Helénismus

Svět východních říší řeckého jazyka aneb Antická globalizace

Alexandr Makedonský jakožto literární postava

Římská literatura jakožto literatura „helénistická"

Svět východních říší řeckého jazyka aneb Antická globalizace

Období úpadku politické moci řeckých obcí, které nastalo na sklonku 4. století př. Kr. pod vlivem Makedonie, bylo dlouho pokládáno i za kulturní úpadek. Až věda 19. století toto období rehabilituje a německý historik J. G. Droysen mu dává jméno „helénismus“, od slova „Hellénes“ = Řekové. Helénismus není úpadková epocha. Je to prostě jiná kulturní epocha:

Už nehrají prim svobodné řecké obce, ale několik velkých říší, zaujímajících prostor bývalé Perské říše. Jejich vládcové si osvojují orientální móresy – ale jejich kulturním jazykem je řečtina.

Buddha s rysy Apollóna:
dědictví helénismu v Indii

Už neexistuje čistý protiklad řeckosti a „barbarství“. Řekové se smísili s jinými národy, na jejichž území se hojně stěhují. Přejali leccos z jejich kultury, zejména egyptské a jiné orientální kulty. Naopak příslušníci jiných národů se kulturně včleňují do „helénismu“ čili „řectví“, případně do své vlastní kultury přebírají mnohé z kultury řecké . Zvláště důležitým jevem je helénizované židovství, které působí na pozdní fáze starozákonní kultury i na prostředí, ve kterém vzniká Nový zákon. Ve výtvarné kultuře je zase nejvýznamnější umění Gandhary neboli řecko-indické umění: Plastiky, které v hlubinách Střední Asie, dnešního Afghánistánu a Pakistánu, vytvářeli řečtí umělci pro tamější vládce, hlásící se k řecké kultuře. Řeckýma rukama a v řeckém stylu se tak zrodila i ikonografie raného buddhismu.

Už se nerozvíjí literatura, vyjadřující zájmy a problémy obce, nýbrž literatura, sloužící k zábavě a k potěše z literatury samé: „umění pro umění“.

Už se nevěnují literatuře občané v rámci svého volného času a sebekultivace, ale profesionální literáti.

Helénismus znamená cosi jako první globalizaci světových dějin. Řečtina začíná hrát tu roli mezinárodního kulturního jazyka, jakou dnes hraje angličtina. Není to však už attičtina, ale na jejím základě vzniklý a mírně zjednodušený jazyk „společný“, „koiné“.

Alexandr Makedonský jakožto literární postava

Na počátku helénismu stojí Alexandr Makedonský: To on svým dobytím Perské říše provedl ono gigantické rozšíření řeckého kulturního prostoru až po hranice Indie. Skrze Alexandra se Řekové stali „pány světa“. Jeho říše sice zhynula s ním, na troskách se však nakonec stabilizovalo několik „dědických“ říší (Ptolemaiovský Egypt, Seleukovská Sýrie, Makedonie, Pergamon a další). Dohromady vytvářely onen rozšířený řecký kulturní prostor.

Alexandr sám se stal mýtem a tedy i literární postavou. Fascinoval po staletí jako nový typ hrdiny – božský vládce, „věčný jinoch“, zároveň zápasící s pokušením příliš rychlé a snadné slávy. Jeho život a tažení brzy po jeho smrti zpracovalo několik „alexandrovských historiků“, kteří navázali na dědictví Hérodotovy „múzické“ historiografie. Z jejich díla se sice nic nedochovalo, ale čerpali z něj řečtí i latinští historikové doby římské. Flavios Arrianos napsal Tažení Alexandra Makedonského a zvlášť ještě pojednání o Indii, zkompilované podle zpráv účastníků onoho slavného „pochodu na východ“. Plútarchos zařadil Alexandra do biografické série Životopisy slavných Řeků a Římanů. Curtius Rufus napsal Dějiny Makedonce Alexandra Velikého – a tak dále. Dílo Curtia Rufa už je původní faktografie hodně daleko. Je to spíš román než historiografie. Ale přesně to je úděl alexandovské látky. V pozdní antice vznikají „alexandrovské romány“, dobrodružné a fantastické, s důrazem na putování exotickými východními kraji. A odtud už vede cesta ke středověkým Alexandreidám.

Zrození knihovny a filologie

Alexandr buduje nový svět – ty četné Alexandrie, od té nejslavnější v Egyptě až po Alexandrii Eschaté v dnešním Turkestánu. Jsou to většinou velkoměsta, založená „na zelené louce“, mnohonárodnostní, s kulturní dominancí řečtiny. Zde se také rodí nový typ literatury.

Laškovná erotika v helénistickém pojetí:
Dostane chlípník sandálem?

Jejím centrem je knihovna a jejími tvůrci zaměstnanci knihovny, filologové. Samo slovo „filolog“ vzniká v helénismu: Označují se tak lidé, kteří „mají rádi texty“ (filó = miluji, logos = slovo, text, vědění). Ona první, erbovní knihovna je „Múseion“, „dúm Múz“, v Alexandrii. Zde začíná shromažďování rukopisů starých děl, srovnávání textových variant a vytváření kánonu řecké literatury: Homér, tři tragédi, deset řečníků – to je výběr, který učinili alexandrijští filologové a který je základem naší znalosti řecké literatury dodnes. K docenění jejich zásluhy je třeba nezapomínat, že celá tato filologická práce se děje v podmínkách čistě rukopisné literatury: Kdo chce vytvořit nový „výtisk“, musí celý text opsat!

Filologové jako by už sami přijímali představu, že „to velké už bylo“, že trvalý základ kultury už byl vytvořen a že co k němu přidávají oni – to jsou už jen takové drobnosti, které se píší pro soukromé potěšení. Nejvýznamnějším z těchto básníků-filologů byl Kallimachos. Z děl samotného Kallimacha a dalších alexandrijských filologů se nedochovalo mnoho – ale ty „drobnosti“, totiž ty žánry, které oni vytvořili – ty se ujaly:

Epyllion

Slovo „epyllion“ je zdrobnělina - „malý epos“, „epůseček“. Velké klasické eposy už byly napsány – pokud tedy ještě psát veršovanou epiku, tak spíše menších rozměrů, vyhledávající méně známé epizody slavných mytologických látek. „Epyllia“ si nejraději vybírají epizody erotické, drastické, fantastické a všelijak bizarní; děje, které často slouží jen jako záminka k efektnímu předvádění učenosti básníka-filologa.

Paradoxně, z alexandrijské epiky se dochoval zejména jeden velký epos: Argonautika od Apollónia Rhodského, který se s Kallimachem hrozně hádal a tvrdil, že přece jen je ještě možné napsat klasickou epiku. Apollóniova Argonautika přitom také výborně slouží jako doklad alexandrijských literárních tendencí, protože i zde je množství bizarérií, geograficko-mytologické učenosti a všelijakých odboček. V centru pak vlastně nestojí hrdinové Argonauti – ale svár uvnitř duše zamilované Médeie, která jim pomáhá. Argonautika jsou první epos, jehož námětem je láska...

Epigram

Slovo „epigram“ znamená doslovně „nápis“. Původně tím byl míněn jakýkoliv nápis, zejména na hrobě nebo na soše či daru věnovaném božstvům. V helénistické epoše slovo začíná označovat malou, vybroušenou, ostře pointovanou báseň – buď stále „nápisnou“, tedy určenou (aspoň formálně) na hrob nebo na umělecké dílo, nebo satirickou a útočnou (v tom se Kallimachos hlásí k Hippónaktovi) či erotickou. Epigramy často představují minizáznam milostné situace, nebo naopak nabízejí „obecné poučení“ o lásce. Často se pak živel erotický a satirický propojuje – v epigramech, které se vysmívají naivitě milenců nebo prodejné lásce. Nebo se propojuje podžánr náhrobního epigram s lehkou hravostí – zejména ve fiktivních nápisech na hroby zvířat. Nebo se propojuje podžánr věnovacího, „zbožného“ epigramu s obscenitou – zejména ve fiktivních nápisech na předměty, darované chlípnému kozlonohému bohu Panovi nebo Priapovi, božstvu pánské potence.

Náhrobní reliéf: Epigram je původně prostě nápis
na hrobě, soše, váze...

Zkrátka, helénističtí básníci si rádi hrají.

I básníci dalších epoch si rádi hráli. Z epigramů proto vznikaly různé soubory, členěné spíš tematicky než podle autorů (viz soubor římských epigramů Priapea, zahrnující texty všemožných básníků i anonymní texty, spojené kultem Priapa a žertovným opěvováním mužského údu). Nejrozsáhlejší dochovaný soubor epigramů vznikl v Byzanci a byl nalezen v knihovně v Heidelbergu, hlavním městě kurfiřtství Falc. Podle latinského názvu Falce - „Palatinatus“, se nazývá Anthologia Palatina. V patnácti knihách obsahuje epigramy všech možných témat i dob, od Kallimacha dokonce až po autory křesťanské.

Mimos

„Mimos“ je žánr původně divadelní, odvozený od slovesa „napodobovat“ a znamenající jakési drobné zábavné scénky. Odtud i slova „mimika“ či „pantomima“. V helénismu však vzniká mimos čistě literární: realistická až naturalistická, fraškovitá a často drastická žánrová „scénka ze života“, psaná formou dialogu. Klasikem literárního mimu je Héróndas (či též Héródas), autor cyklu Mimiamby (= mimy, napsané v jambických verších). V těchto „scénkách“ k nám překvapivě drsně promlouvá antická každodennost, výjevy ze života „obyčejných lidí“: Kuplířka přichází k mladé dámě, aby jí namluvila zamilovaného mladíka – a ta ji odmítá ne proto, že je ctnostná, ale protože už si ji vydržuje někdo jiný. Obchodník vyráží dveře do bordelu, aby odtamtud unesl jistou děvku. Učitel na přání matky mlátí nezdárného kluka. Dvě vdané paničky si prohlížejí umělý penis a hádají se, která ho dřív vyzkouší.

Tento věru „neklasický“ pohled na člověka odpovídá i dobovému výtvarnému umění. Z něj téměř zmizely sochy „dokonalých lidí“ - atletů, vojáků, politiků, vesměs mužů v činném věku. Místo nich se objevily sochy, ukazující člověka v jeho různě „nedokonalých“ a často směšných podobách: opilé stařeny, muchlající se nezletilci, opuchlí boxeři... Tyto texty i tyto sochy byly pro milovníky homérského a athénského Řecka důkazem helénistického úpadku. Ale lze je chápat i hodnotově neutrálně – prostě jako upření pohledu na něco, čemu se předtím pohled umění vyhýbal.

Idyla

I slovo idyla je zdrobnělina: „eidyllion“ je „malý obraz“, „obrázeček“. V zásadě obrázek z venkova, vnímaného jako to, čemu dnes říkáme „idyla“, tedy místo klidu, odpočinku a radosti. Idyla je typicky alexandrijský žánr: Alexandrie je první velkoměsto světa. Teprve obyvatel velkoměsta, tísněný a otrávený davem a hlukem, cítí stesk po venkově. Typickým hrdinou idyl je tudíž pastýř - „búkolos“ (odtud výraz „bukolický“, ve smyslu „idylický, vsazený do krajiny se stády a pastýři“. Prvním klasikem básnických idyl a vzorem všech pozdějších idyliků-bukoliků je Theokritos.

Arkádie: Dodnes drsná krajina, do které se projektovaly pastýřské idyly

Jenže pozor: Theokritovy idyly nejsou pouhé idyly. Je tu onen živel idylický: pastýři, kozičky, sýry, pospávání v stínu stromů, zurčící potůčky, vyznávání lásky nymfám, soutěžení pastýřů v improvizovaném básnění, vyjadřování touhy měšťanů po venkově. Je tu však i živel realisticko-satirický: Pastýři ještě nejsou tak docela idealizovaní. Často se projevují jako omezené, primitivní, animální a kruté bytosti, vůči nimž má kultivovaný čtenář cítit spíš distanci. Některé Theokritovy idyly jsou vlastně docela drsné mimy.

To až u Theokritových pokračovatelů (básníci Moschos a Bión) a u jejich římských následovníků v čele s Vergiliem se definitivně ustálilo, že „pastýřský obrázek“ je opravdu jen a jen idyla.

Římská literatura jakožto literatura „helénistická“

V době, kdy ve východní půli Středomoří kvete kultura helénistická – v západní půli začíná mocenský vzestup Říma. Do konce prvního století před Kristem Řím ovládne téměř všechny helénistické státy. Leckteří Řekové jsou římskou civilizací, její akčností a praktičností, nadšeni; příkladem je historik Polybios, který sám v Římě pobyl nějaký čas a sepsal své dějiny jako Dějiny „římostředné“. A naopak, římská kultura je mohutně ovlivněna nejen řeckou kulturou obecně, ale speciálně kulturou helénistickou. Jednak prostě proto, že to je současná, „moderní“ řecká kultura, s níž se Řím bezprostředně potkává. A jednak proto, že mnohé rysy římské situace se podobají rysům helénistickým: I zde je centrem společenského života mohutně rostoucí velkoměsto; i zde se projevuje stesk po venkovských počátcích; i zde začíná míšení národů a kultur; i zde je literatura „soukromou věcí“, která téměř nezasahuje do dění v obci a ve státě; i zde hrají velkou roli v kulturním životě placení profesionálové – zatímco pro politicky angažované elity je literatura nejvýš zábavou. Přeneseně se tedy dá říci, že římská literatura je také „helénistická“. S tím jedním zásadním rozdílem, že literárním jazykem je latina.

I vzhledem k tomu, že z řeckého helénistického písemnictví zůstaly dochovány jen trosky – často lépe pochopíme, co vlastně helénismus byl, skrze jeho římské pokračovatele a napodobitele:

Epyllion skrze drobnou mytologicko-erotickou epiku u Catulla (báseň Attis o sebevykleštění Attida, milence bohyně Kybelé) či Ovidia (Proměny jakožto cyklus zkomponovaný z menších mýtů).

Epigram skrze drsné invektivy u Catulla i skrze celé dílo epigramatika Martiala.

Mimos skrze římskou divadelní frašku převzatého, téměř totožného jména („mimus“), která silně vstoupila do díla Plautova.

Idylu skrze Vergiliova Bukolika neboli Zpěvy pastýřské.

Celé pojetí literatury jako hry, jako „umění pro umění“, se však nejlépe zrcadlí v souboru díla Catullova.

Druhý život

Bezprostředním druhým životem helénismu je právě zmíněný život v římské literatuře. Na pozdější literární epochy měla největší vliv bukolická idyla. Celý aparát typických motivů (opěvání nymf, pěvecké souboje, vypočítávání rostlin a květin) i soubor typických „pastorálních jmen“ (Korydón, Thyrsis, Amaryllis, Alexis...) byl používán v latinské světské poezii středověkých kleriků i potulných žáků (viz řadu básní ze známého cyklu Carmina Burana), v renesančních kanzónách, v barokní opeře i v rokokové literární hře na pastýře, jakou pěstovala kupříkladu královna Marie Antoinetta. Stejně bohaté jsou dějiny epigramu, až po našeho Havlíčka.

Druhým životem pokračuje i postava Alexandra Makedonského. Středověké veršované Alexandreidy (včetně té staročeské) kombinovaly prvek dobrodružně-fantastický s prezentací Alexandra jako modelu ctností, aktuálního i pro soudobé vládce a rytíře. Z moderních zpracování alexandrovské látky nutno jmenovat alespoň cyklus románů Mary Renaultové (Apollónova maska, Oheň z nebes, Perský chlapec, Pohřební hry), inspirovaný antickými prameny, a film Olivera Stona Alexandr (2004), inspirovaný romány Mary Renaultové. Knihy a film totiž výborně tematizují to, co je na Alexandrovi a na helénismu tak důležité: onu konfrontaci řeckého světa s orientálním.

Sama Alexandrie se dočkala literárního vzkříšení v románu Lawrence Durrella Alexandrijský kvartet (1957-1960). V něm jde sice o Alexandrii dvacátého století, ale pozoruhodně je tu vystižena i alexandrijská multikulturalita, i ona zvláštní, „helénistická“ tvůrčí a životní lehkost a křehkost. Přímo v Alexandrii a přímo v řečtině, ovšem novodobé, vytvořil Konstantinos Kavafis básnické dílo (česky kompletně jako Básně, 2013), jímž vědomě navazuje právě na tuto tvůrčí notu, i na „helénistický“ erotismus, i na historické motivy helénistické epochy.

V obecnějším smyslu je návratem helénistické epochy evropský manýrismus – umělecká epocha na přelomu renesance a baroka, která se zaměřuje na extrémní a bizarní látky, na hru s formou i na propojování nepropojitelných témat a žánrů. Historik Gustav René Hocke v dvojknize Svět jako labyrint, Manýrismus v literatuře definuje manýrismus jako konstantu evropských uměleckých dějin, jako epochu, která se vždy znovu vrací pod různými názvy – přičemž jejím prvním vtělením je právě helénismus v Alexandrii (a Římě) 3. až 1. století před Kristem.

Co se dá opravdu číst

Česky vyšly a poměrně poutavě se čtou několikeré životopisy Alexandra Makedonského: Flavios Arrianos v Antické knihovně 1972 (vydání bohužel neobsahuje spis O Indii); Plútarchos v souboru Životopisy slavných Řeků a Římanů (2006-2007); Curtius Rufus bohužel pouze ve velmi archaickém překladu z roku 1899. Z pozdějších alexandrovských románů vyšla raně středověká verze Leona Archipresbytera v souboru Antická próza – Láska a válka (1971).

Argonautika Apollónia Rhodského vyšla česky nově roku 2013. Kupodivu byl však jen přetištěn starý překlad Josefa Jaroše z roku 1924, který se nečte nejlépe.

Ze sborníku epigramů Anthologia Palatina, obsahujícího texty Kallimacha i mnoha dalších autorů, vyšly dva výbory: Jeden v překladu Rudolfa Kuthana s názvem Řecké epigramy Anthologie palatinské (1938), druhý v překladu Radislava Hoška a dalších s názvem Obrázky z řeckého života (1983). Kupodivu je v tomto případě starší překlad o něco čtivější než nový, velmi suchý, nedostatečně vystihující humornost i lascivnost mnoha textů. V případě epigramů je však problémem jejich metrum: Antické epigramy byly nejčastěji skládány v nerýmovaném elegickém distichu. To ale v češtině, zvyklé na „havlíčkovský“ epigram v krátkých rýmovaných verších, příliš nefunguje. Adekvátní překlady helénistických epigramů tudíž stále postrádáme.

Héróndovy Mimiamby byly zato výborně přeloženy Rudolfem Kuthanem roku 1928.

Idyly Theokrita a jeho pokračovatelů přeložil rovněž Rudolf Kuthan (výbory Řečtí bukolikové, 1927, a Řečtí idylikové, 1940). Souborně vyšly tyto překlady společně s Vergiliovými Zpěvy pastýřskými a dalším tematicky souvisejícími texty v Antické knihovny s názvem Písně pastvin a lesů (1977).

Polybiovy Dějiny vyšly kompletně ve čtyřech svazcích v Antické knihovně (2008-2012), ale nejsou příliš čtivé.

Rozšíření řečtiny jakožto světového jazyka tvoří jednu z kapitol fascinující práce Nicholase Ostlera Říše slova. Jazykové dějiny světa (BB art 2007). Kulturní model helénismu je populárně podán v knihách Anna Swiderkówna: Tvář helénistického světa (Panorama 1983), s důrazem na roli literátů-filologů, a Pavla Olivy: Svět helénismu (Arista 2001), s důrazem na politické proměny. Kulturní výměna Řecka s Blízkým Východem je podána v knize Petr Pokorný: Řecké dědictví v Orientu. Helénismus v Egyptě a Sýrii (Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1993). Soubor starších studií českých filologů je ve svazku Řečtí básníci doby hellenistické (Společnost přátel antické kultury 1930). Mary Renaultová napsala kromě alexandrovských románů i biografii Alexandr Veliký (Brána 1996). Osudy alexandrovské látky ve středověku jsou popsány v knize Albert Pražák: Staročeská báseň o Alexandru Velikém (Melantrich 1945). Nikoliv o helénismu historickém, ale o vracejících se „helénismech“ čili „manýrismech“ v evropském umění vypráví strhujícím způsobem G. R. Hocke v již zmíněném Svět jako labyrint, Manýrismus v literatuře (Triáda 2001).