Nový zákon

Evangelium čili Biografie Ježíšova

Skutky apoštolů čili Biografie rané církve

Epištoly čili Dokumenty rané církve

I židovský, i řecký

„Veliká je Artemis Efezská!“ Tak volali
na apoštola Pavla na jeho misijních cestách

Text Nového zákona, posvátné knihy všech křesťanů, nevznikal jako literární dílo s estetickým záměrem. Na první pohled jde o text velmi prostý. A přece jeho autoři, chtíce nechtíce, následují i literární formy své doby a svého prostředí. Jsou to helénizovaní Židé. Odtud dvojí kontext jejich myšlení a psaní. Jejich víra je judaistická a jejich posvátnou knihou je Starý zákon. Ale jejich řeč je řecká a jejich vzdělání, které se u některých z nich projevuje, taktéž. Ostatně i ten Starý zákon čtou a citují v řecké verzi, podle alexandrijského kánonu Septuaginty. Sama Palestina jejich doby je místem, kde sousedí původní židovská města (Jeruzalém, Hebron, Kafarnaum) s nověji založenými městy řeckými či římskými (Kaisareia, Tiberias) a kde se mísí obyvatelstvo obou, respektive všech tří, respektive ještě více národností.

Dnes jsou dosti populární pokusy o radikální „odřečtění“ a „znovupožidovštění“ Nového zákona, o hledání „čistého“ židovského prakřesťanství, dokonce o rekonstruování hypotetických aramejských či hebrejských předloh novozákonních knih. Literární a kulturně historický pohled na Nový zákon se však prostě nemůže obejít bez řečtiny a řecké, respektive řeckořímské kultury. Z tohoto pohledu Nový zákon stojí na dvou nohách, židovské a antické.

Evangelium čili Biografie Ježíšova

Řecké slovo „euangelion“ znamená „dobrá zpráva“. Slovo „Evangelium“ se však stalo i názvem zvláštního literárního žánru, který vzniká v Novém zákoně – biografie Ježíše z Nazareta. Od běžných starověkých biografií se ovšem tato zásadně liší. Pomíjí mnoho obvyklých biografických prvků (vzhled, dětství, dospívání, vzdělání…) a soustřeďuje se na svůj „mimoliterární“ účel: na svědectví, které má přivést čtenáře k víře, že tento Ježíš je Mesiáš, očekávaný Židy. To je ta „dobrá zpráva“, euangelion.

Nový zákon obsahuje čtyři knihy v tomto žánru. Další pak vznikly později a jsou počítány mezi apokryfy. Všechna evangelia mají základní společnou strukturu děje: vystoupení Jana Křtitele coby Ježíšova zvěstovatele - začátek Ježíšova veřejného života – Ježíšovo hlásání nového učení, s centrem v Kázání na hoře – sdělení modlitby Otče náš – Ježíšovy zázračné skutky, potvrzující jeho mesiášskou moc - podobenství o království nebeském – „malá apokalypsa“ neboli zvěstování blízkých katastrof – Ježíšovo umučení neboli Pašije (z latinského „passio“) – nalezení prázdného hrobu.

Tato struktura je podána v původní „holé“ variantě v nejstarším Markově evangeliu. Ostatní tři evangelia ji obohacují o další motivy a prvky:

Matoušovo evangelium přidává zprávu o Ježíšově narození včetně rodokmenu, zahrnujícího všechny možné významné postavy Starého zákona. Ježíšovy výroky a skutky jsou pak bohatě dokládány odkazy na starozákonní texty, které se v Ježíšovi naplňují. Tím se ukazuje, že tato verze evangelia je určeno prvotně pro čtenáře, kteří Starý zákon dobře znají a orientují se v nových událostech podle něj.

Lukášovo evangelium přidává další okolnosti kolem Ježíšova narození a na závěr zase některé události po Ježíšově vzkříšení. Do kapitol o Ježíšově narození vkládá i tři oslavné hymny v duchu starozákonních písní. V hlavní linii děje Lukáš zdůrazňuje Ježíšovo milosrdenství k trpícím (zvláště k ženám a k sociálně vyvrženým) i jeho překračování mentálních hranic židovství – a tedy univerzalitu jeho poslání. Lukášovský text je relativně nejblíže klasickým antickým biografiím; je to hlavně kniha o Ježíši jakožto člověku.

Janovo evangelium naopak ponechává stranou většinu biografických detailů, včetně Ježíšova narození. Místo nich dává velký prostor meditacím o mystickém vztahu Ježíše a jeho Otce, i Ježíše a jeho učedníků. Janovo evangelium začíná hymnem o Ježíšově božském původu a vrcholí Ježíšovou řečí při Poslední večeři. Odlišnost janovského pohledu od ostatních tří (zvaných „synoptici“, z řeckého „syn-ópsis“, „společný pohled“) vedla teology i kulturní historiky ke spekulacím, zda autor Janova evangelia patřil ke kumránskému hnutí, ke gnostikům nebo k jiným mysticky laděným náboženským skupinám tehdejší Palestiny. V každém případě je Janovo evangelium knihou o Ježíši jakožto božské bytosti.

Skutky apoštolů čili Biografie rané církve

Na děj evangelií přímo navazuje děj knihy Skutky apoštolů. Ohlašuje to na počátku její autor, evangelista Lukáš: První kniha byla o Ježíšovi – druhá kniha bude o tom, co dělali jeho učedníci po jeho vzkříšení. Formálně je hrdinou kolektiv učedníků. Fakticky se Skutky apoštolů rozpadají na dvě části se dvěma hrdiny: V první části dominuje apoštol Petr, ve druhé části apoštol Pavel. První hlavní hrdina působí v židovském prostředí v Palestině, druhý se vydává na misie do řeckořímského světa. Oba zažívají všemožná dobrodružství, která ze Skutků činí i svého druhu román. Skutky apoštolů končí Pavlovým vstupem do Říma, centra antického světa. (Naopak cesta apoštola Petra do Říma není biblicky doložena, zprávy o ní jsou až z pozdější tradice.) I v této petropavlovské dvojdomosti Skutků se tak projevuje kulturní dvojdomost Nového zákona.

Epištoly čili Dokumenty rané církve

Slovo „epištola“ znamená prostě „dopis“. Novozákonní epištoly je možno chápat jako dokumenty z archivu první křesťanské generace. Pisateli jsou Pavel, Jan a další apoštolové. Dopisy jsou adresovány někdy křesťanské komunitě v konkrétním městě, jindy křesťanské obci jako celku, jindy naopak jednomu člověku. Všechny však byly určeny k veřejnému předčítání.

Když se řekne „dokument“, nezní to po literární stránce příliš lákavě. Jenže pod formální hlavičkou dopisů se skrývá celá paleta literárních útvarů. Dopisy obsahují jak ohlasy dobových otázek a sporů v prvotní církvi, tak i překrásné lyrické pasáže (úvaha o lásce v Prvním listě Korinťanům), tak i skutečné duchovní básně (kristologické hymny v listech Galatským, Efezským a Koloským), tak i Pavlovy sebezpytné až sebemučivé reflexe (zejména ve Druhém listě Korinťanům). Pavel tak vyrůstá ze souboru epištol nejen jako hyperaktivní organizátor a první křesťanský teolog – ale i jako komplikovaný charakter a notně rozervaný intelektuál. Ostatní apoštolové jsou mnohem méně osobní. Hovoří o věcech k řešení – ne o sobě.

Apokalypsa čili Vidění konce

V obecném použití se slovem „apokalypsa“ míní prostě „katastrofa“. Ale řecké slovo „apokalypsis“ znamená „odhalení“. Rozumí se – odhalení věcí na konci světa. Katastrof je v novozákonní Apokalypse čili ve Zjevení Janově odhaleno velmi mnoho. Apokalypsa obsahuje vizi nádherného i strašlivého Božího soudního trůnu, lámání sedmi pečetí, hrůzy šesti polnic, vzpouru protibožských sil, svržení draka na zem, šelmu s číslem 666, hrůzy sedmi nádob, soud nad Babylónem a jeho Nevěstkou. Katastrofy však nemají mít poslední slovo. Poslední kapitoly Apokalypsy předvídají dobrý konec: Ježíšův návrat, zničení šelmy, pozvání k eschatologické hostině, tisíciletou říši a nový Jeruzalém.

„Jízdní řád“ katastrof i finálních proměn k dobrému je barvitý a fascinující. Jak pro čtenáře, kteří ho berou doopravdy a doslovně; tak pro čtenáře, kteří ho berou doopravdy, ale ne doslovně; tak pro čtenáře, kteří to celé berou prostě „jen“ jako literaturu.

Starý zákon v Novém zákoně

Velmi mnoho ze žánrů, motivů a literárních postupů Nového zákona vychází ze Starého zákona. Matouš sice nejvíc, ale i ostatní evangelisté citují Starý zákon. Ježíš a jeho učedníci žijí v náboženském světě Starého zákona; slaví jeho svátky (Ježíšovy pašije se dějí na svátek Pésach); dodržují jeho předpisy; a když je překračují – pak s vědomím, že a proč je překračují. Ježíš na kříži se u Matouše modlí Žalm 22, z něhož evangelista cituje první verš „Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Podobných citací, parafrází či narážek je v Novém zákoně množství. Vposledku se dá říci, že číst Nový zákon bez aspoň elementární znalosti Starého zákona se vlastně nedá.

Výsostně „starozákonní“ je celý žánr apokalypsy. Čím víc se temnily dějiny židovského národa, tím víc tíhl k apokalyptickému myšlení – k přesouvání naděje na politický i náboženský obrat do budoucnosti, v níž Bůh vlastní rukou ztrestá nepřátele židovského národa i všechny bezbožníky a nastolí spravedlnost. Ze starozákonních knih je nejvíc apokalyptického živlu v Knize Daniel, ale lze ho najít i leckde jinde. Apokalyptismus raných křesťanů, jejich očekávání blízkého konce světa, tudíž přímo navazuje na apokalyptismus „pozdních“ Židů.

Antika v Novém zákoně

Přítomnost antické kultury v Novém zákoně je na první pohled méně nápadná. Jen výjimečně se přímo citují antičtí autoři, jako když Pavel v Athénách na Areopagu zmiňuje verš helénistického básníka Arata. Mnohem častější jsou zato odkazy a paralely nepřímé nebo skryté. Sama Pavlova řeč na Areopagu je adresována tamním intelektuálům, „epikurejským a stoickým filosofům“ (Skutky 17,18). Římský úředník, který Pavla soudil v Korintě, byl skutečným bratrancem filosofa Seneky. Lukášova dedikace evangelia i Skutků příteli Theofilovi se řídí řeckořímskou literární zvyklostí uvádět knihy takovýmito obřadně přátelskými dedikacemi. Některé řeči ve Skutcích, zejména Štěpánova před veleradou a Pavlova na Areopagu, ukazují na autorovu znalost antické rétoriky. Pozice učedníků, rozeslaných kázat po světě bez materiálního zajištění, je přirovnávána k pozici řeckých kyniků. Poslední večeře i další hostiny, jichž se Ježíš účastní, nesou mnohé podobné rysy jako antická symposia – včetně symposiakální scenérie jako výsostného prostředí pro sdělování výsostné nauky. Existuje dokonce i teorie, že Lukášova scéna narození Páně v betlémských jeslích se stafáží zvířat a pastýřů je vědomě stylizována podle Vergiliových Bukolik – textu vzniklého zhruba sto let před Lukášovým evangeliem.

„Nejantičtějším“ novozákonním žánrem je ovšem epištola. Antika milovala tradici literárních listů – těch původně soukromých (viz sbírku listů Plinia mladšího), těch od počátku určených pro veřejné čtení (viz Senekovy Listy Luciliovi i těch fiktivních (viz Ovidiovy Listy milostné) nebo Filostratovy Listy hetér. Antické listy všech druhů dodržují určitou literární etiketu – na začátku pozdrav, na konci pozdravování známých, ujišťování o trvající přízni pisatele adresátovi a podobně. A v tom je následují i epištoly Nového zákona.

Druhý život

Ústřední postava evangelií, Ježíš, je i ústřední postavou evropské a pak i světové křesťanské kultury. Snad všechny detaily evangelních textů byly postupně použity jako náměty pro biblické eposy, mystické traktáty, rozjímavé knížky pro lid, chorální hymny, kostelní písně, lidové duchovní písně, oratoria, kantáty, mozaiky, fresky, sochy, oltářní obrazy, lidové svaté obrázky, středověké pašijové a vánoční hry, lidové pašijové a vánoční hry – a další a další žánry. Čím dál v čase a žánru od původních evangelních textů, tím volněji se s nimi pracuje – tím větší prostor pro materiál z apokryfů, pro kolektivní zbožnou fantazii i pro individuální fantazii tvůrců. Dějiny proměn ježíšovských motivů jsou jednou z os dějin evropské kultury.

Korint, místo potkání apoštola Pavla s bratrancem filosofa Seneky

Zástupně za všechny si povšimneme alespoň jednoho žánru: ježíšovských filmů. Ten je ze všech žánrů nejmladší, ale v moderní kultuře jeden z nejvlivnějších. Brzy po začátku kinematografie se církevní kruhy pokoušely ujmout se nového média jakožto nového prostředku katecheze věřících a/nebo (re)evangelizace nevěřících. Jeden z prvních, ještě němý film, pokoušející se přepsat Evangelium do filmové řeči, byl natočen roku 1912 s názvem Od jesliček ke kříži. Poté následovaly a stále následují další pokusy, až po Umučení Krista (2004) Mela Gibsona, které věří, že příběh o Ježíšovi se nejlépe sdělí modernímu člověku, když se bude co nejpřesněji následovat dějová linie evangelií, bude se natáčet v reálné Palestině, výprava bude čerpat z nejnovějších poznatků biblické archeologie (v Gibsonově případě zejména z poznatků o starověkém mučení) – krátce: Čím realističtější a naturalističtější bude filmový Ježíš, tím bude lepší. Znovu a znovu tyto pokusy ukazují, že tudy to nejde. Že ježíšovská látka je unikátní právě tím, že ji do doslovné, realistické, popisné filmové řeči prostě převést nelze.

Mnohem zajímavější jsou případy, kdy se evangelního syžetu ujal režisér s vyhraněným viděním světa, který nechtěl „objektivně“ natočit, „jak to opravdu bylo“, nýbrž podat vědomě subjektivní vidění své a/nebo své doby. Na počátku této linie stojí již D. W. Griffith s filmem Intolerance (1916), v němž jsou Ježíšovy Pašije postaveny po bok dalším projevům lidské zloby v dějinách. Nesporného vrcholu dosáhla tato linie v Pasoliniho Evangeliu podle Matouše (1964), v němž je akcentován sociální a lidový rozměr Ježíšova vystoupení, a ve filmovém muzikálu Jesus Christ Superstar (1973), kde je pašijový příběh „přeložen“ do prostředí moderních hippies.

Zatímco moderní umělci hodní toho jména si nenárokují objektivitu a „držitelství pravdy“ – církve o objektivitu z principu nemohou neusilovat. Ve třech velkých křesťanských konfesích došlo postupně k „překladu“ Evangelia a s ním i celého biblického textu – z velkého příběhu, mýtu, vyprávění, do odlišné struktury:

V katolicismu se biblický text stal zásobárnou tezí pro racionální teologické systémy – nejdříve platónské, potom ve středověku scholastické, aristotelské.

V pravoslaví byl biblický text přeskupen do koláže citací, z nichž se skládá přebohatá byzantská liturgie, která symbolicky zpřítomňuje celý kosmos a dějiny spásy. Bible je v pravoslaví jen málo čtena – Bible je hlavně zpívána a nošena v průvodu.

V protestantismu nastal návrat k Bibli samé – což ovšem často až do té míry, že sám text byl povýšen na jediný zdroj zbožnosti, na „papírového papeže“.

Napříč všemi konfesemi i mimo konfesí se pak vyskytují čtenáři ještě jiného, „mystického typu“, kteří čtou Evangelium jako aktuální sdělení – jako Boží slovo pro mne, tady a teď.

Evangelií a celého Nového zákona se samozřejmě chopila také moderní biblistika. Rekonstruovala „pramen Q“, z něhož společně čerpali Matouš a Lukáš. Rozdělila Pavlovy epištoly na autentické a „deuteropavlovské“, psané někým z Pavlových žáků. Odlišila Jana, autora čtvrtého evangelia, od Jana, autora Apokalypsy. Odhalila souvislosti mezi evangelními výroky a texty kumránského společenství; a tak dále.

V souvislosti s moderní biblistikou a vůbec s příchodem světské modernity pak vznikl v 19. století ještě jeden nový žánr: Žánr necírkevního, „antikanonického“ životopisu Ježíšova, který chce ukázat, že „všechno bylo jinak“. Jeden směr chce dokázat „Ježíše bez Krista“, tedy úžasného člověka Ježíše, z něhož pozdější zbožnost mylně udělala Boha. Klasikou žánru býval Život Ježíšův od Ernesta Renana. Opačný směr chce naopak dokázat „Krista bez Ježíše“, tedy vznik představy o božské bytosti, jejímž podkladem žádný reálný člověk nebyl. Tezi, že „žádný historický Ježíš nebyl“, zformuloval Bruno Bauer – jehož názorům se dostalo trvalé proslulosti díky tomu, že se na ně odvolával Karl Marx. Přesto i proto se pak mnozí marxisté i jiní revolucionáři odvolávali na Evangelium, nalézajíce v něm vzor pro svůj vlastní zápas se zkostnatělými institucemi a sociální nespravedlností. Až po toho nekonformního marxistu, celoživotně fascinovaného Ježíšovou postavou – Piera Paola Pasoliniho.

Svůj samostatný druhý život měla i Apokalypsa. Na jedné straně inspirovala všechny možné apokalyptické skupiny a sekty – na druhé umělce: sekvenci Dies irae, Gentský oltář bratří Eycků, Michelangelův Poslední soud, Dürerův cyklus grafik k Apokalypse, El Grecovu Pátou pečeť, Bergmanovu Sedmou pečeť či Ecovo Jméno růže. A jedné z nejdrastičtějších aktualizací se Apokalypsa dočkala v moderní ukrajinské kultuře. Atomová elektrárna, která zamořila na sklonku osmdesátých let velký kus země, se totiž jmenovala Černobyl – což znamená v překladu Pelyněk. Kdo by nepomyslel na „hvězdu zvanou Pelyněk“ (Zjevení 8,11), po níž zhořknou vody… Z druhé strany zaznívá hlas postmoderního filosofa Jacquesa Derridy, že apokalypsa je vlastně jen „struktura řeči“, která se děje stále – a stále je používána, nebo zneužívána.

Co se dá opravdu číst

Čtenáři Evangelia se obvykle dělí na „Lukášovce“ a „Janovce“. Ty první víc fascinuje Ježíš jako soucitný člověk – ty druhé jako vtělený Bůh. Ty první Ježíš trpící – ty druhé Kristus vzkříšený. Ale kdo si chce nejdřív přečíst „holý“ příběh, nechť začne od Marka. Poměrně snadno upoutá čtenáře „dobrodružný“ děj Skutků. Epištoly už jsou nesnadnější, protože se zaobírají mnoha reáliemi ze života prvotních křesťanských komunit. Kdo chce vstoupit do epištolního světa, nechť začne nejlépe Prvním listem Korinťanům. Ne že by byl nejsnazší – ale představuje „en miniature“ většinu typických epištolních témat. O čtivost Apokalypsy pak opravdu není žádný strach. Strach leda z toho, aby čtenář nedostal strach nepřiměřený.

Standardní českou příručku k Novému zákonu představuje Literární a teologický úvod do Nového zákona (Vyšehrad 1993) od Petra Pokorného. Nejlepší komentáře k jednotlivým knihám, přeložené z angličtiny, postupně vycházejí v řadě Sacra Pagina v Karmelitánském nakladatelství. Zatím vyšly komentáře ke všem evangeliím (2003-2009) a k Apokalypse (2012). Zasazení evangelního příběhu v konkrétních reáliích Palestiny dokumentuje na archeologickém materiálu Gerhard Kroll v knize Po stopách Ježíšových (Zvon 1996). Snahu odhalit v Novém zákoně „čisté“ hebrejské myšlení představují četné knihy Clauda Tresmontanta (například Hebrejský Kristus, Barrister and Principal 2004) či Milana Balabána (například Hebrejské myšlení, Herrmann a synové 1993). Naopak porozumění antickému kontextu „nejliterárnějšího“ z novozákonních autorů, evangelisty Lukáše, nabízí kniha Martina Hengela Evangelista Lukáš, první křesťanský dějepisec (Vyšehrad 1994). Vhled do řecko-židovského prolínání Ježíšovy doby poskytuje i kniha Františka Kováře Filosofické myšlení helénistického židovstva (Herrmann a synové 1996).

Pokud jde o druhý život: Dějiny vnímání, zobrazování a aktualizování Ježíše od starověku po současnost skvěle shrnuje americký teolog slovenského původu Jaroslav Pelikan v knize Ježíš v proměnách staletí – jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu (Karmelitánské nakladatelství 2008). Dějiny apokalyptického myšlení rekapituluje Eugen Weber v knize Apokalypsy. Proroctví, kulty a chiliastické představy v průběhu staletí (NLN 1999); autor se ovšem netají svou premisou, že celé apokalyptické myšlení je blbost. Dějiny zobrazování Ježíše na plátně, včetně ohlasů a kontroverzí, mapuje velmi pečlivě W. Barnes Tatum. Jeho kniha sice nebyla dosud přeložena do češtiny, je však dostupná slovensky jakožto Ježiš vo filme (Európa 2013).

A z dalších nespočetných knih o nespočetných kapitolách druhého života Ježíšova alespoň ještě jedna velmi „domácká“: Dílo Vojtěcha Rona Lidové pašijové divadlo v českých zemích (Vyšehrad 2009).