Počátky římského písemnictví

Řím jakožto princip předávání

Nejdřív písemnictví, pak literatura

„Staré pověsti římské“ a Livius

Řecký vliv a odpor „starořímanů“: Livius Andronicus a Ennius, Scipio, Cato

Římská komedie: Terentius a Plautus

Druhý život

Co se dá opravdu číst

Řím jakožto princip předávání

Římská kultura bývá v moderní době často podceňována: Pokládá se za netvůrčí, zaměřenou jen na budování impéria, vojenství a právnictví, kdežto všechno umělecké prý převzala od Řeků. Obraz tupých militaristických Římanů najdeme i v komiksu o Asterixovi. Není to spravedlivé. Ano, římská kultura je mnohem praktičtější a pragmatičtější. Ano, Řím převzal od Řeků velmi mnohé. Řím však má i cosi svého. Francouzský filosof Rémi Brague v knize Evropa, římská cesta to formuloval jako „princip translace“: sám princip přebírání, překládání, přetváření a šíření dál, do prostoru a do času. Řím si po svém přetvořil řecké vzory a předal je dál - národům římských provincií, z nichž pak vznikly národy naší Evropy. Latina, jazyk Říma, se pak stala na mnoho staletí společným jazykem Evropy.

Nejdřív písemnictví, pak literatura

Římská literatura má oproti řecké tu smůlu, že jí vidíme až do dětských botiček. Zatímco na počátku řecké literatury stojí zralé, hotové a ohromující dílo, tedy Homérovy eposy – na počátku římské máme opravdu skromné počátky, spíš jen „písemnictví“ než literaturu: nápisy, archaické modlitby, vojenské a obscénní popěvky, texty zákonů. Řím byl podle tradice založen roku 753 před Kristem, ale pořádnou literaturu máme doloženou až od 3. století – a to pod mohutným řeckým vlivem.

„Staré pověsti římské“ a Livius

Cožpak Římané neměli vlastní epickou tradici, vlastní hrdinské mýty? Bezpochyby měli, ale mýty se nám nedochovaly ze staré doby v podobě textů. Až mnohem později byly literárně ztvárněny. Klasické literární zpracování počátků Říma si můžeme přečíst až od historika Livia, který tvořil za císaře Augusta, tedy na přelomu letopočtů. Jeho historické dílo Dějiny od založení Říma líčilo římskou historii až do Liviovy současnosti. Nezachovalo se celé, ale máme to nejcennější: líčení římských počátků, které snad čerpají z oné prapůvodní, ústně tradované epiky. Díky Liviovi máme množství slavných příběhů z počátků Říma, jakési „staré pověsti římské“: vyprávění o příchodu trójského reka Aenea do Itálie, o Héraklově výletu do Říma, o založení Říma Romulem a Remem, o únosu sabinských žen, o zpupném Tarquiniovi a sebevraždě ctnostné Lucretie, o Muciu Scaevolovi, který si před tyranem demonstrativně upálil ruku, o souboji dvou bratrských trojic – Horatiů a Curiatiů, o Cincinattovi povolaném k vládě přímo od pluhu jako český Přemysl – a tak dále. To nejstarší a nejlepší se nachází v prvních třech knihách rozsáhlého díla. Dál už se líčení římských vojenských a politických dějin stává poněkud nepřehledným a další známější příběhy je třeba v toku vyprávění hledat.

Livius psal nejen za císaře Augusta, ale především pro císaře Augusta. Jeho historický spis má být oslavou římských dějin jakožto dějin ctnosti a vůle, nepřetržitým klidným epickým tokem, jdoucím od Aenea a Romula až k Caesarovi a Augustovi. Livius byl kritizován za to, že římské počátky idealizuje, že není kritický historik. Ano, Livius je především historický spisovatel: A to výborný, poutavý a čtivý. To on do jisté míry zastává roli chybějícího římského Homéra. Tedy – zastává ji v próze. Roli velkého „homérského“ eposu zastává jeho současník Vergilius se svou Aeneidou.

Řecký vliv a odpor „starořímanů“: Livius Andronicus a Ennius, Scipio, Cato

Řecký živel byl v Itálii přítomen odedávna: Od 6. století před Kristem vznikaly řecké osady na Sicílii a na jihu Itálie, podél „špičky“ i „paty“ italské boty až po Neapol, jedno z nejsevernějších řeckých měst v Itálii. Dohromady se této oblasti říkalo „Velké Řecko“ a na celořecké kultuře mělo nemalý podíl. Jeden příklad: v obci Elea na jih od Neapole sídlila filosofická škola eleatů, k níž počítáme i veršující filosofy Xenofana a Parmenida.

Římu však dosti dlouho trvalo, než k „Velkému Řecku“ dospěl – politicky i kulturně. Politicky ho postupně ovládl, kulturně se od něj učil. Na počátku římské literatury v pravém slova smyslu stojí Livius Andronicus, Řek z jihoitalského města Tarent, který přeložil do latiny Homérovu Odysseiu. Následují dva už původní římští básníci, oba ovšem příznačně z italského jihu: Naevius a Ennius. Oba zbásní domácí dějiny, tytéž „staré pověsti římské“ od Aenea a Romula. Oba eposy se ovšem v průběhu dějin ztratí – zachovají se jen zlomky v citacích pozdějších učenců. Snad i na tomto „potrácení“ starých textů se ukazuje římský pragmatismus: Poté, co se za Augusta stal novým „národním epikem“ Vergilius, o staré eposy pominul zájem, což při pouze rukopisném tradování textů téměř nutně vedlo k jejich ztrátě. Ztracenému Enniovi nicméně zůstává zásluha v tom, že do římské epiky uvedl řecký, homérský verš, tedy hexametr. Ten se pak stane „povinným“ veršem latinské epiky v antice i po antice.

Řecká kultura i samotná řečtina se pro římské kulturní kruhy stala módou. Nejznámější kruh „filhelénů“, „milovníků Řecka“, kolem sebe shromáždil politik a vojevůdce, dobyvatel Karthága, Scipio Mladší. Proti filhelénské módě naopak brojili „starořímané“, podle kterých napodobování Řeků znamená odklon od římské rolnicko-vojácké prostoty, změkčilost a rozklad. Ikonou „starořímanů“ byl Cato, řečený Censor. I on napsal dějiny Říma, ty se ovšem nedochovaly.

Takzvaná Catonova disticha, soubor morálních ponaučení v hexametrických dvojverších, pochází až z pozdní antiky. Z Catonových autentických textů se zachoval jen spisek O zemědělství. Ten samozřejmě nechtěl být krásnou literaturou, ale jen příručkou, „receptářem“: nejsušší styl, úsečné věty, absolutní pragmatismus v jazyce i v radách, jak spravovat statek, péci chleba, nakládat olivy a mlátit otroky. Ale i v tom je výmluvný. Cato se ovšem posmrtně stal literární figurou: Dosti o něm píše Livius (zejména v knize 34), ucelený portrét včlenil Plútarchos do Životopisů slavných Řeků a Římanů. Oba to mysleli jako oslavu železného starořímana, protiklad bezpáteřných politiků své doby. Oběma z toho vylezl dost nesnesitelný dědek. Mnohem sympatičtěji vystupuje Cato v Ciceronově dialogu Cato starší o stáří. Tam jde ale jen o literární postavu, která tlumočí Ciceronovy argumenty, proč je stáří dobré a důstojné.

Římská komedie: Terentius a Plautus

Vlastně jediné literární texty, které se dochovaly z rané římské doby a které jsou dodnes živé, jsou texty dvou komediografů: Terentia a Plauta. Římské divadlo navazuje jednak na řecké vzory (Menandrova komedie charakterů, helénistický mimos), jednak na domácí tradici lidových frašek, v nichž hlavní postavy jsou klauni (tzv. atellana).

Terentius a Plautus jsou dvojjediní: v mnohém stejní, v mnohém jiní. Patří k sobě, jako patroni Říma, blíženci Castor a Pollux.

Oba jsou stejní, protože oba patří k lidem z nízkých tříd; svobodní a zámožní občané se přece literaturou nezabývají! Plautus byl původně dělníkem ve mlýně, Terentius přišel do Říma jako otrok z Karthága.

Oba jsou jiní, protože Plautus se celý život protloukal, zřejmě se živil jako divadelní podnikatel. Byl tudíž závislý na úspěchu a musel psát a hrát to, co se publiku líbí (jako později třeba Shakespeare). Terentius byl naopak miláčkem Scipionova kruhu, psal pro elity a nemusel se starat o přízeň platícího publika.

Oba jsou stejní, protože mají společný literární vzor – Menandra. Oba tudíž pracují s hotovým katalogem obecných lidských typů i s (téměř) hotovým katalogem syžetů (záměny osob, rozpoznání ztracených dětí atd.). Nejslavnější použití Menandrových typů jsou Plautovy komedie Lišák Pseudolus (postava chytrého sluhy, který všechno zařídí), Chlubný voják (postava směšného pseudohrdiny, který se naparuje a hledá, kde by co sežral) a Komedie o hrnci (postava lakomého staříka) a Terentiova komedie Kleštěnec (postava ušlechtilé hetéry).

Oba jsou jiní v tom, jak se svým vzorem pracují. Terentius je opravdu především kultivovaný následovník Menandrův. Kupříkladu v prologu ke Kleštěncovi pronáší velkou apologii tohoto následovnictví: lidské typy jsou stále stejné, všechny náměty už tu byly, nic nového nelze vymyslet!. Naopak Plautus zkřížil Menandrovu tradici s drsnými římskými fraškami, které se nebojí ani obscenity, ani drastičnosti. Proto také je Plauta možné dodnes nejen číst, ale i hrát na divadle a opravdu se u toho bavit. Terentia lze jistě také číst i hrát, ale nesmí se od toho čekat moc legrace.

Konečně, oba jsou stejní v tom, že se stávají literárními i divadelními klasiky na dlouhá staletí.

Druhý život

„Staré pověsti římské“, ať ve zpracování Liviově, Vergiliově nebo jiných autorů, se staly oblíbeným námětem evropské literatury i výtvarného umění. Kupříkladu Shakespeare napsal poému Zneuctění Lukrécie. Asi nejdůležitější výtvarné zobrazení celého cyklu se nachází na freskách v dnešních Kapitolských muzeích v Římě. Ne pro svou výjimečnou uměleckou kvalitu (autorem je manýristický malíř, zvaný „rytíř z Arpina“) - ale proto, že je umístěno TAM, kde se příběhy podle tradice děly, v epicentru římského světa, na pahorku Kapitolu a v jeho okolí.

Cato žije v evropské tradici jako vzor neústupného moralisty, ať už je hodnocen spíš pozitivně nebo spíš negativně. I Jan Kollár ve Slávy dceři volá ve 4. sonetu: Láska nepodléhá kontrole Catonů! Paradoxně, ke Catonově vlivu nejvíc přispěl onen soubor sentencí Catonova disticha, který není od Catona. Od středověku sloužil jako školní učebnice gramatiky i morálky. Do češtiny byl opakovaně překládán, poprvé už ve 14. století, nejvýznamněji samotným Komenským.

Římská komedie je základním zdrojem pro evropské komické divadlo. Na počátku obnovy stojí „jen“ knižní dramata, která podle Terentiových komedií, ale na křesťanské syžety napsala v 10. století jeptiška Hrotsvitha. Pak přichází obnova i na scéně. Ze vzorníku terentiovských a plautovských charakterů i z brutální římské frašky vychází italská renesanční commedia dell´arte: Směšní staříci Pantalone a Dottore, mazaní sluhové Arlecchino, Brighella a Pulcinella, chlubný voják Capitano, fňukající milenci – to vše „už tu bylo“, jak by řekl Terentius hrdě. U Moliera, nejvýznamnějšího francouzského následovníka Římanů i commedie dell´arte, je možné pozorovat, jak u něj někdy nabývá vrchu burleskní vliv Plautův (prózou psaný Lakomec podle Komedie o hrnci), kdežto jindy uměřený, moralistní vliv Terentiův (alexandrinem psaný Misantrop). V hudbě je variantou téhož vlivu komická barokní „opera buffa“, z níž vzchází jako nejdokonalejší plod i Mozartova Figarova svatba. V ní se všechny staré římské (tedy vlastně menandrovské) charaktery ještě jednou potkají na scéně, v ní zůstávají na scéně po vše časy.

Co se dá opravdu číst

Především Livius. Jeho dílo vyšlo česky kompletně v Antické knihovně v sedmi svazcích (1971-1979). To nejčtivější, tedy „staré pověsti římské“, se nachází v prvním svazku. Pasáže o Catonovi se najdou v knize 34. (v šestém svazku). Catonův spisek O zemědělství vyšel česky (1959), ale má spíš půvab nechtěného. Kdo je odvážný, může si vyzkoušet Catonovy kuchařské recepty. „Catonův dort“ byl takto odvážně vyzkoušen i odvážně sněden v televizním pořadu Duchovní kuchyně. Středověký překlad Catonových distich vyšel ve svazku Ezopovy bajky, Katonova dvojverší, Rady otce synovi (Atlantis 1999), má však význam spíš pro zájemce o starou češtinu.

Souborné vydání Terentia ani Plauta v češtině zatím neexistuje. Existuje mnoho vydání jednotlivých her. Jediný plautovský svazek Antické knihovny Amfitryon a jiné komedie (1978) obsahuje ze známých her zejména Komedii o hrnci. Hry jsou přeloženy dosti živě a ke každé z nich je připojen i úvod Evy Stehlíkové o jejím druhém životě. Z volnějších úprav je zajímavý například překlad Lišáka Pseudola od básníka Jana Skácela (DILIA 1988). Z Terentiových her je poměrně čtivý překlad her Kleštěnec a Formio od Vladimíra Šrámka (Světová četba 1969). Podrobný soupis všech překladů je obsažen v knize Evy Stehlíkové Co je nám po Hekubě (Brkola 2012).

Základní poučení o římských dějinách skýtá v popularizující formě kniha Vojtecha Zamarovského Dějiny psané Římem (nové vydání Český spisovatel 1995). Podobné základní a populární poučení o dějinách Velkého Řecka v Itálii nabízí kniha Antonína Bartoňka Odysseové na mořích historie (Mladá fronta 1976). Stručnou, ale o to výstižnější obranu Říma vyslovuje Rémi Brague v knize Evropa, římská cesta (Pedagogická fakulta 1994). K římskému divadlu platí jako základní příručky tytéž, jako k divadlu řeckému – Evy Stehlíkové Antické divadlo a Co je nám po Hekubě. K druhému životu římského divadla se vyplatí číst knihu Karla Kratochvíla Ze světa komedie dell´arte (Panorama 1987).