha vynálezu lyrické poezie (zhruba 7.-6. století před Kristem), neboli archaická doba řeckých obcí.
• Epocha vynálezu dramatu a prózy (zhruba 5.-4. století před Kristem), neboli klasická doba athénská.
• Epocha vynálezu literární vědy a „malých žánrů“ jako epigram či idyla (zhruba 3.-1. století před Kristem), neboli doba helénistická.

Co následuje poté, je z politického hlediska doba římská. Zanikají samostatné řecké i „polořecké“ helénistické státy. Řecká literatura však nezaniká, nýbrž s římskou jednak koexistuje, jednak se pozoruhodně mísí – a to až do sklonku antiky (tedy zhruba do 5. století po Kristu).

Epos – román - film

Řecká literatura patří k těm šťastným, které mají svůj velký klasický text hned na začátku: homérské eposy Ilias a Odysseia. Podle nich se psaly všechny další eposy řecké a pak i římské literatury. Na nich se v řeckých školách učilo číst, rozebírat texty, recitovat a argumentovat. Na ně se Řekové odvolávali při disputacích o filosofii, náboženství, básnictví i politice. Ilias a Odysseia jsou pro Řeky nejen vzrušujícím vyprávěním, nejen „krásnou literaturou“, ale navíc i tím, čím pro Židy a křesťany Bible.

Pro moderního čtenáře však tyto nejslavnější texty nemusí být ty nejsnadnější. Pomalost a důkladnost vyprávění, jakoby nekonečný tok veršů, v Iliadě pak navíc i detailní líčení bitevních scén podle mnohokrát se opakujících schémat... Role eposu v evropských kulturních dějinách se zmenšila poté, co na jeho místo nastoupil román – a jeho role se zmenšila poté, co na jeho místo nastoupil film. Filmy jsou eposy našich časů. Filmy vzbuzují a zrcadlí naše city a vášně. Filmy utvářejí naše porozumění tomu, „co jsme“ jako jednotlivci, komunity, národy i jako lidé vůbec. Snad to platí ještě i pro některé romány. Ale eposy zůstávají jen součástí starší literární historie. Přesto i proto je užitečné jim porozumět. A třeba v nich, přes tu „zastaralou“ formu a kulturní vzdálenost, najít i čtenářský požitek.

Mýtus Homér a homérská otázka

Kde se eposy vzaly? Podle odedávné řecké tradice je autorem slepý pěvec Homéros. V antickém pojetí je ovšem básník jen tlumočníkem, schopným komunikovat s božstvy. Skutečným autorem jsou Múzy. Proto oba eposy začínají vzýváním Múz. První verš Iliady zní „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo!“ První verše Odysseie pak: „O muži nesmírně bystrém mi vyprávěj, Múzo, jenž velmi / mnoho se nabloudil světem.“ O Homérově životě není nic známo – o to větší však vznikal prostor pro pozdější legendy. Homér se stal pro Řeky pravzorem básnictví. S ním se všichni poměřovali, jeho napodobovali, jeho povýšili na polobožskou bytost, které se vzdávají oběti. Jeho busta – podobou samozřejmě zcela fiktivní – byla tisíckrát reprodukována. Lze ji najít snad ve všech větších muzeích, které mají antické sbírky. Novodobé kopie pak jsou rozesety po celé Evropě – všude tam, kde chtěli místní naznačit: I my se hlásíme k Homérovu dědictví – tedy k antice, vzdělanosti a umění.

S touto představou božstvy posvěceného básníka se nevylučovala představa, že Homér své básně přednášel ústně a že texty byly až dodatečně zapsány. Novodobá věda pak začala od 18. století řešit takzvanou „homérskou otázku“: Kdo byl skutečným autorem? Nejde spíš o ústní „lidové“ zpěvy, které Homér shrnul dohromady z mnoha pramenů a propojil do dvou velkých celků? A existoval vůbec nějaký Homér? Nejde jen o postavu dodatečně vymyšlenou proto, aby eposy dostaly skrze něj jednu společnou tvář? Vědecká diskuse k tomuto tématu stále pokračuje (shrnutí skýtá Sylva Fischerová v doslovu k nejnovějšímu českému vydání Odysseie). Nic to nemění na roli Homéra jako symbolu v dějinách antiky – i celé evropské kultury. Ovšem, dnes mluvíme spíš o „homérském“ (verši, člověku, vyprávění...) než o „Homérově“.

Homérské děje

Každý z eposů zpracovává jen jednu epizodu „nekonečného příběhu“ trojské války.

Ilias (podle alternativního názvu města Tróje: Ilion) vypráví, jak citováno výše, „o hněvu Achilleově“. Achilleus se urazil, protože Agamemnón mu odňal část válečné kořisti, zejména zajatou dívku Bríseovnu. Achilleus tudíž vyhlásil stávku: Dokud se mu nedostane satisfakce, nebude bojovat! Achilleus stávkuje, Řekové prohrávají. Přítel Patroklos jde bojovat v jeho zbroji a zahyne. Achilleus šílí žalem po Patroklovi natolik, že je pozdější tradice (konkrétně Platón v Symposiu) pokládala za mileneckou dvojici. Stávka přerušena, neboť potřeba pomstít přítele je silnější. Matka, bohyně Thetis, pořídí Achilleovi novou zbroj od božského kováře Héfaista. Achilleus zabije v souboji nejsilnějšího obránce Tróje Hektóra. Pád Tróje už není součástí děje – ale o jejím osudu je tím rozhodnuto. Pointou Iliady není konec Tróje, ale konec Achilleova hněvu, když se Achilleus nakonec upokojí a pohnut prosbami Hektórova starého otce Priama, vydá tělo mrtvého soupeře k pohřbu.

Odysseia líčí návrat Odyssea od Tróje domů na ostrov Ithaka. Návrat se poněkud protáhl – na celých deset let. Odysseus, stíhán nepřízní boha moří Poseidóna, nedobrovolně proputoval celé Středomoří, přičemž čelil nebezpečím (Kyklóps, Sirény lákající k záhubě zpěvem, úžina mezi Skyllou a Charybdou, čarodějnice Kirké, lidožrouti Laistrýgoni...) i pokušením zůstat někde jinde (nymfa Kalypsó na pohostinném ostrově) a sestoupil i na okraj říše mrtvých. Nakonec však přece jen dorazil domů, ověřil si věrnost manželky Pénelopy, pobil její neodbytné nápadníky - „a žili šťastně až do smrti“.

Proč právě tyto dvě epizody se staly náměty eposů, nevíme. Co bylo předtím a co bylo potom – to zbásnili Homérovi pokračovatelé - „kyklikové“, tedy „autoři kruhu“, rozumí se „kruhu trójských příběhů“. Jejich díla se nedochovala. Mnoho jiných epizod však použili jako námětů autoři tragédií: Aischylos v tragédii Agamemnón líčí Agamemnónův návrat do Mykén, Sofoklés ve hře Aias nešťastnou smrt hrdiny Aianta, Euripidés v tragédiích Andromaché a Hekabé osudy stejnomenných trojských žen aj. Některé epizody ztvárnili podle řeckých vzorů římští básníci, kupříkladu Statius v nedokončeném eposu Achilleis popsal Achilleovo mládí před odchodem do války, kdy ho matka skrývala v dívčím přestrojení na ostrově Skyros. Celý „nekonečný příběh“ pak známe od učenců-sumarizátorů z pozdní antiky i ze stručných prozaických parafrází, které rovněž pocházejí ze samého sklonku antiky – i když jejich autoři předstírají, že jsou přímými účastníky oněch událostí (podepisují se „Diktys Krétský“ a „Darés Fryžský“).

Homérské eposy tedy vyprávějí jen dva fragmenty celého mytologického děje. A přece je v nich homérský svět „celý“. V odbočkách a reminiscencích se totiž, nesystematicky a na přeskáčku, vyjevuje „celek“ - příběhu trójské války, geografie Řecka, uspořádání královské domácnosti, sestavy olympských bohů i dobové představy o uspořádání celého kosmu, jež se zrcadlí na novém Achilleově štítě.

Homérský svět a jeho vizuální protějšek

Jaký je tedy homérský svět? Je to svět lidí vznešených, hrdých, ušlechtilých a krásných – pravých „héróů“ čili „hrdinů“. Mezi Řeky a Trójany v tom není rozdíl. Ti i oni odpovídají ideálu, kterému by se anachronicky řeklo „rytířství“. Tito hrdinové-rytíři navíc „běžně“ komunikují s božstvy jako se svými „o něco silnějšími“ přáteli či nepřáteli. Hrdinové mívají své osobní bohy-ochránce – Achilleus bohyni Thetidu (protože je to jeho matka), Paris bohyni Afroditu (protože jí na „Paridově soudu“ přiřkl titul nejkrásnější mezi bohyněmi), Odysseus bohyni Athénu (snad že jsou oba tak nadaní rozumem?). Přízeň jednoho boha však nezaručuje hladký průchod světem, protože vždy jsou tu ještě jiní bohové, jiné věštby, jiné rituály... A všichni bohové jsou bezohlední a vrtkaví. I hrdinové-héróové jsou jim vydáni napospas.

Achilleus je v tomto světě archetypem mladého tragického hrdiny. Hrdiny, který si na počátku zvolil raději slávu („kleos“) než vizi poklidného života, „návratu („nostos“). Hrdiny nadlidsky silného a statečného, ale současně zmítaného prudkými city – vztek, uraženost, nářek nad mrtvým přítelem a zase bojový vztek, a až nakonec milosrdenství tváří v tvář starci Priamovi. Filosof Milan Machovec přirovnává Achillea k Siegfriedovi, hrdinovi středověké Písně o Nibelunzích a Wagnerova operního cyklu: Je to „dětinský rek“. Z hlediska novodobého čtenáře je však lidsky mnohem sympatičtějším hrdinou vůdce Trójanů Hektór. Ten, který koneckonců brání své rodné město. Ten, který právem kritizuje svého bratra Parida, že kvůli jeho únosu Heleny je vlast vydána takovému ohrožení – a že se ještě navíc zbaběle vyhýbá bojům. Ten, který se před osudovým soubojem s Achilleem dojemně loučí s manželkou Andromachou a synkem Astyanaktem – překvapivě intimní moment uprostřed zuřivé válečnické epiky.

Odysseus je taktéž spíše archetypem hrdiny zralého, mužného, racionálního. Oproti Hektórovi však má ještě jeden rozměr navíc – svou prohnanost, ba lstivost a schopnost lhát a prášit, kdykoliv je toho zapotřebí - viz jeho stálý přídomek „zchytralý Odysseus“. Jeho životní zkušenost během let putování stále roste a je symbolicky korunována oním sestupem k říši mrtvých. Když přichází do vlastního paláce jako žebrák, má možnost vidět své panství z perspektivy toho nejslabšího, a to mu umožňuje skvěle posoudit skutečný stav věcí – protože i v homérské společnosti platí, že vznešenost člověka se posuzuje podle toho, jak se dovede chovat ke staršímu a slabšímu. Teprve poté, co prošel vším a ve všem obstál, smí Odysseus na samotný závěr spočinout v rodinné idyle.

Achilleus, Odysseus i mnozí další se nazývají „králi“ (v originále „basileus“). Jsou to však králové městských států, vlastně spíš „vladykové“. Podobně jejich královské domácnosti jsou spíš „tvrze“ - prosté a skromné, patriarchálně vedené v obecenství pánů i otroků. Král Odysseus si sám vyrábí lůžko z kmene olivy a přátelí se s vlastním pasákem vepřů.

Líčení těchto hrdinských charakterů a této starobylé idyly však není (pouze) popisem světa, ve kterém žil autor (či autoři) a první posluchači eposů. Je současně vzpomínkou. Ilias a Odysseia vznikají v průběhu 8. a 7. století před Kristem. Děj trójské války se měl odehrát – velmi zhruba - o pět století dříve. A době děje – opět velmi zhruba – odpovídají archeologické nálezy, které učinil Heinrich Schliemann v Tróji a v Mykénách, městě krále Agamemnóna.

Kdo si chce představit „homérský svět“ v jeho přibližné vizualitě – nesmí myslet na klasické „bílé“ chrámy, nýbrž na Mykény. Mykény, tato archaická, „kyklópská“, doslova „megalitická“ (megas + lithos, „veliký kámen“) tvrz, připomínající spíš díla Aztéků či našich Keltů.

A nesmí myslet na klasické „bílé“ sochy atletů a božstev, nýbrž na takovéto hliněné idoly, nalezené v Mykénách. To jsou tedy náboženské sochy homérského světa, v této podobě ctili bohy Achilleus a Odysseus.

V Mykénách Schliemann nalezl v jedné hrobce i zlatý artefakt, který sám pojmenoval „Agamemnónova maska“. Ten je však ještě o několik století starší. Paradoxně, z dob ještě před-před-předhomérských pocházejí tedy výtvory mnohem dokonalejší.

Homérské eposy tedy stojí na počátku řecké a celé evropské literatury. Stojí však na konci „předhistorického“ vývoje, který řecké kultuře předcházel a jehož kořeny míří daleko dozadu – k minójské civilizaci na Krétě a skrze ni až k Egyptu. Homérské eposy jsou tedy krom jiného i nostalgickou vzpomínkou na „zlatý věk“, který byl kdysi dávno – a už není.

Homérské vyprávění a homérský verš

Vizuální paralely mohou vyjít vstříc představivosti, ale nemohou nahradit přímou zkušenost s textem eposů. Ta ovšem není zcela snadno přístupná. Text eposů se totiž vyznačuje vlastnostmi, které milovali antičtí posluchači a které dodnes milují literární vzdělanci, ale pro běžného čtenáře může být odrazující: „epickou šíří“ a hexametrickým veršem.

Homérská „epická šíře“, to je ono vyprávění pomalé a důkladné, s podrobným líčením všech detailů (soubojů, zranění, předmětů...) a s mnoha odbočkami, jež zpomalují děj. V homérském světě není nic skrytého a jen naznačeného – vše, co se děje, má být zjevné a jasné. Moderní čtenář by rád leccos přeskočil, leccos mu může přijít zdlouhavé a únavné. Ale řecký a vůbec předmoderní čtenář či častěji posluchač si právě toto úžasně užil. Nezapomeňme, že neměl k dispozici filmy, televizi a internet; že pro něj naslouchání těmto starým příběhům bylo jednou z mála dostupných forem uměleckého zážitku; a že pro něho Ilias a Odysseia nebyly jedním z mnoha, příliš mnoha textů, ale textem výjimečným, autoritativním a posvátným.

Homérský hexametr či též „hérójské metrum“, to je verš také zdánlivě jednotvárný: „Hexa“ je šest. Hexametr tedy znamená šest stop po dvou až třech slabikách. Aristotelés píše v Poetice, že „hérójské metrum se osvědčilo zkušeností (...), neb je „ze všech nejklidnější a nejvážnější“ (Aristotelés, Poetika, 1459b). Hexametr se stal v antice „povinným“ veršem vážných eposů. „Povinným“ se stal dokonce i homérský jazyk – archaická podoba řečtiny, velmi vzdálená od jazyka klasických textů athénské doby (dramat, filosofie či historie), natož od textů pozdějších epoch. I ten, kdo se zvládl klasickou řečtinu („attičtinu“), musí ještě podniknout další zanoření do dějin tohoto podivuhodně - „odysseovsky“ - mnohotvárného jazyka, aby mohl číst Homéra.

Moderní český čtenář, který používá překlad, je této štrapáce ušetřen. Většinou však není ušetřen hexametru, protože tradiční překlady tlumočí řecký hexametr jeho českou nápodobou. Jenomže moderní čtenář, pokud nemá klasické vzdělání, už tento verš nevnímá jako přirozený. Možná ho nevnímá vůbec. Pokud by se měl trápit při pokusu ho vnímat – je možná lepší, když ho nevnímá vůbec. Lépe číst Homéra, „jako by to byla próza“, než ho nečíst vůbec. A nebo zvolit nějaký méně tradiční překlad.

Homérské hymny, parodie a polemiky; Hésiodos

Ke dvojici eposů se bezprostředně váže ještě několik dalších textů, které zřejmě vznikly brzy po nich. Předně jsou to Homérské hymny, tedy soubor modliteb k jednotlivým olympským bohům. Přesněji, jsou to básnicky vyprávěné mýty o těchto bozích, s krátkou invokací na začátku a na konci. Dále je to Válka žab a myší, tedy parodie na Iliadu: Místo Řeků a Trójanů spolu zápasí žáby a myši – ale o jejich soubojích se hovoří stejným „hérójským“ stylem. Už první generace Homérových čtenářů si tedy dokázaly dělat z vážné látky i švandu. Konečně, je to Soutěž Homéra a Hésioda, tedy první Homérův životopis a fiktivní reportáž z jeho básnického souboje s Hésiodem.

Hésiodos (tvořil kolem roku 700) je nejvýznamnější pohomérský epik a svým způsobem opravdu Homérův protipól. Jestliže Homér zmiňuje příběhy bohů na přeskáčku – Hésiodos v eposu Zrození bohů podává systematický přehled božské mytologie od prvopočátečního Chaosu až po bohy Olympu a jejich děti. A jestliže Homér líčí válku a její tragické důsledky (téměř celé pokolení héróů v souvislosti s trójskou válkou zahyne), Hésiodos v eposu Práce a dny líčí řád pokojného rolnického života. Hésiodem končí věk králů, věk epiky – chystá se již věk obcí, věk lyriky.

Antihomér: Aisópos čili Ezop bajkář

V jiném, radikálnějším smyslu je „antihomérem“ Aisópos, počeštěně Ezop, „vynálezce“ žánru bajky. S Homérem mají společné to, že oba stojí na časově velmi nejasných počátcích řecké epiky, že se oba proměnili v legendu a že je nejisté, zda oni sami nějaké texty zapsali. Jinak je už všechno „anti“: Homérská epika je veleobsáhlá a veršovaná, ezopské bajky velestručné a původně prozaické. V homérském světě vystupují lidé a bohové, v ezopském lidé a zvířata. V homérském světě vládne vznešenost a ješitnost, v ezopském věcný pragmatismus. Homérský svět vyjadřuje zkušenost válečnických elit, svět ezopských bajek zkušenost „těch druhých“ v archaické řecké společnosti, totiž otroků. Anonymní Život Aisópův je plný hořkosti z života otrockého, byť kořeněného dočasným Aisópovým úspěchem i pikantními historkami. Ezopská bajka šla dějinami antické kultury jakoby mimo hlavní proud, kdesi na spodním, „otrockém“ okraji, vždy znovu se vynořujíc v nových souborech – v anonymu z „věku nostalgie“, přiřčeném přímo Aisópovi, ve veršované sbírce Římana Phaedra nebo ještě ve sbírce Aviana, člena kruhu „posledních pohanů“ - a odtud rovnou do středověku.

Druhý život

Druhý život Homérův je nekonečný příběh, stejně jako mýtus o trójské válce. CELÁ tradice evropské epiky totiž navazuje na Homéra. Vergilius jakožto „Homér Římanů“ a všichni další římští epikové. Křesťanští básníci stylizují homérským hexametrem jakožto „biblický epos“ život Kristův a životy svatých. Na samotném sklonku antické literatury, nějakých třináct století po Homérovi, pak stojí poslední mytologický epos, Dionysiaka Nonna z Panopole. I ten je psán archaickou „homérštinou“ a má osmačtyřicet zpěvů, aby se tak vyrovnal čtyřiadvaceti zpěvům Iliady a čtyřiadvaceti zpěvům Odysseie...

Středověk, který zná Homéra jen zprostředkovaně, ježto neumí řecky, má aspoň prozaickou Kroniku trojanskou, překládanou pak z latiny do všemožných národních jazyků včetně češtiny. Když se pak od renesance a ještě víc od klasicismu vracejí elity moderních národů k řečtině – stává se prestižní věcí každého národa mít jednak svůj vlastní překlad Homéra (i čeští obrozenci se na počátku 19. století pokusili hned o několik paralelních překladů), jednak svůj vlastní národní epos. A když takový epos, takový „národní Homér“ nebyl k dispozici – tak se buď nově napsal; nebo se „na půdě nalezl starý rukopis“. Co takhle vzniklo po Evropě romantických padělků...

Bez Homéra by nebyl ani Tolkien. Možná je Tolkien tím nejzdařilejším „Homérem“ naší doby – protože snad nejvíc plní onu roli „spojujícího příběhu“, v jehož postavách nacházejí čtenáři a diváci obrazy vlastních životů a celého lidského údělu. Možná je Tolkien tak zdařilým „Homérem“ právě proto, že byl ve svém civilním životě profesorem starých literatur.

Jestliže Ilias byla vzorem především pro válečnickou epiku – veršovanou, románovou a zprostředkovaně i pro filmovou - , Odysseia se stala modelem eposů, románů a filmů s náměty dobrodružně cestovatelskými. Odysseus, plavící se po neznámých mořích a objevující neznámé končiny a neznámými tvory, byl chápán jako patron objevitelů i kolonizátorů, nebo i jako praotec hrdinů scifi. Odysseus, toužící po domově, byl chápán jako patron vyhnanců a exulantů. Za všechny příklady naschvál jeden méně známý: Český exilový básník Josef Lederer končí báseň Ulyxes v podsvětí ve sbírce Sopka islandská Odysseovým přiznáním, že své druhy na nekončící cestě milosrdně klame: „Nad vesly druzi mluví o domovu / Já vymyslel jim Ithaku“.

Pokud už sami Řekové parodovali Homéra – jak by ho neparodovaly následující věky. Jednou z nejbrutálnějších parodií je Shakespearova hra Troilus and Cressida, totální výsměch vznešeným řečem o cti vojenské i cti ženské. Všechno je naopak: Nestór je senilní, Achilleus a Patroklos jsou dvě zženštilé buzny, Cressida (která tu zastupuje Helenu) je čubka, Odysseus je nerozhodný intelektuál, který si v táboře čte (!) - a jediná sympatická postava je ta jediná postava, která je v Homérovi nesympatická: Drzý Thersités. Rozměr parodie je i jedním z rozměrů Joyceova románu Odysseus. Platí to jak pro děj a postavy (místo po moři bloudí hrdinové městem Dublinem, „Penelopé“ je notorická nevěrnice a tak dále), tak pro formu: Tento román rozbíjí celou dotavadní tradici evropské „přehledné“ vyprávěcí epiky. V tomto smyslu je zase jinak „homérský“, neboť stojí na počátku (post)moderního románu, který je založen právě na tomto rozbití. Z mnoha méně známých parodií budiž zmíněna aspoň ta, kterou si sám sobě pro legraci napsal prozaik Jan Křesadlo ještě jako student klasického gymnázia: řecky (!) zbásněný epos Astronautilía, é, hé Mikroodysseía hé kosmiké / Hvězdoplavba, aneb Malá kosmická odysea – překlad z řeckého originálu neznámého autora, v němž roli rozhněvaného božstva hraje Stalin. Ještě jiná věc jsou pak parodie nechtěné, jako je vážně míněný, mimořádně hovadný, trapným happyendem vybavený hollywoodský film Trója.

Ezopská bajka pak žila dál přes humanismus (Hans Sachs), klasicismus (La Fontaine, Krylov) až po moderní českou literaturu (Čapek). Jedno z nejsvéráznějších českých vyrovnání s ezopovskou tradicí je pak bezpochyby Vršovický Ezop Jiřího Koláře.

Co se dá opravdu číst

Klasický, archaicky znějící, ale stále „standardní“ český překlad Homéra vytvořil Otmar Vaňorný. I novější překladatelé (Ivan Bureš v Iliadě a Rudolf Mertlík v Odysseii) se však drží co nejpřesnější české nápodoby homérského hexametru. Zatím první pokus o modernější převod volným veršem podnikl Vladimír Šrámek (Ilias vyšla v Academii 2010, Odysseia tamtéž 2012, se skvělým doslovem Sylvy Fischerové). Pro ty, koho hexametr ruší a jde jim víc o básnický požitek než o přesnost a detail, je to asi nejvhodnější cesta k Homérovi. V případě Odysseie ovšem překladatel šel ve jménu čtenářského účinku hodně daleko: 13. zpěv rozdělil na dva a závěr, celý 24. zpěv, který je z hlediska děje jakýmsi dodatkem po pointě (Odysseus navštěvuje otce Laerta a Athéna usmiřuje příbuzné zabitých nápadníků) vypustil. Kdo chce tedy číst původní závěr, musí se obrátit k tradičním překladům.

I ve čtivém a volném překladu však může Ilias klást leckterému čtenáři překážky svou obšírností, občasnou monotónní válečnickostí či geografickými odbočkami. V tom případě je možno doporučit „kudy do toho“ - tedy pasáže, které jsou čtenářsky přístupnější, které současně vytvářejí kostru děje a od nichž může pak čtenář pokročit k četbě celku: první zpěv o seslaném moru a počátku Achilleova hněvu (Šrámkovým názvem Mor a svár), 16. zpěv o Patroklově vstupu do boje a o jeho smrti (u Šrámka Patroklos), 18. zpěv o Achilleově rozhodnutí bojovat a o jeho nové zbroji (U zbrojíře), 22. zpěv o finálním souboji Achillea s Hektórem (Hektórova smrt) a 24. zpěv o Priamově noční návštěvě a Achilleově usmíření (Výkupné).

Homérské hymny spolu s Válkou žab a myší vyšly ve Světové četbě (1959), v malé edici, která přímo vybízí vzít si ji s sebou na putování po posvátných místech jednotlivých řeckých božstev. Hésiodovo dílo vyšlo souborně s názvem Zpěvy železného věku (Svoboda 1989) a může zaujmout zejména toho, kdo si chce přečíst řeckou mytologii v té nejstarší dochované formě, kterou máme od samotných Řeků. Svazek Antické knihovny Svět ezopských bajek (1976) zahrnuje celou bajkářskou tradici, včetně Života Aisópova a včetně velmi vtipné parafráze Rudolfa Kuthana Obnovený Ezop.

Nejlepším českým úvodem do Homéra je zajisté již zmíněný doslov Sylvy Fischerové k Odysseii. Táž autorka se zabývá i homérským pojetím básnictví jakožto inspirace Múzami a riziky tohoto pojetí ve studii Devět lhoucích Múz ve sborníku Původ poezie (Argo 2006). Pokud jde o reálie homérského světa ve vzájemném zrcadlení textů a archeologických faktů, poslouží kniha Émile Mireaux: Život v homérské době (Odeon 1980). A pak je k dispozici řada jednotlivých podnětných interpretací. Milan Machovec v knize Achilleus (Akropolis 2001) nejen vykládá Achillea skrze srovnání se Siegfriedem, ale pokouší se i o vlastní, velmi svérázný překlad částí Iliady. Miroslav Šedina v knize Sparagmos (OIKOYMENH 1997) buduje triádu od Homéra přes řecké drama k Platónovi skrze spojující motiv „roztrhání“ (to je onen titulní „sparagmos“), rituální oběti, prováděné ve stavu posvátného šílenství – v případě Iliady Achilleem na Hektórově těle. Německý literární historik Erich Auerbach začíná kapitolou Odysseova jizva knihu Mimésis (Mladá fronta 1998) - své sondy do dějin evropského literárního vypravěčství (to je ono titulní „napodobení reality“, jež je jádrem umění). Německý filosof Wolfgang Schadewaldt ve studii Homérova básnická ontologie (česky ve sborníku Mýtus, epos, logos, Rezek 1991) používá popis Achilleova štítu z 18. knihy Iliady jako podnět k výkladu archaického pojetí kosmu.