Apokryfy

Křesťanské apokryfy: Pod novozákonními jmény a v židovské tradici

Apokryfní evangelia: Všechno co jste chtěli vědět o Ježíšovi

Apokryfní skutky a listy: Romány o apoštolech

Kánon a apokryf

Barokní Jesličky: Příběhy o narození a dětství Ježíšově čerpají z velké části
z apokryfů

Kánon a apokryf, „pravý“ a „nepravý“ text, patří k sobě jako den a noc, jako jang a jin, jako dvě neoddělitelné části téhož celku. Jakmile je stanoven kánon nějakých textů nebo názorů - všechny ostatní texty nebo myšlenky, kolující v příslušném kulturním prostředí, jsou odsouzeny do role apokryfů. Kánon už tím, že existuje, plodí apokryfy. Čím více je kánon zdůrazňován a čím pevněji ohraničován, tím hojněji se rodí apokryfy.

Není žádného společenství, žádné kulturní nebo náboženské tradice, která by měla jen kánon bez apokryfů. Slavná hostina čili Symposion, na němž Sókratés vykládá svou nauku o erótu, má svůj „kanonický“ zápis Platónův – a polemický, stejného názvu využívající „apokryfní“ zápis Xenofóntův. Františkánství má kanonický, řádem schválený život svatého Františka sepsaný Bonaventurou, a „apokryfní“ Kvítky, zachycující tradici Františkových příhod a výroků, které se do oficiálního životopisu nedostaly nebo z něj byly záměrně vytlačeny, protože se zdály někomu pohoršlivé. A rovněž v Indii se hned několik týdnů po smrti Gautamy Buddhy sešel sněm jeho stoupenců, aby určil, které z jeho výroků, dosud tradovaných ústně, jsou pravé a tudíž kanonické a které nikoliv. Ale „ty jiné“ výroky nezmizely z buddhistického světa, nýbrž naopak, šířily se ústně dále a postupně se vtělovaly do dalších textů.

Obvykle však, když se mluví o „kánonu“ a „apokryfech“, myslí se na Bibli. Ze židovského a křesťanského úsilí přesně definovat vlastní Bibli přišly samy pojmy „kánon“ a „apokryf“ – z řeckého „apokryfos“ čili „skrytý, zahalený“.

Skrytý půvab apokryfu

Žijeme v době, jež má-li volit mezi kánonem a apokryfy, volí raději apokryfy. Volí apokryfy, protože příliš nevěří tomu, co se příliš dlouho a/nebo příliš oficiálně hlásá. Protože naopak má sklon věřit té pravdě, která je skryta, která je oficiálními pravdodržci popírána nebo opomíjena. Tato tendence má pozitivní i negativní rozměr. Pozitivní spočívá v uvědomování, že „pravda je symfonická“: Že i to, co se dlouho jevilo jako okrajové, může napomoci pochopení celku. Negativní rozměr je v tom, že když chce dnes někdo dobře prodat knihu duchovních textů, není nic snazšího, než nadepsat ji „Zavržené knihy náboženství XY“, „Nově objevený starodávný rukopis o YZ“, „Tajná nauka školy XZ“. Pod těmito názvy lze pak prodávat jak skutečné staré texty, zpracované seriózními odborníky, tak komerční pseudoduchovní blafy. A přesně tohle platilo už ve starověku.

Židovské apokryfy: Pod starozákonními jmény

V prostředí helénizovaných Židů vznikaly (obvykle už rovnou řecky) texty, které se vydávaly za díla známých starozákonních osobností. Čerpaly z popularity těchto autorských jmen a vyprávěly, „jak to bylo dál“ – když skončilo vyprávění, obsažené v Bibli. Objevily se tak například Život Adama a Evy, Závěť Abrahamova, Nanebevzetí Mojžíšovo, Mučednictví Izaiášovo, Třetí a čtvrtá kniha Ezdrášova, Druhá kniha Báruchova, Třetí a čtvrtá kniha Makabejských, nebo v žánru lyriky Ódy Šalomounovy. Do textů, sepsaných často řadu století poté, co vznikly jejich kanonické předlohy, pak samozřejmě pronikaly naprosto odlišné myšlenkové i literární proudy: proudy helénistické, gnostické nebo ještě jiné z onoho kotle „prolínání světů“, ve kterém žili helénizovaní Židé. V tomto kontextu vznikla i legenda Aristeas o vzniku řeckého překladu Starého zákona čili Septuaginty.

Židovské Sibyly

Zvláštní místo mezi židovskými apokryfy mají Sibyliny věštby. Ty se totiž neodvolávají na starozákonní autory, ale na antické věštkyně – jimž vkládají do úst výroky o dějinách židovského národa. Původní knihy sibylských věšteb, které byly uchovávány v Římě, se nedochovaly. To, co známe my pod jménem Sibyl, je soubor věšteb až z pozdní antiky, pospojovaný z různých apokryfních zdrojů. Kdekdo se totiž chtěl schovávat za Sibyly. Ze dvanácti sibylských knih pocházejí tři (třetí až pátá) z prostředí židovského.

Křesťanské apokryfy: Pod novozákonními jmény a v židovské tradici

Tak, jako Nový zákon navazuje na Starý zákon – i křesťanské apokryfy navazují na tradici těch židovských. Tváří se jako díla apoštolů nebo dalších novozákonních postav a vyprávějí, „jak to bylo dál“ – nebo také, „že to bylo jinak“. Používají přitom všech žánrů kanonického Nového zákona. Máme tedy apokryfní evangelia, skutky apoštolské, epištoly i apokalypsy. U raně křesťanských apokalyps je nejvíce vidět přímá návaznost na židovský apokalyptismus. Fantazírování o konci světa, posledním soudu a trestání hříšníků je rozvíjeno v imaginaci bizarní a místy sadistické. A jako máme „židovské Sibyly“ – máme také „křesťanské Sibyly“: Součásti téhož „kánonu“ sibylských knih se staly i čtyři (první a druhá, sedmá a osmá), vzniklé v prostředí raných křesťanů. Ty totiž vkládají Sibylám do úst věštby o Kristu a o dějinách rané církve.

Apokryfní evangelia: Všechno co jste chtěli vědět o Ježíšovi

Kanonická evangelia jsou sice Ježíšovou biografií, ale velmi stručnou, soustředěnou na jeho mesiášské poslání. Běžná lidská zvědavost, která chce vědět, „jaký ten Ježíš vlastně byl“ a „jak to přesně vypadalo, když…“, jimi zůstává krutě neuspokojena. Uspokojit ji běží apokryfní evangelia. Tam je „všechno“. Protoevangelium Jakubovo, Tomášovo evangelium dětství, Pseudo-Matoušovo evangelium a další texty líčí velepodrobně Ježíšovu rodinu, události před jeho narozením, kolem něj a po něm, i jeho první zázraky, které údajně provozoval už jako malý chlapeček. Tomášovo evangelium (zvané též „gnostické“ na rozdíl od Tomášova evangelia dětství), Filipovo evangelium a další, zase přinášejí soubor Ježíšových „neznámých“ či „tajných“ výroků, které doplňují nebo i pozměňují jeho výroky, zaznamenané kanonickými evangelisty. Vyprávění Josefa Arimatejského, Nikodémovo evangelium a další texty pak vykládají všechny možné podrobnosti kolem Ježíšova umučení. Co bylo v kanonických evangeliích řečeno tak úderně a krátce, zbožná fantazie rozvinula do mnoha „realistických“, cituplných i drastických epizod.

Velkou roli v mnoha apokryfních evangeliích zastává postava, která je v kanonických evangeliích poměrně marginální – totiž Ježíšova matka Maria. Postupně se v apokryfech vytváří celá Mariina biografie, která kopíruje model biografie Ježíšovy: Od mimořádných okolností narození (Protoevangelium Jakubovo) až po nalezení prázdného Mariina hrobu (Slovo Jana Teologa o zesnutí Bohorodičky).

Apokryfní skutky a listy: Romány o apoštolech

Už kanonické Skutky apoštolské měly v sobě románový potenciál. Ty apokryfní ho rozvíjejí dosti radikálně. Z dokumentů se stává skutečná napínavá, dobrodružná literatura. Cesty do exotických krajin, disputace s králi, pronásledování, uvěznění, útěky – a samozřejmě nezbytné zázraky. Některé texty, jako Skutky Pavla a Thekly, přidávají dokonce motiv milostný: Apoštol Pavel a jeho oddaná následovnice Thekla vytvářejí dvojici, která putuje světem podobně dramaticky, jako milenecké dvojice řeckého eroticko-dobrodružného románu z římské doby. Rozdíl je „jen“ v tom, že vztah Pavla a Thekly je čistě „platonický“: V Pavlově kázání a Theklině nadšení je panenství jedním z ústředních aspektů křesťanské nauky.

Na tomto případě se ukazuje, jak jsou apokryfy občas opravdu „lživé“ – nejen že fantazírují, ale posouvají křesťanskou zbožnost opravdu hodně daleko od té, kterou hlásají „obyčejná“, kanonická evangelia. Na některých apokryfech, i když co do původu stejně „lživých“, se naopak ukazují pravdivé kulturní souvislosti. Mezi apokryfními listy je i korespondence Pavla a Seneky. Ta je sice podvržená, ale vznikla z oprávněného pocitu, že Senekova stoická nauka se etice raného křesťanství velmi podobá (stejné motivy rovnosti lidí, nelpění na majetku atd.); a z novozákonní informace o reálném setkání Pavla se Senekovým bratrancem.

Druhý život

Druhý život apokryfů začíná jejich „soubojem“ s kánonem. Autoři a čtenáři apokryfů samozřejmě stáli o to, aby jejich texty byly včleněny do biblického kánonu vedle textů kanonických, nebo dokonce místo nich. Hlavní proud církve, reprezentovaný hierarchy i křesťanskými vzdělanci, naopak v „souboji“ se záplavami apokryfů stále přesněji a jednoznačněji definoval, co do kánonu patří a co nikoliv. Moderní biblistika a literární historie musí přitom uznat, že starocírkevní definování kánonu v podstatě odpovídá i moderním výzkumům – přinejmenším v tom, že texty církví odvržené jsou zpravidla výrazně pozdější, než texty kanonické.

Panna Maria Guadalupská: Také mariánská zbožnost koření vesměs z apokryfů

Apokryfy byly tedy vyloučeny z kánonu. Nebyly ale tak docela vyloučeny z křesťanské kultury. Alespoň ne všechny. Některá evangelia, obsahující výrazné prvky gnóze a dalších nauk, pokládaných za „heretické“ (například Tomášovo evangelium), byla systematicky vyřazována z oběhu. Proto se také některá dochovala jen ve zlomcích a/nebo v překladech do „marginálních“ jazyků (do koptštiny, etiopštiny či staroslověnštiny). Naopak mnohé jiné spisy byly tolerovány jako zbožná četba. To se týkalo hlavně textů o detailech Ježíšova života a zvláště textů o Panně Marii, která se stávala během středověku stále oblíbenějším objektem úcty.

Ve středověku se tak ony „zbožné“ apokryfy ocitají ve zvláštním meziprostoru: Oficiálně jsou jen trpěny – ale fakticky se těší nesmírné oblibě, zejména u mystiků a u umělců. Bez znalosti apokryfních textů o narození a dětství Mariině a Ježíšově (zvláště Pseudo-Matoušovo evangelium) a o pašijových událostech (zvláště Nikodémovo evangelium), nelze vůbec rozumět ikonografii umění středověkého a ještě ani renesančního, nemluvě o umění křesťanského východu, které se drží staré ikonografie až do současnosti. Tolikrát zpodobené výtvarné náměty jako Uvedení Marie do chrámu, Zesnutí Panny Marie nebo Kristův sestup do pekel jsou založeny jen na apokryfech. Ale koneckonců i ty Sibyly se mohly ocitnout na Michelangelově stropě Sixtinské kaple, hned naproti starozákonním prorokům, díky tomu, že byly pokládány za pohanské prorokyně Kristova příchodu.

Rovněž barokní lidová četba o životě Kristově a Mariině čerpá z oněch detailů, které nabízejí staré apokryfy. To platí například i pro „román“, který v české lidové kultuře sehrával nejméně po dvě století roli onoho opravdu čteného „evangelia“ - Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny, který sepsal německý kapucín Martin z Kochemu. A ještě éra romantismu 19. století miluje apokryfní látky a apokryfní styl. Nejznámějším plodem romantické zbožnosti jsou knihy německé vizionářky Anny Kateřiny Emmerichové Hořké umučení Našeho Pána Ježíše Krista a Život přesvaté Panny Marie. Milovali je nejen prostí lidé, ale i katoličtí intelektuálové jako Jakub Deml a Jaroslav Durych. Ve skutečnosti tyto texty sestavil podle vidění Emmerichové romantický básník Clemens Brentano a uplatnil v nich svoji důkladnou znalost lidové zbožnosti, jdoucí zpět přes baroko a středověk až k apokryfům. Texty samy však tvrdí, že jsou „autentické“, tedy že Emmerichová ve svých extázích „byla u toho“.

Tímto nárokem, že „tak to opravdu bylo“, se spisy Emmerichové podobají oněm starokřesťanským apokryfům – i když patří vlastně do moderní literatury. Naopak typické moderní apokryfy se netváří, že „tak to opravdu bylo“. Od počátku přiznávají, že jsou moderními autorskými díly, která pracují s motivy Ježíšova života nebo dalších biblických syžetů – a že s nimi pracují svobodně, podle intence toho kterého umělce. Do oblasti moderních apokryfů tak patří literární díla, jako je román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, román Nikose Kazantzakise Poslední pokušení Ježíše Krista a film Martina Scorseseho podle téhož románu, nebo román Evy Kantůrkové Pán věže; a samozřejmě Apokryfy Karla Čapka. Patří sem i díla, která záměrně přenášejí Ježíšův příběh do reálií úplně jiné doby a prostředí: Román Felixe Timmermanse Ježíšek ve Flandřích vsazuje evangelium do malebně groteskních vlámských reálií „a la Peter Brueghel. Hra Terrence McNallyho Corpus Christi zase přenáší látku do prostředí americké gay komunity. Může to vypadat bizarně. Mnohem bizarnější ale je, když některá díla z prostředí pravicového náboženského fundamentalismu, jako je film Umučení Krista od Mela Gibsona, tvrdí, že ukazují, „jak to opravdu bylo“ - ale čerpají zase z apokryfů, od těch starokřesťanských až po Emmerichovou.

Konečně, je třeba zmínit i komerčně nejúspěšnější biblický apokryf nové doby, který není obvykle řazen do beletrie a který berou vážně milióny lidí: Knihu o tom, kterak staří Židé přešli z Palestiny do Ameriky - Knihu Mormon.

Co se dá opravdu číst

Česká veřejnost má k dispozici vynikající šestisvazkový soubor odborně přeložených a komentovaných apokryfů židovských i křesťanských, vydaný v nakladatelství Vyšehrad. Tři svazky vyšly pod společným názvem Knihy tajemství a moudrosti – Mimobiblické židovské spisy: Pseudoepigrafy (1995-1999), tři svazky pod společným názvem Novozákonní apokryfy (2001-2007). Velmi cenným doplňkem je i podobně koncipovaný trojsvazkový výbor Rukopisy z Nag Hammádí (Vyšehrad 2008-2010), obsahující texty v žánru apokryfů z prostředí egyptské náboženské skupiny na pomezí židovství, křesťanství a gnóze. Naopak je třeba varovat před různými vydáními z prostředí esoteriků, kteří si také myslí, že vědí lépe, „jak to opravdu bylo“ - v meziválečné éře například spisky Karla Weinfurtera, v současnosti například ambiciózní, ale neseriózní edice Bibliotheca gnostica. Stejně třeba varovat před obchodníky s pseudoduchovnem, kteří se tak rádi odvolávají na „ztracené a zakázané knihy“, viz spisky Dana Browna a jeho četných přežvykovačů.

Četba apokryfů je zvnějšku lákavá, zevnitř vůbec ne snadná. Čtenář se snadno utopí v „jízdních řádech“ a temných narážkách apokalyps. Některé fragmentární doplňky ke kanonickým evangeliím mají význam v podstatě jen pro dějiny kanonického biblického textu, některé mariánské texty jen pro dějiny ikonografie. Některá evangelia či dobrodružné skutky mají však půvab druhotný, nechtěný půvab naivnosti a bizarnosti. Platí to například pro Tomášovo evangelium dětství. Petr Peňáz přeložil tento veskrze lidový text, pouštějící z uzdy fantazie o zázracích dítěte Ježíše, živou a vtipnou, líbezně neobratnou hovorovou češtinou – a ještě se v úvodu omluvil, že nepoužil drsnější češtiny obecné. Ale jiné apokryfy mají i svou autentickou sílu. To platí nejvíc pro gnostické Tomášovo evangelium. Už Ježíšovy výroky v kanonických evangeliích mají často charakter provokativních paradoxů, „kóanů“. A v Tomášově evangeliu, složeném výhradně z takovýchto výroků („logií“), je prvek paradoxnosti ještě vyhrocen. Kdo by se cítil v církevním prostředí unaven stálým opakováním kanonických Ježíšových výroků – nechť zkusí pro osvěžení tyto apokryfní, „tomášovské“. Třeba mu pak ony kanonické vyvstanou v nové síle.

Nejlepší komentáře k jednotlivým apokryfům i k problematice apokryfů obecně se nacházejí ve zmíněné šestisvazkové, respektive devítisvazkové vyšehradské edici. Kromě ní lze doporučit i monografii teologa Petra Pokorného Píseň o perle – tajné knihy starověkých gnostiků (Vyšehrad 1998), která seriózně pojednává o vztahu raného křesťanství a gnóze. Sondu napříč žánrem apokryfu, od pseudobiblických textů až po postbarokní lidové tisky, podnikla revue Souvislosti v monotematickém čísle Apokryfy (1/1995). Pokud jde o moderní apokryfy, pak přehlednou monografii Literární apokryfy v novější české próze napsal Petr Hrtánek (Host 2014).