Lyrická pravidla: Nářečí, verš a téma

Básník čili písničkář

Orfeus: báseň, jež živly přemáhá

Solón, Theognis a Alkaios: poezie politická

Archilochos a Hippónax: satira hořká i sprostá

Sapfó: dvojjediná láska

Anakreón: stařec na párty

Pindaros: sport?

Xenofanés, Parmenidés a Empedoklés: filosofie veršem

Druhý život

Co se dá opravdu číst

Řecká lyrika

S lyrikou vstupuje do literatury subjekt, lyrické „já“. „Já“, které mluví jen samo za sebe, o svých pocitech, prožitcích, názorech na svět, politiku, náboženství. Raná řecká lyrika, vznikající zhruba od půle 7. do půle 5. století před Kristem, vůbec poprvé vnáší do evropské literatury toto „já“. Jenže pozor: Raná řecká lyrika se v řadě bodů liší od toho, co si pod lyrikou představujeme dnes.

Lyrická pravidla: Nářečí, verš a téma

V moderní literatuře toto lyrické „já“ znamená prakticky, že básník si píše, co chce a jak chce. Ne tak v předmoderní lyrice, a už vůbec ne v té rané řecké. Ta si vytváří poměrně přesná pravidla, CO a JAK a dokonce KDE se píše. Souvisí to se stavem Řecka v této archaické či, chceme-li, „lyrické epoše“: Neexistuje jeden řecký stát, nýbrž množství malých městských států, roztroušených po všech březích Egejského moře a též po dalších pobřežích, kde si Řekové založili své kolonie: na Sicílii, v jižní Itálii, v Libyi v severní Africe, v dnešní francouzské Provenci i podél Černého moře. A taktéž neexistuje jedna spisovná řečtina, ale několik hlavních dialektů: dórský, iónský, aiolský a další.

S některými dialekty jsou spojeny typické veršové útvary – a s nimi i typické obsahy. V iónské řečtině se píší hlavně dva druhy lyriky:

Jamby, tedy verše, které vždy začínají krátkou slabikou, jež se pak pravidelně střídá s dlouhou (což v češtině napodobujeme střídáním nepřízvučné a přízvučné slabiky). Jambem se píší verše satirické, polemické a ironické. Později se začal užívat i jako základní verš v řeckém divadle.

Elegie, tedy verše psané rozměrem „elegického disticha“. Distichon čili dvojverší tvoří hexametr (tedy „šestiměr“, stejný jako u Homéra) a pentametr (kteréžto slovo znamená „pětimer“, ale stop je také šest, jenže třetí a šestá jsou zkrácené na jednu slabiku). Zní to složitě, ale výsledkem je verš, který končí vždy na jednu dlouhou samostatnou slabiku, jakousi finální pointu, ránu do bubnu. Pod slovem „elegie“ se už v antice, speciálně v římské poezii Ovidiovy generace, začaly chápat verše truchlivé, melancholické, lkající (nad ztracenou láskou, nad smrtí blízké bytosti, nad pohromou vlasti). Původně se ovšem elegickým distichem psaly spíš „angažované“ verše politické a náboženské. V dalších epochách antiky z toho přetrvala funkce elegického disticha jako oblíbené formy, kterou se píší epigramy.

V aiolské řečtině se píší básně strofické, tedy složené z opakujících se strof čili slok. Pokud jde o obsah, aiolskými slokami se píše lyrika v nejužším slova smyslu, tedy básně „osobní“, pocitové a prožitkové. Typů aiolských strof je mnoho. Nesou jména podle autorů, kteří je podle tradice vynalezli či proslavili: Alkajská strofa podle Alkaia, Archilochova strofa podle Archilocha, sapfická podle Sapfó a podobně. Sloky jsou obvykle poskládány podle dost složitých schémat z krátkých a dlouhých slabik. V českém překladu je těžké je přesně napodobit a často i rozeznat pro neškolené oko a ucho. Jediná sloka, kterou lze rozpoznat na první pohled a která se aspoň občas užívá i v moderní poezii, je sapfická sloka. Ta má totiž tři stejně dlouhé verše o jedenácti slabikách a čtvrtý krátký o pěti slabikách, jakýsi refrén, popěvek na závěr. Tomuto refrénu se říká „adonský verš“, snad že vznikl z refrénu rituálních nářků nad mrtvým Adonidem (cosi jako „ach Adonide“).

Básník čili písničkář

V moderní kultuře si představujeme básníka jako někoho, kdo napíše nějaký text a ten pak dává v psané, nejlépe knižní formě dál, ať si ho čtou jiní. V raném řeckém světě básník je ten, kdo píše nejen text, ale skládá k němu i nápěv, protože báseň je současně vždy píseň (řecké „ódé“ i latinské „carmen“ znamená báseň i píseň). Ani tím však básníkova role nekončí: Básník je ideálně ten, kdo svou báseň-píseň také sám recituje-zpívá, a sám se u toho doprovází, nejlépe na lyru. Lyrika – protože lyra. Řecký básník tedy vlastně je spíš tím, komu dnes říkáme šansoniér, písničkář nebo dokonce performer. Když už básník odejde na věčnost, další interpreti jeho textů ho vlastně „imitují“.

Bohužel, nápěvy se nedochovaly (z celé antické hudby se podařilo rekonstruovat jen několik zlomků a relativně nejblíže je jí liturgický zpěv, který dodnes pěstuje řecká pravoslavná církev). K dispozici máme samotné texty, takže si můžeme jen představovat, jaké to asi bylo, když Sapfó zpívala své básně a doprovázela se na lyru.

Aby to bylo ještě složitější, i z textů raných lyriků máme jen málo ucelených básní a spoustu zlomků. Zato máme ale MÝTY o autorech – tradice o zakladatelských postavách jednotlivých žánrů. Je paradoxem, že i když můžeme číst tak málo ze Sapfó či Anakreonta a už vůbec nic z Orfea – navěky zůstali v evropské tradici vzory lyrického básnictví.

Orfeus: báseň, jež živly přemáhá

Antická tradice ctí Orfea jakožto prvního básníka-pěvce vůbec. On přece dokázal sílu poezie, když přemohl zpěvem dravou zvěř i obludy v Hádově podsvětní říši! I jeho hlava, utržená divokými Bakchantkami, ještě zpívala, jak to vypráví Ovidius v Proměnách (XI, 1-85). Dnes je Orfeus pokládán za postavu mytologickou, nikoliv historickou. Antika to ale takto nerozlišovala. Pro ni byl stejně reálný jako Sapfó. S Orfeovým jménem je spojena řada textů (takzvané orfické hymny a jedna verze eposu o Argonautech, vyprávěná Orfeovým jménem). Tyto texty jsou ale pozdní, pocházejí až ze sklonku antiky a částečně souvisejí s náboženskou společností orfiků, která se k Orfeovi hlásila jako ke svému zakladateli.

Solón, Theognis a Alkaios: poezie politická

Solón je zas pro změnu vnímán víc jako athénský politik a zákonodárce, jeden ze „sedmi mudrců“, než jako básník. Jenže nedílnou součástí jeho životního díla jsou i verše. Solón je zakladatel „angažované“, politické poezie. Jeho elegie varují před riziky, která hrozí athénské obci – ať už je to zpupnost tyranů nebo lakota občanů. Na Solónovu „angažovanou“ notu navazují mnozí. Největší dochovaný soubor takovýchto elegií vytvořil Theognis, autor z Megary, města kousek na jih od Athén. Zatímco však Solón doufá, že správný řád může být nastolen – Theognis je hluboce skeptický: Všichni dobří jsou odstraňováni, vládnou grázlové. Theognidova skepse vrcholí slavným výrokem o tom, že nejlépe je vůbec se nenarodit; výrokem, který později Sofoklés vloží od úst králi Oidipovi a který například Nietzsche chápe jako to nejhlubší z řecké moudrosti vůbec.

Politický básník je do velké míry i Alkaios z města Mytiléné na ostrově Lesbos. Jeho žánr je však jiný – nejsou to jamby, ale jeho vlastní, alkájská strofa; a i jeho úhel pohledu je jiný. Nehovoří o obci jako takové, ale o sobě – o tom, jak on prožívá politiku, jak si stýská na tyrana a na své vyhnanství.

Archilochos a Hippónax: satira hořká i sprostá

Archilochos z ostrova Paros je první „člověk revoltující“ antiky: Komentuje veršem svůj život námezdného vojáka (neboť řecké státy spolu téměř nepřetržitě bojovaly metodou „každý s každým“). Shazuje přitom z bojovnictví „homérskou“ masku héróa. Válka ho naopak štve a on si stýská na svůj úděl a spílá bohům. Hippónax z Efesu na maloasijském pobřeží zase šťavnatě proklíná svoje osobní protivníky (nevíme, co mu přesně udělali) a sesílá na ně jednu z nejobávanějších pohrom antického světa: impotenci. Hippónaktova tvorba tak ukazuje, že pro Řeky nebyla poezie „jen tak uměním“: Měla i sílu modlitby – nebo nebezpečného magického zaříkadla.

Sapfó: dvojjediná láska

Sapfó, básnířka z ostrova Lesbos, je zas první, kdo píše o lásce. Její láska je dvojí: Láska k dívkám-žákyním – a láska manželská. „Lesbické“ písně se přitom v jejím světě nevylučují s písněmi svatebními. Jisto je, že u ní je láska vždy „glykypikros“, „sladkohořká“. Sapfó je vedle Orfea nejživější postabou pozdější tradice – ale také nejdiskutovanější. Na jedné straně byla velebena „cudná Sapfó“, velká učitelka a současně milovnice dívek (to v antice nikoho nepohoršovalo). Na druhé straně byla ironizována „děvka Sapfó“, která byla údajně milenkou nejen svého krajana Alkaia (který opravdu má milostné básně adresované Sapfó), ale snad všech lyrických básníků napříč dvěma stoletími „lyrické epochy“. „Děvka Sapfó“ prý nakonec z nešťastné lásky spáchala sebevraždu. Podle zeměpisce Strabóna se v Akarnánii na západě Řecka ukazoval mys, z něhož prý skočila do Jónského moře. Dokonce vznikla i verze, že existovaly dvě různé Sapfó. Zmatek? Ale to je přesně to, čemu se říká „druhý život básníkův“, „básník proměněný v mýtus“.

Anakreón: stařec na párty

Anakreón žije v kulturní paměti jako archetyp „rozverného starého básníka“. Je zakladatelem onoho typu poezie, jež opěvá tři věci - víno, ženy a zpěv (v případě Anakreonta vlastně čtyři věci: víno, ženy, zpěv a chlapce). Poselství anakreontické poezie zní: Nestarejme se, co bude. Buďme rádi, že si můžeme užít tohoto konkrétního dne a jeho radostí. Z Anakreontova původního díla máme jen fragmenty, ale po celou antiku a ještě v Byzanci se psala takzvaná Anakreonteia, tedy básně v duchu Anakreontově. I když byly doby občas pochmurné – nebo právě proto, že byly pochmurné – poskytovala anakreontická poezie aspoň na chvilku úlevu a potěšení.

Pindaros: sport?

Všichni jmenovaní (a mnozí další zde nejmenovaní) psali takzvanou „sólovou lyriku“, v níž promlouvá ono lyrické „já“. Vedle toho však archaické Řecko pěstovalo i „sborovou lyriku“. Jestliže „sólovou lyriku“ lze přirovnat k písničkářství, pak „sborovou lyriku“ asi nejspíš ke sborovému zpěvu. Básník sborové lyriky tudíž nebyl performerem, ale (kromě všeho ostatního) i dirigentem sboru. Klasickým autorem sborové lyriky je Pindaros a klasickým námětem Pindarovy tvorby je oslava vítězů ve sportovních hrách („epinikion“ = píseň o vítězství). Řecko mělo čtvery všeřecké hry (nehledě na četné hry lokální): Pythické v Delfách (podle hada Pýthóna, jehož zabil Apollón), Isthmické v Korinthu (od slova „isthmos“ čili „šíje“, míněno korinthská šíje mezi Peloponésem a Attikou), Nemejské v Nemeji v centru Peloponésu a nejslavnější – olympijské, v Olympii. Podle nich se člení i Pindarovo dílo na ódy pythické, isthmické, nemejské a olympijské.

Pindarovo dílo se týká sportu, není ovšem popisem sportu. Jeho epinikia neboli ódy na jednotlivé olympijské vítěze nelíčí, jak ten který běžec běžel, diskobolos vrhal či vozataj řídil. Žádné reportáže veršem, žádné „a je to neuvěřitelné, náš favorit právě vbíhá…“ Pindarovy ódy jsou „statické“, jsou to oslavy vítězství, jež už nastalo. Oslavují osobu vítěze, jeho obec a jeho rod. Připomínají mýty, jež se týkají vítězovy obce i místa konání her, tedy Olympie, Delf atd. Blahopřejí k vítězství, jež je zvláště v případě Olympie tím vůbec největším, čeho může řecký člověk dosáhnout. A současně varují: Nezblázni se z toho! Nepřekroč míru! „Kdo je zdráv a šťasten, / komu stačí jen to, co má, / o kom jde zvěst po světě, nemá chtít – stát se ještě bohem.“

Jak dokonalý protiklad vůči moderním výkřikům typu „Jágr je bůh“.

To proto, že řecké hry byly dokonalým protikladem vůči modernímu sportu: Prvotně totiž byly akcí náboženskou. Sám sportovní výkon byl jen jednou z akcí k uctění místního kultu, který se odvolával na rituál odčiňující kultickou vinu - v Olympii Pelopovo zabití krále Oinomaa, v Delfách Apollónovo zabití hada Pýthóna, v Nemeji Héraklovo zabití nemejského lva, v Korinthu smrt prince Melikerta. Pozdější řecká literatura, zejména Pausaniův „bedekr“ Cesta po Řecku, se snaží zachytit přesně ony staré mýty se všemi variantami. Básnická oslava vítězství pak byla považována za stejně významnou, jako samo vítězství – či aspoň Pindaros mluví s takovouto hrdostí. „Sport“ byl tedy integrován do širšího kulturního a duchovního rámce. Moderní obnovitelé olympijských her v čele s baronem Coubertinem měli podobnou myšlenku – ale jaksi se jim nepovedla... Moderní sport už má s duchovností a s uměním pramálo společného. Pindaros je i není básníkem toho, čemu dnes říkáme „sport“.

Xenofanés, Parmenidés a Empedoklés: filosofie veršem

To že jsou básníci? Tato jména přece známe z dějin filosofie jakožto jména významných presokratiků. Jenže jejich dílo (respektive fragmenty, které známe) je také psáno veršem: Xenofanovy sarkastické poznámky o nedůvěryhodnosti antropomorfních představ o bozích; Parmenidův mýtus o cestě za bohyní, která mu zjevila pravdu o světě; Empedoklův výklad o přírodě, skládající se ze čtyř živlů.

Je to poezie – nebo jen filosofie zapsaná veršem? Na jednu stranu, antika bezmezně miluje „naučné básně“. Charakter „naučné básně“ mají už Hésiodovy Práce a dny coby (kromě jiných rozměrů) veršovaná „učebnice“ rolnictví. Veršem se budou psát „učebnice“ astronomie (Aratovy Jevy na nebi) , zemědělství (Vergiliovy Zpěvy rolnické), lovu (Nemesianovy Verše o honitbě) i erotiky (Ovidiovo Umění milovat). Na druhou stranu – i to, co se pokládá prvotně za součást lyriky, tedy básně Solónovy, Theognidovy či Pindarovy, obsahují významné pasáže úvahové až filosofující. A čteme-li básně „profesionálních filosofů“ Xenofana, Parmenida a Empedokla, není jejich poetická síla nijak principiálně menší, než u „profesionálních básníků“.

Jak to ukazuje filosof Zdeněk Kratochvíl na příkladu Xenofanově: Je nutno smířit se s tím, že v archaickém Řecku není mezi básnictvím a filosofií, neboli mezi uměním a vědou, žádný ostrý předěl, ale naopak plynulá kontinuita.

Pokud nepatříme mezi strážce moderní vědecké exaktnosti podle scientometrických tabulek, jistě se s tím rádi smíříme.

Loučíme se tedy s Řeckem archaické čili lyrické éry. Vidíme, že opravdu nemá žádné centrum a periferii – že kultura se děje všude:

• Thrákie: Orfeus
• Lesbos: Alkaios, Sapfó
• Efes: Hippónax
• Kolofón: Xenofanés
• Paros: Archilochos
• Samos: Anakreón
• Syrakusy: Pindaros
• Athény: Solón
• Elea (u Neapole): Parmenidés
• Akragas: Empedoklés

V klasické éře se toto zcela změní. Řecká kultura klasické éry je spojena s jedním jediným městem – s Athénami.

Druhý život

Nejživější je z básníků archaické éry ten, který zřejmě historicky neexistoval, tedy Orfeus. Už v antice je reálně Orfeus především postavou, která v básních vystupuje (Fanoklova Smrt Orfeova či již připomínané Ovidiovy Proměny). Natož pak po antice: Těch básní jemu věnovaných (viz Sonety Orfeovi R. M. Rilka). Těch symbolických výkladů, od křesťanského chápání Orfea coby předchůdce Kristova v sestupu do podsvětí po různé sebeprojekce moderních umělců (viz trilogii poeticko-surrealistických orfeovských filmů Jeana Cocteaua). Těch hudebních děl jeho příběhem inspirovaných (viz Monteverdiho a Gluckovy vážné opery, groteskně parodický Offenbachův Orfeus v podsvětí, Stravinského balet Orfeus...)

Neméně, i když jinak živá je ovšem Sapfó. Stala se trvalým modelem onoho typu ženské básnířky, jejímž hlavním tématem je láska, a to právě láska sladkohořká – od Anny Achmatovové přes Elsu Lasker-Schülerovou až třeba po Honzu Krejcarovou, partneru Egona Bondyho. A kromě toho, tisíce žen po celém světě si podle Sapfina působiště říkají „lesby“.

Anakreón se dočkal největší slávy od renesance do rokoka. Když roku 1554 vyšlo ve Francii první moderní vydání Anakreonta, stal se znovuobjevený autor celovropským hitem na dvě století. Celé rokoko, všechny ty rozmarné básničky o radosti tohoto dne, o alkoholu a laškování, je vlastně „anakreontické“. I novodobá česká poezie začíná na přelomu 18. a 19. století (Thám, Puchmajer) právě překládáním a napodobováním Anakreonta.

Žánr vznešené pindarovské ódy, oslavující všemožné osoby, věci či události (ale už téměř nikdy poté sport...). V Římě se jejím klasikem stane Horatius, v antické křesťanské literatuře se óda změní v hymnus. V novověké evropské literatuře budou ódu pěstovat kupříkladu Pierre de Ronsard, Michail Lomonosov, Victor Hugo, Walt Whitman, Paul Claudel, Otokar Březina. Nejslavnější ódou však zřejmě navěky zůstane Schillerova a Beethovenova Óda na radost.

Dědictví Archilochovo a Hippónaktovo žije v básních všech protestérů, rebelů, posměváčků a provokatérů, od Villona po Rimbauda a od Ginsberga po Jirouse. A celá angažovaná poezie, kladoucí si bolestné otázky „co s tou naší obcí“, navazuje vědomky či spíš nevědomky na Solóna či Theognida.

Jen filosofii ve verších se v současnosti jaksi nedaří...

Co se dá číst

Velké výbory jsou k dispozici dva: Řecká lyrika (Melantrich 1945) Ferdinanda Stiebitze, obsahující i ukázky z pozdějších etap řecké poezie, a Nejstarší řecká lyrika (Svoboda 1981) Radislava Hoška, věnovaná výhradně archaické fázi, textově bohatší. Souborně vyšla anakreonteia pod názvem Oslavujme Bakcha (Mladá fronta 1963) a Pindarovy Olympijské zpěvy (Rezek 2002); další tři soubory Pindarových ód dosud přeloženy nebyly. Dochované fragmenty z básnících filosofů vyšly v souboru Karla Svobody Zlomky předsokratovských myslitelů (ČAVU 1944). Nový překlad Empedoklových textů vytvořil Tomáš Vítek v monografii Empedoklés II – Zlomky (Herrmann a synové 2006).

Stiebitzův, Hoškův i Svobodův překlad jsou spíše tradiční, to znamená filologické a pietní, sloužící spíš pro informaci o obsahu než pro přímý čtenářský požitek. Modernějším jazykem překládá Tomáš Vítek; jeho zájem je ovšem prvotně filosofický. Relativně nejvíc se „odvázal“ Vojtěch Jestřáb při tlumočení Anakreonteií. Svou vznešenou krásu mají i Pindarovy ódy ve volném překladu Jana Šprincla – muže, který byl věru povolán k tlumočení složité filosofující Pindarovy lyriky, ježto byl ctitelem Otokara Březiny.

Kdo si chce užít tyto texty opravdu „anticky“, ať si je zhudební.

O řecké a vůbec antické lyrice, zejména o labyrintu jejích veršových forem, vykládá souvisle ruský versolog Michail Gasparov v knize Nástin dějin evropského verše (Dauphin 2012); látku vede i dál, přes středověk až k moderní versifikaci ve slovanských jazycích. Tradiční filologický přehled na římském materiálu podává Eva Kuťáková v knize Laudabile carmen. Římská metrika (Karolinum 2013). Vůbec nejstručnější přehled, na pár stránkách, se najde v příloze k překladu Horatiovy lyriky Vavřín a réva. Propojení lyriky a filosofie demonstruje Zdeněk Kratochvíl v knize Jan Bouzek – Zdeněk Kratochvíl: Řeč umění a archaické filosofie (Herrmann a synové 1995). Popularizující výklad historického a kulturního kontextu řeckých her podává Vojtěch Zamarovský v knize Vzkříšení Olympie (Knižní klub 2003).