Věk nostalgie a věk úzkosti

Vrchol říše, neklid duší

Řecko-římské prolínání

Filhelénství, bedekr a reader´s digest

Druhá sofistika aneb řečnické superstar

Plútarchos a staré řecké kulty

Marcus Aurelius a stoická útěcha

Apuleius, román a bohyně Isis

Filostratos a „pohanský spasitel“ Apollónios

Lúkianos a sranda z přepjatého náboženství

Druhý život

Co se dá opravdu číst

Vrchol říše, neklid duší

Druhé století po Kristu je dobou vrcholu římské říše. Vládne řada schopných a kulturních „adoptivních“ císařů, kteří si ještě za života sami vybírají nástupce. Říše dosáhne největšího rozsahu a panuje v ní většinou pokoj. Přesto literatura této doby nezáří blažeností. Doba, na kterou jako by se zdála platit teze Francise Fukuyamy o „konci dějin“, vyhlíží v zrcadle své literatury jako věk nostalgie. Umělci a intelektuálové se ohlížejí po čemsi – po čem vlastně? Po něčem jiném, lepším, hlubším? Po něčem, co jim přinese jistotu. Po něčem, co jim přinese spásu. Řecké slovo „sótéria“ i latinské slovo „salus“ znamenají jak fyzické zdraví, blaho či štěstí, tak záchranu, tak spásu v náboženském smyslu. „Spása“ je hledána různě – v obratu k minulosti, ve staré kultuře či v náboženství – a to opět většinou v obnově náboženství starého; teprve postupně se objevují i nové náboženské nabídky.

Britský filolog E. R. Dodds zavádí termín „věk úzkosti“. Má tím na mysli až následující epochu – zhruba třetí století, kdy se říše naopak propadla do těžké politické krize. „Věk úzkosti“ však jako by se už rodil v předchozím, vnějškově pokojném a přece vnitřně nespokojeném století. Proto navrhujeme, na doplnění k Doddsovu termínu, toto pojmenování: „Věk nostalgie“. Až nostalgie zesílí, bude z ní úzkost. Oba věky dohromady znamenají složitou transformaci, na jejímž konci se z klasické antiky vynořuje velmi odlišná, několik set let trvající epocha - pozdní antika. Pro kulturní tvorbu však obě kulturní nálady, nostalgie i úzkost, znamenají důležitý impuls.

Řecko-římské prolínání

V římské říši je geograficky celkem jasně oddělena sféra dominance latiny a dominance řečtiny. Čára mezi nimi vede od severu k jihu na Balkáně, zhruba na hranici mezi dnešním Chorvatskem a Bosnou na jedné straně a Srbskem na druhé straně. Pak pokračuje dole v Africe, zhruba v půli dnešní Libye. Podél této čáry se ve čtvrtém století začne rozdělovat západní a východní část říše. Podél této čáry půjde také pozdější hranice mezi latinskou čili katolickou a řeckou čili pravoslavnou církví. Jak řečeno – je to dnešní hranice mezi Chorvatskem a Srbskem...

Nehledě na to však v kulturních vrstvách dochází ve „věku nostalgie“ k velkému prolnutí řecké a latinské kultury. Řecký stoik Epiktétos vyučuje v Římě, císař Marcus Aurelius si píše soukromé zápisky řecky, řecký historik Appianos píše dějiny římské republiky a další řecký historik Héródianos dějiny římských císařů po Marku Aureliovi, Plútarchos řadí své Životopisy slavných Řeků a Římanů do paralelních řecko-římských dvojic; a tak dále. Pro pozdní antiku pak budou typické právě dvojjazyčné osobnosti - řecky píšící Římané i latinsky píšící Řekové.

Filhelénství, bedekr a reader´s digest

Přece však má při tomto prolínání řečtina zřetelně navrch. Zůstává jí primát jazyka staršího a bohatšího literárními dějinami. Řečtina a vše řecké se stává módou. Jak pro vzdělané Římany, tak pro vzdělance řeckého jazyka odkudkoliv v římském světě, tak i pro samotné Řeky, kteří se takto „rozpomínají“ na svou slavnou minulost. Do Řecka se začíná putovat jakožto do posvátného místa, odkud vzešla společná kultura. Nejposvátnějším z posvátného jsou samozřejmě Athény. Ano, začíná kulturní turistika. Nejslavnějším a nejvášnivějším turistou staré doby je císař Hadrianus, kolem nějž se shromažďovaly kulturní kruhy filhelénů.

Vznikne i první bedekr pro tyto kulturní turisty: Pausanias píše Cestu po Řecku, podrobného průvodce po jednotlivých oblastech starého Řecka, po tamních chrámech, legendách a pamětihodnostech. Dodnes je užitečné ho číst, i když se úplně nedá podle něj putovat, protože jen málo z toho, co Pausanias popisuje, je ještě na místě. Nejlépe je vzít si ho na cestu vedle moderního bedekra a porovnávat.

Z filhelénských nálad vzniklo i dílo Attické noci. Říman Aulus Gellius si za studijně-turistického pobytu v Athénách zapisoval všemožné zajímavosti a kuriozity z řeckých kulturních dějin, které ho zaujaly. Attické noci nemají žádný systém, ale autor se za to nestydí. Naopak, v předmluvě to vysvětluje jako přednost: Právě takováto pestrá všehochuť nebude čtenáře nudit. Nad Attickými nocemi napadají moderního čtenáře termíny jako koláž, klip, „reader´s digest“ i postmoderna. A tato metoda výpiskování napříč autory a někdy tématy bude v pozdní antice čím dál oblíbenější. Jako by už té staré kultury bylo nějak moc...

I samotné novodobé Athény jsou památníkem filhelénství „věku nostalgie“. Z toho, co je v nich zachováno z antiky, totiž kromě Akropole jen málo pochází z klasické doby Periklovy. Většina antických ruin pochází z budov, které postavili filheléni v čele s císařem Hadrianem v naději, že na slavnou dobu Athén je možné přece jen ještě navázat.

Druhá sofistika aneb řečnické superstar

Z tohoto „hledání spásy v kultuře“ vzniklo i hnutí „druhé sofistiky“. Šlo o řečníky, kteří se rozhodli navázat na slavnou tradici řeckých rétorů Démosthenovy éry, čili „první sofistiky“: Patřil k nim Héródés Attikos, jeden z obnovitelů Athén, přítel císaře Hadriana a vychovatel císaře Marka Aurelia . Patřil k nim Dión zvaný Chrysostomos čili „zlatoústý“, Ailios Aristeidés a mnozí jiní. Ke druhé sofistice lze počítat i satirika Lúkiana a latinsky píšícího Apuleia. Flavios Filostratos sepsal v půli 3. století soubor Životy sofistů, ve kterém klade vedle sebe staré řečníky Démosthenovy éry a nové sofisty v čele s Héródem Attikem.

Společenský kontext druhé sofistiky však zcela byl odlišný: V podmínkách centrálně spravované římské říše už nemohlo jít o politické řečnictví, jak tomu bylo za athénské demokracie. Druhá sofistika pěstuje řečnictví především „na parádu“, řečnictví jako veřejnou show. Téma je přitom druhotné. Může se brát z dávné historie nebo z mytologie, nebo se může vymyslet tak, aby bylo co nejkontroverznější a nejbizarnější a umožňovalo řečníkovi předvést ohňostroj argumentů, paradoxů, kulturních narážek a vtipů. Jako příklad za všechny viz vtipnou Chválu plešatosti, kterou sepsal na sklonku 4. století Synesios z Kyrény. A nebo to také často bývá nadnesená oslava panovníka nebo místního hodnostáře. Protagonisté druhé sofistiky jsou skutečnými hvězdami své doby. Pořádají „šňůry“ od města k městu a vybírají za svá vystoupení nemalé honoráře. Co jsou pro moderní dobu hvězdy rockové nebo operní – to byly pro „věk nostalgie“ i pak pro pozdní antiku hvězdy řečnické.

Plútarchos a staré řecké kulty

Pokud u některých druhosofistů bylo možné pochybovat, zda jim jde víc o kulturu nebo o vlastní slávu – u Plútarcha je jasné, že celým životem „hledá spásu“; a že v jeho díle se prolíná motiv „spásy z kultury“ s motivem spásy náboženské. Plútarchos je dodnes čten pro dvě části svého rozsáhlého díla: Pro Životopisy slavných Řeků a Římanů a pro svoje populárně psaná pojednání o etických otázkách – o lásce, o přátelství, o manželství, o výchově a podobně. Plútarchos je velmi umírněný moralista, ještě mnohem umírněnější než Seneca; možná i odtud trvalá obliba jeho rad „jak žít“, které se zalíbí téměř každému, napříč světonázory a epochami. Mimo jiné, Plútarchos je jeden z prvních autorů, který píše o manželství jako o instituci založené i na vzájemné lásce; pro Řeky i Římany klasických dob to byla především instituce sociální a ekonomická.

Pro pochopení ducha „věku nostalgie“ je ale důležitější Plútarchovo angažmá ve věcech obnovy staré řecké zbožnosti. Plútarchos se pohyboval v okruhu věštírny v Delfách a nějaký čas tu byl i knězem. Formou platónského dialogu napsal řadu drobných spisků, ve kterých se pokouší dobrat se kořenů delfských náboženských praktik (O delfském E; Proč už Pýthie nevěští ve verších) nebo jiných starých kultů (O Isidě a Osiridovi) nebo názorů archaických myslitelů (Hostina sedmi mudrců) a získat pro ně porozumění „moderních“ lidí své éry. Tato nábožensko-obnovná nota je ostatně patrná i v Životopisech: Na jejich počátek postavil postavu Thésea, zakladatelského hrdiny Athén, s jasnou intencí – aby Thésea částečnou „demýtizací“ zachránil pro reálnou historii. Plútarchos není naivní opakovač starých mýtů. Chce, aby staré mýty a staré kulty žily i v nové době a ví, že to vůbec není jednoduchý úkol.

Marcus Aurelius a stoická útěcha

K filhelénům a k „hledačům spásy“ patřil i císař Marcus Aurelius, kterým končí řada „dobrých císařů“. Právě on zažil první otřesy (vpády barbarů, mor), jimiž se ohlašovala krize říše. V jeho jediném díle však nezaznívají ohlasy politického dění přímo. Můžeme je chápat nanejvýš jako pozadí jeho řecky psaných Hovorů k sobě – meditací o tom, jak jedině správná, tedy stoická filosofie může člověku přinést vyrovnanost ducha a v tomto smyslu i spásu. Marcus Aurelius je posledním z trojice římských stoických filosofů.

První je Seneca. Druhým Epiktétos, původně otrok, vyučující v Římě a známý díky zápiskům, které z jeho výkladů pořídil jeho žák Arrianos. Třetím je pak tento císař. Úvahy Marka Aurelia jsou „podzimní“. Znovu a znovu uvažuje o smrti, o nutnosti smířit se s pomíjením všeho na světě, o odcházení přátel i událostí i vlastních sil a o tom, že to vše není žádná katastrofa, nýbrž přirozený řád kosmu. Čím více člověk vnímá vznešenost celku kosmu – tím méně se trápí tím, že jeho život je směřováním k smrti. Stoik Marcus Aurelius občas připomíná křesťanskou „teologii přírody“, občas moderní existencialisty a občas buddhisty. I to je důvodem, proč se Hovory k sobě stále čtou. Dalším důvodem je ona sugestivní „podzimní“ melancholie. A dalším důvodem je jistě i to, že jednotlivé úvahy jsou většinou stručné a úderné.

Apuleius, román a bohyně Isis

S hledáním spásy souvisí i nový žánr románu, třebaže to v něm není vidět na první pohled. Ze „stříbrného věku“ zůstalo dochováno jen Petroniovo Satirikon a fragmenty jeho řeckých vzorů. Z „věku nostalgie“ i z pozdní antiky máme dochován opět jen jeden římský román, ale zato celou řadu řeckých románů . Longův román Dafnis a Chloé, Héliodórovy Příběhy aithiopské, Charitónovy Příběhy Chairea a Kallirhoy a další řecké romány jsou většinou budovány na ustáleném dějovém půdorysu: Hrdiny je dvojice milenců, kteří zažívají odloučeni, útrapy, pokoušení (oba jsou objekty milostných nástrah), vyhnanství, otroctví a někdy i zdánlivou smrt, nakonec se však šťastně shledají a vezmou se. V těchto románech se tak poprvé objevuje motiv svatby jako šťastného konce. Na povrchu mají texty aspekt zábavný, dobrodružný a více či méně erotický. Filolog Jaroslav Ludvíkovský je proto označil, trochu provokativně, za „romány pro služky“. Toto označení je samozřejmě třeba brát s nadsázkou: Spíše šlo o konzumní četbu pro vyšší vrstvy. Zároveň však měly tyto romány možná skrytý náboženský rozměr: Příběhy milenců mohly sloužit i jako alegorie o zasvěcovacích obřadech – mystériích jednotlivých „sótériálních“ božstev.

I kdyby v řeckých románech byl náboženský prvek až druhotně – v jediném římském románu této éry je zato přítomen jako zřetelná pointa celého příběhu. Tím jediným románem je Zlatý osel Lucia Apuleia. Apuleius také patřil k dvojjazyčným osobnostem a také k těm, kdo studovali v Athénách, jeho řecké texty se však nedochovaly. Dochoval se zato cyklus jeho latinských filosofických traktátů v duchu platonismu a pozoruhodná řeč Apologie aneb Vlastní obhajoba proti nařčení z čarodějnictví. Z řeči je ovšem jasné, že Apuleius o magii velmi mnoho věděl – a to se ukazuje i v jeho románu.

Svět Zlatého osla vyhlíží na první pohled jako svět Petroniova Satirikonu. Člověk člověku je tu vlkem. Avšak, centrem už není sex, nýbrž magie - touha dozvědět se o tajnostech, o hlubině, ovládnout skryté síly, dojít spásy. Děj se ne náhodou odehrává v Thessálii, zemi kouzel. Zvědavý hrdina ovšem na své pokusy doplatí – v jednom magickém experimentu je proměněn v osla. Do příhod mladíka-osla je vložena pohádka o Amorovi a Psyché, která slouží jako alegorie: Psyché je lidská duše, která je povolána ke spojení s božským (Amor čili Erós), která však musí projít mnoha zkouškami, ba i sestoupit do podsvětí, než smí být připuštěna k posvátnému sňatku. I duše mladíka-osla je nakonec povolána k vysvobození, které dopřeje egyptská bohyně Isis. Sebezjevující řeč bohyně o tom, že v ní jsou obsažena všechna božstva, je klíčovým dokladem o tom, jak antická zbožnost směřuje od polyteismu k vyznání, že bůh je nakonec jen jeden, všezahrnující.

Zlatý osel však není jen religionistickým dokumentem. Je i dnes nesmírně zábavnou četbou. Téměř hororové scény s čarodějnicemi, pikareskní putování mladíka-osla světem, idylický půvab pohádky o Psyché, i trochu té nezbytné pornografie, neboť antické dámy mají pro osly obzvláštní zálibu vzhledem k jejich příslovečné výbavě.

Filostratos a „pohanský spasitel“ Apollónios

Někteří hledají spásu u božstev. Jiní ve výkladu snů jakožto cestě k porozumění budoucnosti; proto v téže době vzniká Artemidórův Snář. Jiní v egyptské magii, reinterpretované filosoficko-nábožensky; proto někdy v téže době vzniká soubor řeckých traktátů Corpus Hermeticum, vydávající se za pradávné spisy egyptského mudrce Herma Trismegista. Jiní hledají spásu u mudrců-divotvůrců současnosti či nedávné minulosti. Z těch nejslavnějším byl Apollónios z Tyany. Ten byl vlastně mladším současníkem Ježíše Krista, ale jeho životopis vznikl až ve „věku úzkosti“. Sepsal ho Flavios Filostratos (týž, který sepsal Životy sofistů) na přímý příkaz císařovny Iulie Domny, která byla velkou ctitelkou divotvůrce. V dobové terminologii se takovémuto životopisu svatého mudrce říká „aretalogie“, doslovně asi „popis skvělých vlastností a schopností“. V křesťanském kontextu se témuž žánru říká „hagiografie“, tedy „popis svatosti“. Ale současně nese Život Apollónia z Tyany rysy dobrodružně-cestovatelského románu, jen ta erotika tu chybí. Apollónios je líčen jako prorok, který putuje světem, zázračně uzdravuje, vykládá o jednotě kultur – řecké, egyptské, indické - , ukazuje svou moc a moudrost, hlásá vegetariánství a reinkarnaci a další nauky, které zhruba odpovídají pythagorejství. V Římě je obžalován před císařem Domitianem, že se prý pokládá za boha, pronáší velkou obhajovací řeč - a pak zmizí tajemně ze soudní síně! Možná ve své době, na počátku 3. století, text nebyl ještě míněn jako polemika s křesťanstvím, jako „pohanské evangelium“. Později ale nabyl přesně této role: Apollónios je kdosi, kdo je „jako Ježíš“; kdo je nevyřčeným útokem na Ježíšovu jedinečnost. Nebo jinak: Kdo ukazuje, že v době „věku úzkosti“ je po tomto typu mudrce-divotvůrce poptávka.

Lúkianos a sranda z přepjatého náboženství

A že byla nábožensko-magická atmosféra tak hustá, zákonitě se vyskytl muž, který si z toho všeho dělal nehoráznou srandu: Lúkianos, zvaný též „Voltaire starověku“. Školením a výmluvností patří i on ke „druhé sofistice“. V některých polohách se podobá Marku Aureliovi – v hlásání pomíjivosti všeho, protože smrt vše srovná. Jenže Lúkianos říká totéž se smíchem. Jeho dialogy Podsvětní hovory předvádějí, jak jsou si všichni rovni před smrtí, jak málo platí nejen majetek a krása, ale často i samo to vznešené filosofování. Lidé jsou směšní, ale bohové jsou také směšní. Lúkianos se přitom ve své satiře neomezuje jen na staré bohy olympské, protože na ty už málokdo reálně věří. Utahuje si i z kultů, které jeho současníci brali vážně: z dionýských mystérií (spis Dionýsos) nebo z divotvůrců typu Apollónia z Tyany (spis Alexandr neboli Lžiprorok), ale také už z křesťanů (O Peregrinově smrti). Lúkianos je rozkošně neuctivý a nesmírně vtipný. Není ovšem úplně veselý...

A mezitím se na okrajích řecko-římské kultury „věku nostalgie“ a „věku úzkosti“ formovalo křesťanství.

Druhý život

Dílo filhelénů bylo znovu doceněno zejména v 18. a 19. století, v éře „Grand Tour“, kdy bylo pro evropské vzdělance málem povinné „cestovat za antikou“. Samo slovo „filhelénství“ nabylo tehdy i významu politického hnutí – totiž evropských pokusů pomoci Řecku k obnově nezávislosti. Emblémovou figurou moderního filhelénství se stal lord Byron, který za svobodu Řecka i zemřel. Nesporně nejlepší zpracování života císaře Hadriana podala Marguerite Yourcenarová, sama vášnivá cestovatelka a filhelénka, v románu Hadriánovy paměti. A opět, nejde jen o Hadriana, ale o celý nostalgicko-filhelénsko-cestovatelský životní postoj.

Druhá sofistika se v pozdější Evropě až tak velké oblibě netěšila, jelikož byla pokládána za pouhou formální výřečnost bez mravního étosu. Evropská rétorika dávala přednost vzorům z demokratických Athén a republikánského Říma. Naopak Marcus Aurelius zůstal v Evropě trvale oblíbenou četbou, stejně jako Plútarchos. Jedna z nejzajímavějších linek vede od Marka Aurelia k barokní katolické „poetice smrti“, k okázalému odvracení od světa, jež rétoricky propagují zejména jezuitští kazatelé a moralisté.

Apuleiův Zlatý osel je v literárních dějinách chápán jako prototyp žánru, který Daniela Hodrová nazvala ve stejnojmenné monografii Román zasvěcení: Hrdina kráčí od počáteční nevědomosti a pošetilosti k zasvěcení do tajemství, zmoudření a dozrání. Odtud středověký okruh románů o Parsifalovi a dalších rytířích Grálu, Komenského Labyrint světa, Bunyanova Poutníkova cesta, Novalisův Modrý květ, Karáskovy Romány tří mágů, Meyrinkův Golem, Hesseho Hra skleněných perel... Pohádka o Amorovi a Psyché pak byla i oblíbeným námětem výtvarným, zvláště v renesanci a baroku – viz například Raffaelovy fresky v římské vile Farnesina.

Lúkianos pak je jedním ze vzorů satiriků a náboženských skeptiků, zejména v 19. století. Titul „Voltaire starověku“ pro něj ostatně užíval i Friedrich Engels; a k Lúkianovi byl přirovnáván Karel Havlíček Borovský. Toho ovšem přirovnávali k Lúkianovi jeho protivníci, když mu chtěli uškodit; a on se v článku Neznabohové bránil, že žádný ateista není.

Co se dá opravdu číst

V Antické knihovně vyšly Appianovy historické spisy (ve dvou svazcích 1986 a 1989) i Héródianův Řím po Marku Aureliovi (1975). Appianos je klasický velký vypravěč Tacitova typu, kdežto Héródianos píše o císařích spíš bulvárním stylem Suetoniovým; tudíž je čtivější. V Antické knihovně vyšla ve dvou svazcích i Pausaniova Cesta po Řecku (1973 a 1974). Ta se asi nedá číst „z jedné vody načisto“ - spíše je vhodná na zjišťování konkrétní uměleckohistorické nebo mytologické informace, když člověk hledá něco konkrétního o Athénách, Delfách nebo Mykénách. Stejným, tedy spíš „slovníkovým“ způsobem se dají používat i Gelliovy Attické noci; tedy, pro ty, kdo ještě nezapomněli číst slovensky, neboť český překlad neexistuje (slovenský výbor vyšel v Tatranu roku 1987).

Z druhé sofistiky bylo kromě Apuleia a Lúkiana přeloženo jen velmi málo. Pouze ve výboru Antická próza - Tribuni výmluvnosti vyšlo několik řečí Dióna a dalších. Naopak Plútarchos byl překládán hojně – jak různé výbory spisků o etice (například O lásce a přátelství, Antická knihovna 1987), tak Životopisy slavných Řeků a Římanů (nejnovější vydání v Antické knihovně 2007). I zde platí – nečíst najednou! Pak hrozí utopení ve faktech a jménech. Pustit se raději do jedné konkrétní osobnosti, která nás zrovna zajímá. Škále je opravdu široká, od Thésea po Alexandra a od Romula po Caesara. Zatím nejméně se překládaly Plútarchovy náboženské spisky. Religionista Radek Chlup přeložil zatím dva - O delfském E (Herrmann a synové 1995) a Proč už Pýthie nevěští ve verších (OIKOYMENH 2006), vždy s vydatným komentářem.

Hovory k sobě Marka Aurelia se překládají a vydávají znovu a znovu. A ještě jednou, i u nich se vyplatí číst je po kouscích. Jednotlivé krátké úvahy lze brát třeba i jako meditace před spaním. A totéž platí i pro Arrianovy zápisky z Epiktéta, které vyšly pod názvem Rukojeť – rozpravy (Antická knihovna 1972).

Pokud jde o řecké romány: Dafnis a Chloé a Příběhy aithiopské vyšly společně v edici Antická próza – Láska a dobrodružství (1971). Ostatní romány, včetně fragmentů, pak ve svazku Dobrodružství lásky – Řecký román I (Antická knihovna 2001). Rozhodně nejpůvabnější z nich je Dafnis a Chloé, pro tu pastorální scenérii i naivistickou „panenskou“ erotiku.

Apuleiův Zlatý osel vyšel v Antické knihovně roku 1974. Ten se naopak musí číst od začátku do konce, protože opravdu odněkud někam směřuje. A nenudí ani chvilku. Dobrým doplňkem je i Apologie aneb Vlastní obhajoba proti nařčení z čarodějnictví (Svoboda 1989). Stejně živý a čtivý je i Život Apollónia z Tyany, který vyšel ve svazku Antická próza – O cizích osudech.

Lúkianos byl jedním z miláčků komunistické ediční politiky, jelikož byl brán jako „pokrokový autor“. Ale on je hlavně dobrý a vtipný autor. V Antické knihovně vyšly výbory Šlehy a úsměvy (1969, zde i Hovory podsvětní) a O bozích a lidech (1981, zde i Alexandr neboli Lžiprorok a O Peregrinově smrti). Některé z textů, obsažených v těchto výborech, jsou zařazeny i do výboru Pravdivé výmysly (Odeon 1983). Naopak navíc je tu zejména parodicko-utopický cestopis Pravdivé příběhy (ten vyšel samostatně i ve Světové četbě 1963) a dvě mimořádně vtipné veršované parodie na klasickou řeckou tragédii – Tragédie o podagře a Rychlonožka. Už nikoliv satirické, ale rozmarně erotické jsou Lúkianovy Hovory hetér, které vyšly ve svazku Listy hetér v Antické knihovně 1970, společně s podobnými zábavnými fiktivními listy z pera Filostrata a dalších autorů „druhé sofistiky“.

Na dokreslení celé atmosféry „věku úzkosti“ pak se může použít i Corpus Hermeticum, které přeložil a bohatě komentoval Radek Chlup (Herrmann a synové 2007) a Artemidórův Snář (Antická knihovna 1974). A nebo si z něj může luštit smysl vlastních snů – ten, kdo na sny věří. Rejstřík snů je v závěru připojen.

Základní prací k pochopení mentality „věku úzkosti“ je dílo E. R. Doddse Pohané a křesťané ve věku úzkosti (Rezek 1997). O objevování Řecka starými i novými kulturními turisty se píše v knize M. C. Putny Řecké nebe nad námi a antický košík (Academia 2006, zejména kapitola Lehký duch Alexandrie). Tradiční historicko-filologický přehled nabízí kniha Radislav Hošek – Václav Marek: Řím Marka Aurelia (Mladá fronta 1990). Dosti suše filologicky je zaměřena práce Katariny Petrovičové: Docere et delectare. Proměny římské naukové literatury (Host 2008), částečně věnovaná Aulu Gelliovi. Teze o řeckém románu coby „románu pro služky“ je obsažena v práci Jaroslava Ludvíkovského Řecký román dobrodružný (Filosofická fakulta Univerzity Karlovy 1925). Naopak náboženský rozměr románu je analyzován v dílech Růžena Dostálová – Radislav Hošek: Antická mystéria (Vyšehrad 1997, kapitola Mystéria a antický román) a taktéž v knize Luther H. Martin: Helénistická náboženství (Masarykova univerzita 1997, s důrazem na Apuleia). Nové religiozitě je věnována značná pozornost i v přehledové práci o vývoji antického náboženství Ladislav Vidman: Od Olympu k Panteonu (Vyšehrad 1997). O Corpus Hermeticum a jeho obrovském vlivu na renesanční kulturu píše Frances Yatesová v knize Giordano Bruno a hermetická tradice (Vyšehrad 2009).