Poslední pohané

Pozdní antika: proměna říše, trvání kultury

Tvorba čelem k minulosti

Iulianus Apostata a pokus o pohanskou restituci

Symmachův kruh a Macrobius: poslední pohané na hostině a svatý Vergilius

Řečtí novoplatonici od Porfyria k Proklovi a svatý Homér

Ausonius, Músaios a další básníci hraví a melancholičtí

Pohané, nebo křesťané?

Hora pozdní učenosti

Druhý život

Co se dá opravdu číst



Pozdní antika: proměna říše, trvání kultury

Venkovský dům se stává útočištěm uprostřed rozpadajícího se světa

Roku 313 se Konstantinovým Ediktem milánským stalo křesťanství povoleným náboženstvím. Roku 380 se ediktem císaře Gratiana stalo náboženstvím státním. Brzy poté byl vyhlášen i zákaz veřejného provozování pohanských kultů. Ti, kdo se dál chtěli držet starých kultů, se ocitli v postavení menšiny. Nikdo je sice nepronásledoval tak, jako byli předtím pronásledováni křesťané, ale byli se svými názory vykázáni do soukromí. Stali se „posledními pohany“. Samo slovo „pohan“ se přitom neužívá – to pochází až ze středověku, kdy bylo křesťanství nositelem civilizace, kdežto nevzdělaní obyvatelé divokého venkova - „pagani“ (od pagus = pahorek) věřili v přírodní kulty.

Soumrak starých kultů není totéž co soumrak staré kultury. Období pozdní antiky, tedy 4. - 5. století. rozhodně není celé dobou kulturního úpadku. Je dobou kulturní transformace: příchodu nových národů, proměny hospodářské struktury, přesunu center císařské moci do nových měst (Milán a Ravenna v Itálii, Trevír na pomezí Galie a Germánie, Konstantinopolis čili dnešní Istanbul-Cařihrad ve východní části říše). Kultura je však státem podporována snad i více než dříve. Budují se stavby gigantických rozměrů (viz v Římě Maxentiovu baziliku na Foru a Diocletianovy lázně, Diocletianův palác ve Splitu či Konstantinovy kostely – baziliku svatého Jana v Lateránu či Narození Páně v Betlémě). Organizují se školy podle jednotného systému, ve kterém stále hraje hlavní roli literární výuka, neboli rétorika. Až v průběhu pátého století dojde postupně k rozpadu říše i společenského systému, kdy roli udržovatelů kultury převezmou církevní instituce – biskupství a kláštery. A i tento rozpad se týká jen západní části říše. Naopak východní část, která začne být nazývána Byzantskou říší, se udrží ještě celých tisíc let, a s ní i tradice řeckojazyčné kultury. Ale i na západě se v troskách říše dokonce i v šestém století, tedy uprostřed „barbarského“ raného středověku, ozývají hlasy latinských básníků a rétorů, kteří píší, jak se psávalo.

Tvorba čelem k minulosti

„Jak se psávalo“: A to je jádro kulturního postoje „posledních pohanů“. Jejich tvorba je obrácena do minulosti, ke starým vzorům – u Řeků k Homérovi a Platónovi, u Římanů k Vergiliovi a Ciceronovi. Někteří přitom s udržováním staré kultury spojují i staré kulty. Zároveň se ovšem snaží tyto staré kulty různě inovovat, aby víc odpovídaly tehdejší moderní mentalitě; to jsou „poslední pohané“ v užším slova smyslu. Někteří užívají starou mytologii jen jako literární stafáž, kterou už neberou nábožensky vážně. Někteří jsou přitom v životní praxi křesťany a nijak jim to nevadí, aby v poezii psali o starých božstvech. Někteří ve svém životě a díle slučují nebo střídají pohanské i křesťanské postoje a motivy – čímž moderního čtenáře trochu znepokojují a trochu lákají k pochopení, „jak to udělali“. Tvorba „posledních pohanů“ je v některých polohách překvapivě živá a oslovující, zvláště v malých básnických útvarech. V jiných polohách je příliš zatěžkaná složitou a mnohomluvnou literární rétorikou – tou rétorikou, na které si „poslední pohané“ tolik dávali záležet, protože ta přece patřila ke klíčovým hodnotám staré kultury. Životní postoj „posledních pohanů“ však obvykle vzbuzuje sympatie – prostě už proto, že byli v menšině.

Iulianus Apostata a pokus o pohanskou restituci

Jednou se odehrál i politický pokus o „repaganizaci říše“: Císař Iulianus (počeštěně Julián) byl vychován již jako křesťan, ale zajímal se o starou kulturu a když se (poměrně nečekaně) ocitl roku 361 na trůně, zahájil kulturní politiku, která měla vrátit starým kultům jejich postavení. Proto mu křesťané udělili přezdívku „Apostata“ čili Odpadlík. On přitom křesťany nechtěl pronásledovat, v duchu hesla „nejsme jako oni“, ale jen je vytlačit z vedoucích pozic; alespoň pro začátek. Zejména jim zakázal, aby vyučovali na školách – neboť učební látka je založena na starých básnících, a ti pějí o starých bozích, a jak by tedy křesťané měli tuto látku probírat, když k ní nemají respekt?

„Barbaři“ v kultuře: Portrét muže
s neřeckými rysy na athénské agoře

Už z této epizody je jasné, jak velkou roli hrála při pokusu o pohanskou restituci literatura. Iulianus také nebyl jen politik, ale také, ba především, intelektuál a spisovatel. Z jeho díla se nedochovala přímá protikřesťanská polemika Proti Galilejským. Dochovala se však protikřesťanská satira Misopógón čili Nepřítel vousů, v níž Iulianus staví protiklad křesťanů jakožto poživačných pokryteckých nemravů a sebe sama jakožto ctnostného asketického filosofa. Dochovaly se i velké řeči, vyzvedávající staré náboženské tradice, reinterpretované v novoplatónském duchu - Na krále Slunce a Na matku bohů. Dochovala se Hostina císařů – spisek, kde v literární formě platónského symposia diskutují významní císařové Říma. Nejlepším hrdinou mezi nimi je císař-filosof Marcus Aurelius. Největším padouchem je očekávatelně Konstantin: Ten, který nasměroval říši ke křesťanství. Dochovala se i Iulianova bohatá korespondence, ze které se dozvídáme množství detailů o jeho pokusech obnovovat staré náboženství v duchu jakési „pohanské církve“. Zvláště cenný je mezi dopisy i jeden vysloveně autobiografický, ve kterém Iulianus líčí svůj vlastní život a vnitřní vývoj.

Co by bylo, kdyby Iulianova vláda trvala – nevíme. Iulianus po necelých dvou letech vlády padl v bitvě s Peršany. Jeho nástupce se vrátil ke křesťanství. Zbyly Iulianovy vlastní spisy. Zbyl jeho velkolepý literární portrét, který podal největší latinský historik pozdní antiky Ammianus Marcellinus. Jeho dílo, nazvané v českém překladu Soumrak římské říše, je chmurné. Autor vidí stav říše pesimisticky; v tom je Tacitus jeho zřejmým učitelem. Jedinou světlou postavou, jíž je věnována velká část díla, je právě Iulianus. Ještě i řecký historik Zósimos, píšící na sklonku 5. století v naprosto křesťanské Konstantinopoli, a přece nevražící na křesťany, nazývá Iuliana „Velikým“. Zato křesťanští autoři si udělali z „řeči proti Iulianovi“ nadlouho oblíbený námět řečnickéhoo cvičení.

Symmachův kruh a Macrobius: poslední pohané na hostině a svatý Vergilius

Pozdně antické busty mají často orientální rysy

Jestliže se v řeckojazyčné části říše se stala iniciátorem a později legendou pohanského revivalu postava císaře Iuliana, v latinské části říše bylo nejvýraznějším centrem posledního pohanství uskupení, pro které se vžilo označení „Symmachův kruh“. Senátor Symmachus vstoupil do dějin nejvýrazněji veřejnou žádostí, aby byla na své místo vrácena socha bohyně Vítězství, kterou křesťanský císař Gratianus nechal odstranit ze senátu. „Třetí relace“, jediný opravdu slavný Symmachův literární text, je manifestem posledních římských pohanů. Řeč s názvem Žádost o navrácení sochy Vítězství do budovy senátu ani v nejmenším neútočí na křesťanství. Pouze žádá pro pohanství autonomní prostor, dovolávajíc dvou principů, které by jak přímý adresát, křesťanský císař, tak jakýkoli římský posluchač či čtenář, snad mohl sdílet: respektu k tolikasetleté tradici a tolerance k mnohosti duchovních cest. Symmachovo volání po toleranci a pluralitě nemůže neznít modernímu uchu sympaticky. Císař Valentinianus nicméně toto smířlivé volání oslyšel a Victorii nevrátil.

Literárním památníkem Symmacha a kruhu jeho intelektuálních přátel se stal Macrobiův spis Saturnálie. Ten je stylizován jako platónské symposion, na kterém o římském Saturnově svátku zasedají symmachovci, trochu jedí a mnoho mluví. Celkově ovšem zaujímá vyprávěcí složka v rámci Saturnálií nepatrné místo. Textu dominuje složka nauková, tedy výklady o staré literatuře a náboženství. Rozprava semele všechno možné od gramatiky až po uzeniny, ale ústřední témata jsou dvě. Za prvé dokazování, že všichni staří bohové jsou vlastně podobami jediného – boha Slunce; pohané jsou tudíž stejní monoteisté jako křesťané. Za druhé utvrzování, že ve Vergiliově díle je obsažena všechna náboženská moudrost a že tedy pokud křesťané mají Bibli – my pohané máme Vergilia!

Po literární stránce Saturnálie poněkud znepokojují: Co to vlastně je? Beletrie, nebo naučné dílo? Pozdní antika však právě takovéto „postmoderní“ prolínání žánrů milovala. Ještě mnohem „postmodernější“ dílo napsal Martianus Capella s názvem Sňatek Filologie a Merkura. Začíná jako barvitý mýtus o božské svatbě, zřetelně podbarvený množstvím náboženské symboliky, ale pak se přelomí do série naprosto suchých učebnic jednotlivých školních disciplín – a zas se vrátí do mýtu. Čtenář se s tím buď musí smířit, užít si intelektuálně výživné pasáže a najít právě v tom mísení žánrů půvab bizarnosti nebo i půvab nechtěný: Ano, tihle učenci jsou občas nechtěně směšní jak Flaubertovi pánové Bouvard a Pécuchet (alias televizní Byli jednou dva písaři). Nebo musí text odložit.

Řečtí novoplatonici od Porfyria k Proklovi a svatý Homér

Poslední pohané řeckého jazyka se opírali především o filosofickou tradici Platónovu. Novoplatónská škola vyvinula komplexní filosofický systém, jehož jádrem je složité strukturování duchovního světa idejí a očišťování lidské duše od hmotných, tělesných vlivů. Zakladatel novoplatónské školy Plótinos psal ovšem spíše „tvrdým“ stylem, takže spisy jeho i řady jeho žáků mají nesmírný význam pro filosofy, ale menší literární přitažlivost. Novoplatónská škola ovšem zanechala i texty, které je možno cenit jako literární. Jsou to jednak filosofické výklady starých literárních textů, jednak životopisy novoplatónských filosofů.

Z domu filosofa Prokla, bašty posledních pohanů
v Athénách: Mrtvý mezi filosofy

Jako pro pozdní Římany Vergilius, tak pro pozdní Řeky Homér má statut posvátného textu. Novoplatónští filosofové tudíž berou úryvky z homérských eposů za základ sofistikovaných interpretací. Používají přitom podobnou alegorickou metodu, jako Órigenés a další křesťanští autoři při výkladu Bible. Kupříkladu Plótinův žák Porfyrios takto vykládá krátkou pasáž o jeskyni nymf na Ithace z Odysseie jako podobenství o vtělování duší. Novoplatonik pátého století Proklos zase napsal obranu Homéra proti Platónovu odmítnutí básnictví, jež je obsaženo v Ústavě. Podle Prokla mýty nejsou škodlivé – jen je třeba je správně, to znamená alegoricky a filosoficky vyložit.

Druhým typickým žánrem jsou biografie. Vzniká tradice, že žák, který nastoupí po filosofickém mistrovi, by měl také sepsat jeho životopis. Novoplatonici tak vytvářejí jakési dynastie, pečetěné i literárně. Tyto životopisy vycházejí z tradice „aretalogií“, pro něž je vzorem Život Apollónia z Tyany. Filosofové nejsou líčeni jen jako učenci, ale současně jako náboženští vůdcové, mistři, divotvůrci, pohanští „světci“. Novoplatonici navíc v tomto klíči literarizují nejen své přímé předchůdce, ale i ceněné myslitele dřívějších dob. Porfyrios a Iamblichos takto kupříkladu sepsali Život Pýthagorův.

Série novoplatónských biografií má navíc i jedno nadosobní téma, jež prochází napříč řadou životopisů: obranu svobody novoplatoniků vyučovat svoji filosofii a uctívat staré bohy. Součástí tohoto „ústupového boje“ je i přesun školy z Alexandrie do Athén. Škola po staletí sídlila v Alexandrii, ale poté, co se toto město stalo sídlem církevních institucí (alexandrijský patriarcha se dlouho pokládal za rovného římskému biskupovi) a poté, co byla novoplatónská filosofka Hypatie zavražděna davem, Proklos přesouvá školu do Athén – podle legendy pod osobní ochranu Pallady Athény. Řecká platónská filosofie se tak na sklonku antiky vrací tam, kde před tisíci lety, v Sókratově kruhu, nabyla své první klasické podoby.

Konečně, je-li řeč o biografiích filosofů – je třeba zmínit i biografie rétorů. Taktéž mnozí příslušníci druhé sofistiky, která si uchovává popularitu až do sklonku antiky, se účastní pokusů o udržení staré kultury; a taktéž jejich životopisy se píší víc a víc jako životopisy „svatých mužů“. Zvláště pozoruhodný je vlastní životopis, který sepsal rétor Libanios, jeden z ideových spolubojovníků Iuliana Apostaty.

Ausonius, Músaios a další básníci hraví a melancholičtí

Sarkofág manželského páru. V pozdní antice přepracován: Z manželky udělali
manžela a z původního manžela horu knih.

Básníci pozdní antiky většinou do ideových zápasů nevstupují. Alespoň v jejich textech to není patrné. Básní, jako by se nic nedělo. Užívají osvědčené, zejména helénistické žánry – epyllia, epigramy, elegie, idyly. A také osvědčené mytologické látky. Latinsky píšící Řek Claudianus zbásní na sklonku 4. století Únos Proserpiny (vedle toho ovšem píše i veršované oslavy dobových mocidržců, protože to ho na císařském dvoře živí). Africký latiník Dracontius ještě na sklonku 5. století v cyklu Romulea látky o Orestovi, Heleně či Médeie. A také oblíbené látky erotické: Řecký básník Músaios v pozdním 5. století sepíše mimořádně půvabné epyllion Héró a Leandros – jakéhosi antického Romea a Julii, už dávno z Ovidia známý příběh o milenci, který kvůli své dívce v noci plave přes Dardanelskou úžinu a samozřejmě přitom zahyne. A také oblíbené, Horatiem kanonizované polohy útěku do soukromí, do venkovské villy, do pokojného života na venkově. Speciálně Ausonius, latinský básník z jižní Galie, vyniká v líčení venkovské idyly. Ano, dokonce se zdá, že čím je doba neklidnější, čím víc se říše zase otřásá – tím víc se básnictví stává činností únikovou. Stává se oblastí, kam současné problémy nemůžou, kde trvá starý mytologický a literární svět.

Samozřejmě, že je to do velké míry literární hra. Pozdně antické básnictví má vůbec silný aspekt hry, a to i hry s formou. Básníci pozdní antiky jsou překvapivě hraví. Píší básně-hříčky: básně s ozvěnami; básně graficky vytvářející předem zadaný tvar; „centony“ čili básně „sešité“ z úryvků klasiků. Ausonius takto z Vergilia sestaví lehce pornografické Svatební cento. Ausonius je vůbec mistrem těchto malých, hravých forem. Klasická filologie dlouho hodnotila toto hravé básnictví jako příznak kulturního úpadku. Dnes je viděno spíš jako svérázná literární avantgarda, předchůdkyně moderní „grafické poezie“ či „konkrétní poezie“.

Vedle této hravosti ovšem vane z této poezie i zvláštní melancholie – jako kdyby tito básníci cítili, že jsou poslední v řadě, kdo ještě takto píše. Obzvláště nostalgický je veršovaný cestopis Návrat do Galie, v němž básník Namatianus natrvalo – symbolicky? - opouští Řím. Nebo je tato melancholie jen pocitem moderního čtenáře, který si ji do veršů sám vkládá?

Pohané, nebo křesťané?

Aby byla věc ještě složitější: Leckteří z autorů této poezie a vůbec z osobností pozdní antiky, obrácených ke staré kultuře, jsou křesťané. A to někdy nejen v reálném životě, nýbrž i v části tvorby. Ausonius napsal vedle mnoha hříček i několik křesťanských modliteb. Naopak Dracontiovým hlavním dílem jsou Chvály Boží – epos o Boží dobrotě, jak se projevila ve stvoření i v Kristově vykoupení. Egyptský Řek Nonnos z Panopole napsal Dionysiaka, poslední velký epos starověku, shrnující všechny možné mýty o Dionýsovi – a vedle toho přebásnil do hexametrů Janovo Evangelium. Žák novoplatónské filosofky Hypatie Synesios z libyjské Kyrény se stal biskupem, aniž by opustil své filosofické smýšlení, a u některých jeho hymnů jsme si nejisti, zda pocházejí z jeho pohanského nebo křesťanského období. Podobně se latinský literární staromilec Sidonius Apollinaris stal biskupem svého města, dnešního francouzského Clermont-Ferrand – a jeho bohatá korespondence ukazuje, že své biskupství bral stejně vážně, jako předtím své literární záliby.

Krátce: Složitý vztah mezi pohanstvím a křesťanstvím nelze v této přechodné době vůbec vysvětlit krátce.

Hora pozdní učenosti

Právě popsané okruhy a oblasti jsou jen malou částí písemnictví pozdní antiky. Snad je to dáno lepším stavem zachování rukopisů z této pozdní etapy. Snad je to dáno i rétorickou mnohomluvností pozdních autorů. V každém případě, ze 4. a 5. století se dochovalo obrovské množství textů, většinou naučných – gramatických, právnických, lékařských, zeměpisných, komentářů k Vergiliovi, kompendií staré mytologie, kompendií římských dějin, prozaických převyprávění starých eposů a tak dále. Většina z toho má už jen hodnotu historického dokumentu – zejména o textech a událostech z ranějších fází antiky, které už neznáme z první ruky. Přesto i z těchto textů některé vypovídají cosi sugestivního o své vlastní, pozdní době. Přinejmenším o jejím „obrácení vzad“ - o snaze uchovat, co se dá.

Druhý život

Z odkazu posledních pohanů se po staletí tradovala jeho čistě literární stránka, zejména texty latinských básníků. Latinská středověká učenost je brala stejně vážně, jako texty klasiků zlatého věku. To ony představovaly kontinuitu mezi „starým“ a „novým“, antikou a křesťanským středověkem, jak ukazuje E. R. Curtius v monografii Evropská literatura a latinský středověk, naprosto zásadní knize pro pochopení jednoty evropských kulturních dějin. Až renesanční neoplatonismus v pozdní Byzanci (Gemisthos Pléthón) a v Itálii (Marsilio Ficino) se znovu pokusil oživit i náboženský rozměr řecké novoplatónské tradice.

„Disidentská“ situace posledních pohanů samozřejmě vzrušuje moderní dobu – zvláště ty kruhy, které samy nemají rády křesťanství, protože se samy potkaly s církvemi v jejich opresivní podobě. Není náhodou, že dva ruští symbolisté beletrizovali zápasy posledních pohanů: Dmitrij Merežkovskij v románu Julián Apostata, Valerij Brjusov v románu o symmachovcích Oltář vítězství. Hoden čtení je i román Gore Vidala Julianus. Naopak o mnoha špatných románech opět raději nemluvit. Režisér Alejandro Amenábar zpracoval příběh zavražděné filosofky Hypatie ve filmu Agora, který ovšem je velmi ostře zaměřen nejen proti křesťanství, ale proti náboženství vůbec.

Co se dá opravdu číst

Z díla Iuliana Apostaty byla přeložena Hostina císařů (JAS 1948), k níž jsou připojeny i ukázky ze satiry Misopógón, a pak už jen vlastní životopis, ve svazku Antická próza – o vlastním osudu (1973). Jeho satiry, listy i náboženské řeči by přitom za překlad stály. „Iulianocentrické“ historické dílo Ammiana Marcellina Soumrak římské říše vyšlo nejnověji v Antické knihovně roku 2002. Zósimovo historické dílo, v němž je mnoho prostoru věnováno kritice křesťanských císařů, vyšlo pod názvem Stesky posledního Římana (Odeon 1983). Macrobiovy Saturnálie byly přeloženy v podstatném výběru ((Herrmann a synové 2002), vynechány byly jen suché filologické pasáže. Symmachova Žádost o navrácení sochy Vítězství do budovy senátu vyšla ve svazku Antická próza – Píši ti, příteli (1975).

Porfyriova Jeskyně nymf vyšla roku 1993 (Per agrum), v přetisku ze staršího, poněkud již archaického překladu. Proklova obrana Homéra byla naopak přeložena nově a velmi čtivě, jako součást monografie Radek Chlup: Proklos (Herrmann a synové 2009). Z novoplatónských biografií byl přeložen Život Pýthagorův od Porfyria a (v úryvcích) od Iamblicha, pro sborník Pýthagorás ze Samu (Trigon 1999). Z rétorských biografií pak vlastní životopis Libaniův ve svazku Antická próza – o vlastním osudu (1973).

Skéné, pozdně antický dodatek k Dionýsovu divadlu v Athénách

Nejlepším vstupem do světa pozdních básníků je výbor Sbohem starý Říme (Československý spisovatel 1983). Editorka Eva Stehlíková sem vybrala ukázky z toho nejlepšího – z Ausonia, Namatiana a dalších – a uvedla je patřičně melancholickou studií. Rovněž však dbala na to, aby překlady byly živé a současné – což se týká zejména oněch básní hravých, ba přímo hříčkovitých. Proto je také překládali básníci. Zajímavě je zčeštěno i Músaiovo epyllion Héró a Leandros (Svoboda 1974): Julie Nováková si dopřála experiment a přeložila text rýmovaným alexandrinem. Výbor z Claudiana (Svoboda 1975) je přeložen Janou Nechutovou tradičně, ale čtivě. Konečně, několik ukázek (Ausonius, Claudianus, Namatianus) je zahrnuto i ve Stiebitzově výboru Římská lyrika (1957).

Z „hory učenosti“ stojí za pozornost zejména shrnutí římských dějin (Eutropius a Festus: Stručné dějiny Říma, Antická knihovna 2008), soubor biografií císařů 2. a 3. století (Portréty světovládců, Antická knihovna 1982), „reader´s digest“ z Homéra (Homérští hrdinové ve vzpomínkách věků, Svoboda 1977) či výbor z bombastických oslavných řečí na pozdní císaře (Synové slávy – oběti iluzí, Antická knihovna 1977). Záživné čtení to není, užitečné ano.

Sugestivním čtením o pozdní antice je i po více než dvou staletích dílo britského osvícenského historika Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše (česky jen výbor, nově přetištěn v Levných knihách 2005). U Gibbona se ukazuje, že Hérodotova Kleió je velká Múza! Pravda, faktograficky už dílo v lecčem zastaralo. Dobrým korektivem tudíž může sloužit věcná, faktografická kniha Josef Češka: Zánik antického světa (Vyšehrad 2000). Jednu z kapitol proměn říše skrze vliv Germánů představuje na materiálu historika Iordana kniha Stanislav Doležal: Interakce Gótů a římského impéria ve 3.-5. století n.l. (Karolinum 2008). Velmi krásně a čtivě je podána biografie zakladatele novoplatonismu v knize Pierre Hadot: Plótinos čili prostota pohledu (OIKOYMENH 1993), a velmi zaníceně a zaujatě jsou vylíčeny dějiny „ústupového boje“ novoplatoniků v již zmíněné monografii Radka Chlupa Proklos. A zase naopak, v tradičním filologicko-historickém duchu se nesou rozbory některých literárních útvarů pozdních antiky: soubor studií Růženy Dostálové Geografie a mýty v Dionysiakách Nonna z Panopole (Červený Kostelec 2010) a část knihy Katariny Petrovičové: Docere et delectare. Proměny římské naukové literatury (Host 2008), věnovaná Macrobiovi. A ještě jednou naopak, studie M. C. Putny k překladu Saturnálií se snaží vyzdvihnout to, co je v Macrobiovi nábožensky zajímavého a literárně zábavného.


Projekt byl podpořen z Institucionálního plánu FHS UK 2015.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní License.