Řecká próza

Platón jakožto teoretik literatury

Ne próza, a přece próza

Ve stejné době jako řecké divadlo, tedy v pátém a částečně čtvrtém století, se formuje i řecká próza. Opět je to vlastně spíš próza athénská – vznikající v Athénách nebo v přímé vazbě na Athény, v jazyce Athén čili attičtině. Athénské divadlo jen někdy bezprostředně reflektuje život soudobých Athén – stará komedie ano, tragédie téměř vůbec (i když například autor velkých Dějin řecké literatury Luciano Canforra zastává hypotézu, že mytologické látky tragiků alegoricky zrcadlí soudobé politické problémy, ba i dobové veřejné osobnosti). Athénská próza naopak stojí rovnýma nohama v současných Athénách.

Hérodotos, „otec dějepisu“: Kleió je Múza!

Tato převažující aktuálnost souvisí s žánrovým charakterem athénské prózy. Totiž, v athénské éře vlastně neexistuje to, co slovem „próza“ míníme v novověké a moderní literatuře, tedy „fikce“, romány a povídky. Ty se objeví až v římské době. Neexistuje ani samo slovo „próza“ - to pochází až ze středověku. Vzniká však cosi, co plní funkci prózy: Za prvé to obsahuje prvek vyprávění, příběhovosti. Za druhé to není psáno veršem, ale volným tokem textu. Prvotním záměrem těchto žánrů však není „příběhovost o sobě“: Je to próza historická, filosofická a řečnická. Její jazyk už je, stejně jako u dramatu, jednotný spisovný jazyk Athén - „attičtina“. Kdo se učí „starou řečtinu“, učí se vlastně attičtinu – jazyk této éry a těchto textů.

Historie: Kleió je Múza

Historiografie je v moderním světě brána prvotně jako věda. Ve starém světě je však současně uměním. Mezi devíti Múzami je i Kleió, múza historie. Schopnost vyprávět dějiny je uměním, ke kterému poskytuje talent Múza. Neznamená to, že by tu nebyl přítomen i prvek vědecký – shledávání faktů, jejich konfrontace a kritika. Etymologie slova „historie“ naznačuje právě toto: „historeó“ = ptát se, bádat, zkoušet, poznat, pozorovat. Ale bez talentu spojit fakta do poutavého příběhu je sama znalost k ničemu. Antičtí historikové jsou tedy vlastně také „romanopisci“, i když látka jejich příběhů je brána ze skutečné historie. Když moderní historiografie kriticky zkoumá antickou historiografii, zjišťuje nejen mnoho nepřesností, ale také zjevnou snahu „beletrizovat“ - upravovat fakta tak, aby se lépe hodila do příběhu. Pro antické historiky však toto upravování nebylo zradou na pravdě, nýbrž uměleckým záměrem – s cílem působit co nejvíce na posluchače a vyzvednout morální smysl příběhů. Mnohé motivy, způsoby jednání historických postav a jejich promluvy – zvláště ty ve vypjatých situacích – se u různých historiků opakují. Historikové totiž nechávají postavy jednat a mluvit tak, jak se v jejich situaci očekává; jak by MĚLY jednat a mluvit. To se nijak nevylučuje s tím, že texty antických historiků obsahují množství jedinečných příběhů, scén a výroků. Takových, které jsou schopné upoutat i moderního čtenáře. Jen je občas třeba je hledat v méně záživném materiálu.

Hérodotos

Za „otce dějepisu“ je označován Hérodotos, učenec původem z maloasijského Halikarnassu, politicky ale stoupenec Athén, „zahraniční člen“ Periklova a Sofoklova kruhu. Když byla řeč o Múzách – devět knih Hérodotových Dějin je věnováno devíti Múzám, první je, jak jinak, Kleió. Hérodotovy Dějiny jsou od počátku zaměřeny k pointě, totiž k nedávné historické události – k slavnému řeckému vítězství nad Peršany.

Periklés, vůdce Athén zlatého věku

K této pointě však autor kupodivu putuje nikoliv staršími dějinami Řecka, ale staršími dějinami jeho protivníka, Persie. A i těmito dějinami autor putuje oklikou, totiž popisem jednotlivých částí Perské říše a dalších oblastí tehdy známého světa: Druhá kniha obsahuje dějiny Egypta, čtvrtá kniha dějiny Skythie (tedy území severně od Černého moře neboli dnešní Ukrajiny a Ruska) a Libye, pátá kniha dějiny Thrákie (tedy zhruba dnešního Bulharska). Teprve potom dojde na řecko-perské války, zejména na čtyři slavné, legendarizované bitvy: Marathón, Thermopyly, Salamína a Plataje. Posla běžícího první maratón ještě Hérodotos nezná, ten se objevuje až později (u Plútarcha). Zato již zná onen náhrobní nápis padlých Sparťanů u Thermopyl „Poutníče, zvěstuj lakedaimonským...“ - a mnohé jiné slavné historky a výroky.

Hérodotův spis je věru studnicí poutavých historek a okřídlených výroků, ale i barvitých a bizarních geografických a etnografických pozorování vzdálených končin. Hérodotos sám procestoval velký kus tehdejšího světa a je tedy vlastně nejen otcem dějepisu, ale i otcem zeměpisu a etnografie.

Hérodotos je vlastně něco jako Homér v próze.

Thukydidés a Xenofón

Na Hérodotovo líčení řecko-perských válek navázal Thukydidés Dějinami peloponéské války. Oproti Hérodotovi je vypravěč mnohem soustředěnější, zdaleka tolik neodbíhá k zajímavostem. Moderní historiografie si ho také cení výše než Hérodota, jelikož je „vědečtější“ - nenechává do děje vstupovat božstva, sny a věštby, což Hérodotos běžně nechával. Čtenářsky ovšem Thukydidés vyžaduje mnohem větší soustředění, než Hérodotos. To „nejliterárnější“ v jeho díle jsou řeči vojevůdců a politiků – právě těmi Thukydidés inspiroval pozdější antické historiky. Takto mají historické postavy promlouvat! Tím Thukydidés vlastně souvisí i s dalším prozaickým žánrem, tedy s řečnickou prózou.

Ochranka tyrana Peisistrata:
Co bylo před demokracií

Na Thukydidovo vyprávění přímo navázal Xenofón. Jeho Řecké dějiny líčí konec peloponéské války s porážkou Athén, období hegemonie Sparty a počátek hegemonie „třetího vzadu“, totiž Théb. Xenofontovo vyprávění je ovšem mnohem méně záživné než Thukydidovo, natož Hérodotovo. Zato se vyplatí číst Xenofontův menší spisek Anabaze, zvaný též Kýrova výprava. To je vyprávění historie, kterou autor sám prožil, když se jako námezdný voják účastnil jedné z „vnitroperských“ válek. Líčení postupu řeckých vojáků do nitra Persie a potom, po neúspěchu výpravy, jejich ústupu neznámými a nebezpečnými krajinami směrem k Černému moři a domů do Řecka, má kvality dobrodružného románu.

I další Xenofontovy texty volně náleží k historickému psaní: Pojednání o státním zřízení Sparty či životopis perského krále Kýra (jiného Kýra než toho, který vedl onu nezdařenou výpravu), zvaný O Kýrově vychování. Athéňan Xenofón nenáviděl athénskou demokracii, proto přesídlil do Sparty a předkládal svým krajanům spartskou „vojákokracii“ i perskou „osvícenou monarchii“ jako lepší varianty. Ještě jiné Xenofontovy spisy pak náležejí k pomezí filosofie, proto o nich níže.

Jedno z mála „realistických“ zobrazení řecko-perských válek:
Peršané jako „Asiati“

Člověk by se ptal, proč zrovna od tohoto podivného chlapíka, který měl raději Spartu a Persii než Athény a který je (až na výjimku Anabaze) většinou jen průměrným spisovatelem, máme dochováno tolik textů – když se jinak ztratilo tolik textů od tolika antických autorů, které bychom si přečetli mnohem raději? I to patří k paradoxům naší znalosti antické literatury: Mnohé texty přežily prostě jen náhodou. Mnohé však přežily proto, že sloužily při školní výuce jako vzoroví autoři. A to je i případ Xenofonta. Právě proto, že je průměrný spisovatel, se na něm pěkně ukazovalo, jak funguje řecká gramatika.

Filosofie: Tvrdý a měkký styl

S filosofií je to podobně jako s historií: věda, umění, obé, nic z toho? Zdeněk Neubauer, sám filosof, exaktní vědec i milovník literatury, mluví o dvojím stylu psaní filosofických textů. „Tvrdý styl“ se blíží exaktní vědě, „měkký styl“ umění. Žádný styl není sám o sobě více či méně hodnotný. Více či méně hodnotná jsou díla, která v nich vznikají. Řecká filosofie začínala rozhodně „měkkým stylem“, navazováním – třebas i polemickým - na mytologické příběhy. Často užívala k vyjádření filosofických myšlenek poezie, viz v kapitole o lyrice Xenofana, Parmenida a Empedokla. Klasikem „měkkého stylu“ je Platón. Ten, který filosofuje tak, že vypráví o tom, jak filosofoval jeho učitel Sókratés. Platónův „odrodilý žák“ Aristotelés naopak zakládá „tvrdý styl“, tedy suchý, vědecký, bez snahy o estetickou kvalitou. Mezi jeho díly jsou i normativní, po staletí zásadní příručky o literárním vyjadřování Poetika a Rétorika. Jeho díla sama jakožto texty však do dějin krásné literatury nepatří.

Platón jakožto spisovatel

Platónovo dílo zahrnuje tři desítky spisů. Dohromady podávají komplexní výklad světa od kosmogonie přes politiku či erotiku až k literárnímu dílu. Literatura je tu tedy přítomna dvojmo: Jako forma a jako téma.

Formou platónských děl je dialog, žánr převzatý vlastně z komedie - „agon“. Jenže „platónský dialog“ je nerovný: Je to řeč vědoucího, tedy Sókrata, s nevědoucím či špatně vědoucím. Dialog je více či méně literárně „zabalen“ do vylíčení situace, v níž se odehrává – což je městská krajina Athén se soudními dvory, palaistrami čili cvičišti a s hostinami v soukromých domech. Nejpropracovanější literární charakter – a dodnes největší literární účin - mají pak dvě díla: Symposion a Obrana Sókratova s navazujícími dialogy. Symposion není vlastně dialogem, ale novelou, „zabalenou“ do dialogu - líčením rozpravy několika přátel, kteří rozvernou hostinu promění ve filosofování o tom, co je to přesně za božstvo, ten Erós – aniž by hostina ztratila svoji rozvernost, ale aniž by na erotickou praxi, oproti očekávání a zvyklostem, došlo. Z Obrany Sókratovy zase vyrůstá působivý obraz „trpícího spravedlivého“, nutně prohrávajícího s pomlouvači a tupci, s „davem“ - tímto rubem athénské demokracie. Na Obranu Sókratovu pak navazují dialogy Kritón a Faidón, které se odehrávají ve vězení, pak plyne neméně působivý obraz síly ducha, jenž vítězí nad přirozeným strachem ze smrti.

Xenofón jakožto „antiplatón“

Nejen Platón – i Xenofón patřil mezi Sókratovy žáky. A i on literárně vylíčil svého učitele. Dokonce použil částečně stejné žánry a stejné názvy: I on má Symposion a Obranu Sókratovu.

Athéna, patronka loďstva:
Váza z doby řecko-perských válek

Místo série dialogů pak sepsal jedny Vzpomínky na Sókrata, soubor historek, anekdot a výroků. Xenofontův Sókratés je možná v něčem bližší autentickému historickému předobrazu, mimo jiné je méně vznešený. Například v Xenofontově podání je hostina daleko rozvernější, včetně „live erotic show“ (ale zato bez homoerotického rozměru, který je tak zásadní u Platóna). Platónův Sókratés je zato filosoficky hlubší i umělecky působivější. Je to jako jako když několik Ježíšových žáků sepsalo paralelní Mistrovy životopisy čili evangelia. Pro čtenáře z toho plyne v obou případech jen výhoda: Může si porovnat.

Platón jakožto teoretik literatury

V řadě textů Platón řeší otázky vzniku, původu a smysl básnictví, a dokonce otázky výkladu uměleckého díla. V dialogu Faidros podává koncept tvorby jakožto božského šílenství: Básnictví je druh šílenství, který sesílají Múzy, tak jako Apollón sesílá věštecké šílenství či Erós šílenství lásky. V raném dialogu Ión je hrdinou profesionální přednašeč Homéra a Sókratés s ním řeší otázku, zda je výklad takového díla spíše technická znalost nebo spíše vdechnutí od bohů – podobné, jako vdechnutí samotného básníka. V pozdním spise Ústava naopak Platón básnictví pokládá za neužitečné, ba škodlivé pro stát a z ideálního státu básníky vylučuje. Rozpor? Příležitost pro Platónovy vykladače.

Řečnictví

Athénská demokracie zplodila možnost občanů veřejně se vyjadřovat ke společenským otázkám. Tato možnost zplodila athénskou řečnickou praxi. Tato praxe zplodila athénské řečnické školy, z nichž tu nejslavnější vedl rétor Isokratés. A tyto školy zplodily o rétoriku čili teorii, jak správně mluvit, argumentovat, přesvědčovat. Učitelé rétoriky, ano, to jsou ti „sofisté“, protivníci Sókratovi – to jsou ti, kterým on vyčítá, že jejich pravda je povrchní. Spor mezi rétory a filosofy, „Isokraty“ a „Sókraty“, se pak potáhne po celou antiku. Pro dějiny společnosti i literatury však řečníci – ti praktičtí i ti teoretičtí – znamenali nesmírně mnoho. Rétorika se stala jednou ze základních disciplín školní výuky v Řecku, v Římě i pak v pozdější Evropě. A mnohé texty athénských řečníků sloužily po staletí za vzory – jak logicky vystavět řeč; jak pohnout, nadchnout, dojmout či rozpálit posluchače; a často i jak se silou slova postavit přesile moci. Ne náhodou je nejslavnější z athénských řečníků ten poslední v řadě – Démosthenés, který se marně pokoušel bránit athénskou nezávislost proti Makedonii. Démosthenovo vyhnání z Athén a dobrovolná smrt na ostrově Kalaureia znamená symbolický konec athénské éry.

Druhý život

Na historiky athénské epochy navazují historikové epochy helénismu a římští historikové. Ještě i ve středověké Byzanci bude historiografie plnit funkci románu. Na Západě sice vznikne „skutečný“ román, zatímco historie bude definována jako exaktní věda, ale literární stránka děl historiků bude vždy oceňována; viz Nobelovu cenu za literaturu, kterou získal roku 1902 německý historik Theodor Mommsen. Spor o roli literárnosti a vědeckosti v historiografie trvá pak dodnes. Podobně silný vliv měla i řecká rétorika – přes Řím, humanismus, klasicismus až k oživenému bádání o rétorických figurách v soudobé literární vědě.

Ostraky, zvláštní nástroj athénské demokracie:
Volte, koho chcete vyhnat

Na Platóna navazuje nejen celá další evropská filosofie, ale i mnohé motivy evropské literatury. Žánr symposia se stane oblíbenou literární formou pro podávání filosofických rozprav, viz v pozdní antice Macrobiovy Saturnálie či Hostinu císařů Juliana Apostaty. Když v italské renesanci přišla vlna obnoveného platonismu, obnovila se i tradice symposií, konaných vždy na výročí Platónových narozenin – sedmého listopadu. Literárním „záznamem“ prvního obnoveného symposia je spis Symposion neoplatonika Marsilia Ficina. Ale například i v českém disentu vznikla kolem žáků Jana Patočky skupina, která si říkala Obnovená platónská Akademie aneb Kampademie – podle toho, že se scházela na ostrově Kampa.

Sókratovský motiv nespravedlivě souzeného a neohroženě umírajícího bude ožívat v nesčetných historických variacích – v literárních zpracováních soudů nad prvokřesťanskými mučedníky, Janem Husem, Janou z Arku, revolucionáři v 19. století nebo disidenty ve 20. století, a samozřejmě i v parodiích (viz Woodyho Allena a jeho Obranu Allenovu). Jednotlivé ohlasy Platónových textů však nacházíme roztroušeny naprosto všude. Jeden za všechny: Vladimír Holan nazve jednu svou sbírku, plnou meditací smrti, Sókratovým předsmrtným výrokem z dialogu Faidón: Asklépiovi kohouta (1970).

Co se dá opravdu číst

Hérodotovo, Thukydidovo, Platónovo i Xenofontovo dílo vyšlo česky kompletně (Hérodotos a Thukydidés v edici Živá díla minulosti, Platón v nakladatelství OIKOYMENH, Xenofón ve třech svazcích v Antické knihovně, s výjimkou Anabaze, která vyšla v edici Světová četba,). Aristotelova Poetika i Rétorika vyšly několikrát, též v jednom svazku Rétorika – Poetika (Rezek 1999). Z antických rétorů je k dispozici výbor Tribuni výmluvnosti (edice Antická próza, 1974), ze samotného Démosthena starší výbor s názvem Poslední zápas Řeků za svobodu (1940) a nový výbor Řeči na sněmu (2002). Z historiků je rozhodně nejčtivější Hérodotos a Xenofontova Anabaze. Do moře Platónova díla je nejlépe vstoupit skrze zábavné Symposion nebo skrze vášnivou Obranu Sókratovu. Aristotelés je ke studiu, nikoliv k literární četbě. A pokud jde o řečníky – je jistě možné si jejich řeči jen tak číst, ale je mnohem lepší zkusit si některou cvičně nahlas pronést. Aspoň kousek. K tomu byly přece určeny.

O vývoji vztahu vědeckosti a uměleckosti v historiografii pojednává kniha H. Stuart Hughes: Historie jako umění a věda (Svoboda 1970). Platónův život, dílo a působení na pozdější kulturu je podrobně systematicky popsáno ve čtyřsvazkovém díle Františka Novotného O Platónovi (nové vydání od roku 2013). Jednotlivých výkladů k Platónovi je nespočetné a stále rostoucí množství. V českém prostředí přesto nelze opominout dílo Jana Patočky, který učinil Platóna znovu klíčovým myslitelem pro české myšlení končícího 20. a začínajícího 21. století (cyklus přednášek Platón, SPN 1992, a další texty). Disidentské „hraní na Platóna“ líčí Daniel Kroupa v knize Dějiny Kampademie (KVH 2010). Ke „kampademikům“ patřil i Zdeněk Neubauer; jeho text O tvrdém a měkkém stylu ve filosofii vyšel ve výboru Smysl a svět (Nadace Vize 2001). O reáliích antických symposií a jejich druhém literárním životě píše M. C. Putna ve studii Symposion – před textem, za textem, v revui Souvislosti (2003, č. 3). K dějinám řečnictví a jeho dalšího působení je základní prací kniha Jiří Kraus: Rétorika v evropské kultuře (Academia 1998). O každodennosti athénské společnosti informuje na základě zrcadlení textů a archeologických svědectví kniha Robert Flaceliere: Život v době Periklově (Odeon 1981).