Starozákonní lyrika a mudrosloví

Pláč čili Nejen nad Jeruzalémem

Píseň písní čili Biblická erotika

Biblické písně čili Chvály vítězství i kosmické liturgie

Kniha přísloví čili Biblické mudrosloví

Kniha Kazatel a Kniha Job čili Biblická skepse a zoufalství

Celá Bible má určitou poetiku, spojující jednotlivé knihy napříč žánry a staletími vzniku. Tato poetika je dána zejména opakováním určitých obrazů a motivů, vycházejících z palestinské přírody a starožidovské každodennosti: slunce, skála, pramen, oliva, réva, vinný lis, fíkovník, granátové jablko, cedr, trní, roh, brána, věž, beránek, nevěsta… Druhotně, pro mimopalestinské čtenáře, nabývají poetického náboje „exotické“ geografické pojmy: Jeruzalém, Libanon, Karmel, Sión, v negativním smyslu Egypt či Babylón. Ty i ony obrazy však mají v Bibli i význam symbolický – teologický. Stávají se metaforami pro „to hlavní“ biblické, totiž pro vztah Boha a člověka.

Biblický verš

Přece však uvnitř Starého zákona jsou některé knihy (Žalmy, Píseň písní, Pláč aj.) a některé pasáže v jiných knihách („Debóřina píseň“ v Genesi, „Mojžíšova píseň“ v Exodu aj.), které lze označit za lyrické v užším slova smyslu. Co do obsahu to znamená, že v nich nepřevládá děj, ale sled úvah a reflexí, obrazů a přirovnání, intonovaný většinou v první osobě básníka-pěvce, ať už mluví sám za sebe nebo jménem národa. Co do formy to znamená, že jsou psány veršem.

Mediteránní krajina s olivovými háji, společná scéna antické i biblické literatury

Jak se pozná biblický verš? V novodobých vydáních Bible většinou na první pohled. Verše jsou totiž graficky zvýrazněny tím, že jsou sázeny v „krátkých řádkách“. Ale jak redaktoři poznali, že mají něco sázet v „krátkých řádkách“? Biblický verš se liší od antického i od většiny veršů novověkých literatur tím, že není založen ani na střídání krátkých a dlouhých slabik, ani na řazení přízvuků, ani na rýmu. Biblický verš je založen na takzvaném paralelismu. Každý verš má dvě paralelní části, jakoby dvě zrcadlové půle.

Paralelismus může být „synonymní“, kdy se tatáž myšlenka prostě zopakuje trochu pozměněnými slovy: „Kéž ti sešle pomoc ze svatyně / kéž tě podepírá ze Siónu.“ (Žalm 20,3). Nebo může být „antonymní“ čili „antitetický“, kdy jsou vedle sebe postaveny opačné motivy, aby vynikl protiklad mezi nimi: „Výtěžek spravedlivého slouží k životu, výtěžek svévolníkův k hříchu.“ (Přísloví 10,16). Nebo může být „syntetický“, kdy druhá půle doplňuje a rozvádí myšlenku z první půle: „Budu učit nevěrné tvým cestám / a hříšníci navrátí se k tobě.“ (Žalm 51,15).

Paralelismus možná vznikl z hudební liturgické praxe, kdy se ve zpěvu střídaly dva sbory. Tak se i dnes děje při katolické liturgii hodinek v klášterech. A opravdu, půvab paralelismu vyvstane nejlépe tehdy, když se verše zpívají či alespoň říkají nahlas a na střídačku. Nemusí být dva sbory, stačí dva lidé.

Některé lyrické knihy či pasáže užívají ještě dalších poetizujících nástrojů. Nejtypičtější je pro židovskou kulturu je princip abecedáře. To znamená, že jednotlivé verše (nebo všechny verše jednotlivé sloky) začínají postupně jednotlivými písmeny hebrejské abecedy. První verš (nebo všechny verše první sloky) tedy začíná prvním písmenem „alef“, poslední verš (nebo všechny verše poslední sloky) posledním písmenem „tav“. Obliba abecedářů souvisí se židovskou úctou k písmu a k písmenu jako takovému – s úctou, jež kulminovala v kabale.

Žalmy čili Chvály i stesky

Slovem „žalm“, z řeckého „psalmos“, se obecně míní báseň truchlivá. Původní biblický význam je ale širší. Kniha Žalmů, tedy největší sbírka starozákonní lyriky, zahrnuje jak žalmy „truchlící“ – ať už nad zlem světa nebo nad zlem, které žalmista nachází ve vlastní duši, tak žalmy jásavé, oslavné a děkovné. V této druhé, „optimistické“ poloze žalmy připomínají řecké hymny a ódy. Rozumí se, že s tím rozdílem, že předmětem oslavy a díků je jediný Bůh, nikoliv bohové a nikoliv lidé.

Nejvýraznější částí sbírky, obsahující celkem 150 žalmů, jsou žalmy „davidovské“, připisované králi Davidovi. Jejich ústředním motivem je prosba mluvčího básní o Boží pomoc. Davidovské žalmy často obsahují válečnické metafory – motiv „pevného hradu“ či „štítu spásy“; ale také metafory kosmologické – vize nebes zvěstujících Boží slávu (Žalm 19), ba i samého Boha jako jakéhosi hromovládného „Dia“ (Žalm 18). Pro moderního čtenáře je zřejmě nejproblematičtějším prvkem davidovských žalmů volání o pomstu, provázené někdy krvelačnými obrazy. Naopak nejpůsobivější a nejaktuálnější polohou je postoj lítosti nad vlastním selháním – ono „vím, že jsem zhřešil“. Korunou celé sbírky je v tomto smyslu Žalm 51 „Smiluj se nade mnou Bože“.

Pláč čili Nejen nad Jeruzalémem

Druhá lyrická kniha je naopak připisována proroku Jeremiášovi. Proto se někdy nazývá též „Pláč Jeremiášův“ a bývá řazena za knihu Jeremiášových proroctví. Na rozdíl od různorodé sbírky Žalmů je to ucelená poéma, uspořádaná podle abecedáře. Jeremiášovi byla připsána proto, že důvodem k pláči je pád Jeruzaléma – tedy ona katastrofa, před níž Jeremiášova proroctví varují. Působivost obrazů zničeného města a zuboženého lidu je však naprosto nadčasová.

Píseň písní čili Biblická erotika

Za autora druhé biblické poémy, Písně písní, je na začátku jejího textu označen král Šalomoun. Proto je často nazývána i „Píseň Šalomounova“. Pro „světského“ čtenáře je to jedna z nejkrásnějších biblických knih. Pro náboženského čtenáře to bývala naopak kniha z nejpohoršlivějších. Důvod je týž: Píseň písní je kniha erotické poezie. Je to kniha milostného dialogu mezi Ženichem a Nevěstou, neboli Pastýřem a Pastýřkou, neboli Králem a Šulamitkou. V dialogu se střídají chvály ženichovy a nevěstiny krásy, a to včetně docela odvážných metafor pro jednotlivé části těla a jejich funkce. Střídají se i scény setkávání, loučení, míjení a touhy po novém setkání. Střídá se i zasazení milostných scén – jednou do pastorální idylické přírody v palestinské krajině, jindy do nádhery paláce. Střídání však nemá žádný systém a dialog žádnou pointu. I to svědčí, že Píseň písní, jak ji známe, vznikla propojením několika starších milostných písní – ať už „lidových“ nebo „dvorských“.

Vzhledem k antickému kontextu může být Píseň písní viděna jako paralela k eroticko-pastorálním idylám, jaké pěstoval helénismus i Řím. Vzhledem ke kontextu biblické literatury je zato Písní písní oříškem. Není zde nic z klíčových starozákonních motivů. Nic o Bohu, nic o národě. Nic o hříchu poznamenávajícím všechno lidské konání. Ba ani nic o manželství a dětech, které by z lásky měly vzejít. V Písni písní panuje čirý erós, čirá smyslnost, čiré TEĎ milující se dvojice. Přesně proto se však na Píseň písní soustředili židovští a poté i křesťanští vykladači. Podle nich je tělesná láska, o níž tak okouzlujícím způsobem promlouvá text, alegorií lásky ryze duchovní. Jde jen o to, koho je třeba chápat pod postavami Ženicha a Nevěsty. Ale to už je druhý život Písně písní – snad nejpozoruhodnější z druhých životů biblických knih vůbec. Neboť v něm se zrcadlí, jak nesnadné, ale současně jak inspirativní je potkávání erótu a náboženství.

Biblické písně čili Chvály vítězství i kosmické liturgie

Jak řečeno, lyrické pasáže se vyskytují i v dalších knihách. Obvykle je jejich rozpoznání snadné a jejich funkce jasná. Mojžíš v Exodu převedl lid Rudým mořem a poté zapěl vítěznou píseň. Prorokyně Debora v Knize Soudců porazila nepřátele a poté zapěla vítěznou píseň. Neplodná paní Chana v První Samuelově v pozdním věku porodila a poté zapěla děkovnou píseň.

Někdy je však básnický charakter určitých pasáží na první pohled skryt – ale o to důležitější je ho znovu objevit. První kapitola Genese, vyprávějící o stvoření světa v šesti dnech, působila v nové době tolik kontroverzí ve sporu mezi vědou a teologií. Moderní literární historie přichází s názorem, že se jedná vlastně o obřadní píseň, pravidelně členěnou „refrény“ – „A Bůh viděl…“, „A byl večer a bylo jitro…“. Píseň chce, podobně jako mnohé „přírodní“ žalmy, slavit Boha, jehož sláva se zrcadlí v kosmu jím stvořeném. Nechce podávat „přírodovědnou“ zprávu.

Kniha přísloví čili Biblické mudrosloví

Jenže ne všechno, co je psáno v Bibli veršem, je lyrika. Paralelistický verš je užíván také pro výroky proroků a pro knihy, řazené do žánru „mudrosloví“ a připisované většinou králi Šalomounovi. Mudrosloví je tak trochu starožidovská obdoba antické filosofie. Ne ovšem obdoba její „vysoké“ fáze racionálních spekulací o podstatě světa a způsobech jeho poznávání. Spíše obdoba její „rané“ fáze, kdy se pokusy postihnout svět vyjadřují jednoduchými sentencemi, nebo právě i básnickými obrazy (viz básnící presokratiky), nebo naopak její pozdní, helénistické a římské fáze, kdy se pozornost stáčí k praktickému řešení otázky „jak žít“, respektive „jak přežít“. Deuterokanonické mudroslovné sbírky Kniha Moudrosti a Kniha Sirachovec jsou už přímo ovlivněny helénistickým myšlením. Naopak první, vzorová kniha biblického mudrosloví, Kniha Přísloví, je v některých partiích ovlivněna staršími, egyptskými vzory.

Paní Moudrost

Moudrost biblického mudrosloví je vesměs moudrost přímočaře praktická. Vyzývá, občas trochu jednotvárně, k pěstování „středostavovských ctností“ - k pracovitosti, spravedlnosti a zbožnosti, varuje před excesy a konáním bezpráví. Kdo se chová dobře, toho Bůh odmění.

Zajímavější partie jsou ty, v nichž je opěvána sama Moudrost (hebrejsky Chochma, řecky Sofia) jakožto princip i jakožto alegorická ženská postava. I v tomto smyslu jsou starožidovští mudrovatelé opravdu „milovníky Moudrosti“, „filosofy“. Dokonce je láska k této Moudrosti místy vyjadřována i erotickými metaforami, ne až tak vzdálenými od dikce Písně písní.

A ještě dál: V prvních devíti kapitolách Knihy Přísloví je Moudrost „mytologizována“, povýšena na jakousi polobožskou bytost, Boží pomocnici při tvoření a udržování světa. Není divu, že tyto tajemné pasáže později milovali jak křesťané, hledající starozákonní zdroje pro nauku o Kristu a ještě později o Panně Marii, tak na druhé straně kabalisté a chasidé.

Kniha Kazatel a Kniha Job čili Biblická skepse a zoufalství

Podle Knihy Přísloví, Knihy Moudrosti a Sirachovce by se zdálo, že biblické mudrosloví předvádí dokonale uzavřený, harmonický systém ctností a poklesků, odměn a trestů, v němž není místa pro pochyby, tragiku či tajemství. Omyl! I v biblickém světě jsou tyto polohy přítomny a literárně nesmírně silně vyjádřeny, viz Žalm 22 se začátkem „Bože můj, proč jsi mne opustil“. Jeremiášovo „Buď proklet den, v němž jsem se narodil“ (Jeremiáš 20,14) dokonce zaznívá podobnými slovy a podobným zoufáním, jako Theognidovo či Oidipovo starořecké „nejlépe je se vůbec nenarodit“.

Koncentrovaným výrazem biblického pesimismu je dvojice Kniha Kazatel (pro niž se užívá i hebrejské označení Kohelet nebo řeckolatinské označení Ecclesiastes) a Kniha Job. Dva hrdinové, dva osudy, dvojí podoba zoufalství. Mluvčí Knihy Kazatel, podle prvního verše knihy ztotožňovaný s králem Šalomounem, má všechno, co si může na světě přát – a právě tím se znovu a znovu utvrzuje v názoru, že „marnost nad marnost“. Hrdina Knihy Job naopak o všechno přijde a zapochybuje o tom, zda je Bůh spravedlivý. Mluvčí Knihy Kazatel vede skeptický monolog. Hrdina Knihy Job vede vášnivý dialog se svými přáteli, kteří se mu marně snaží dokázat pravdu běžného náboženského principu „ctnost-odměna, poklesek-trest“.

Obě knihy nakonec dospějí k jakési pointě a finálnímu usmíření. Pointa však neznamená popření autenticity Kazatelovy skepse a Jobova zoufalství. Znamená „jen“ poukaz k tajemství, které jediné je schopné tuto skepsi a zoufalství překlenout – nikoliv však zrušit.

Druhý život

Z biblické lyriky vstoupily do evropské kultury nejpevněji Žalmy. Staly se jednou z ústředních součástí křesťanské liturgie, zejména ranních a večerních chval, sloužených každodenně v klášterech či kapitulách. Spolu s večerními chválami neboli nešporami byly také často zhudebňovány, zejména v renesanci a baroku. Pláč byl zase začleněn do liturgie předvelikonočního Svatého týdne.

Další kapitola druhého života Žalmů nastala s reformací. Reformace položila důraz na hromadný zpěv věřících v živé řeči. Začala proto skládat množství nových písní – a jejich ústřední textové motivy byly brány na prvním místě ze Žalmů. I „hymna reformace“, Lutherův chorál Ein feste Burg (Přepevný hrad), je založena na žalmovém textu, v tomto případě Žalmu 46. Vedle toho jsou samozřejmě dál zpívány a občas i nově zhudebňovány samotné Žalmy. V českém evangelickém prostředí se v posledních letech stalo velmi populárním rockové zhudebnění mnoha žalmů od skupiny Oboroh.

Sám pojem „žalmy“ začal být mezitím používán v sekulárním významu – jako označení pro verše truchlivé, obžalobné a/nebo varovné. V české literatuře napsali sbírku s názvem Žalmy například Karel Hlaváček, vyjadřující v nich svou předsmrtnou úzkost – či Ivan Diviš, vyjadřující v nich své zhnusení nad celým moderním světem.

Mudrosloví ve své neproblematicky nabádavé „středostavovské“ poloze se dobře hodilo pro křesťanskou katechezi, ale nebylo příliš inspirativní pro umění či pro originálnější myšlení. To si z mudroslovné literatury vzalo spíš zájem o symbolickou postavu Moudrosti. Moudrost-Sofia inspirovala renesanční a romantické myslitele a básníky, pohybující se na hranici křesťanství a esoteriky, jako byli Jakob Böhme či Novalis. Pravá exploze „sofiologie“, částečně ovlivněné i zmíněnými německými tvůrci, však nastala kolem přelomu 19. a 20. století v Rusku, v rámci tamějšího náboženské-filosofické obrody. Postava Sofie hraje ústřední roli v komplikovaných myšlenkových světech filosofa Vladimira Solovjova, teologa Sergije Bulgakova a jejich četných následovníků.

V „problematické“ Knize Kazatel nalezla zalíbení barokní kultura. Kazatelův refrén „marnost nad marnost“, latinsky „vanitas vanitatum“, dokonale ladil s barokní vášní rozjímat nad pomíjivostí všech věcí tohoto světa. Všechny ty lebky, ruiny a vadnoucí květy na barokních obrazech jsou vyjádřením dobového životního pocitu – i ilustrací ke Knize Kazatel. I v barokní hudbě zaznívá Kazatelovo „Vanitatum vanitas!“, například jako refrén Carissimiho stejnojmenného oratoria.

Pro barokní „kazatelománii“ je poselství Knihy Kazatel jednoznačné – tento svět je pomíjivý, tím víc stojí za to usilovat o věčnost. Moderní myšlení, už jen se slabými či vůbec žádnými vazbami na církevní prostředí, naopak poutá na Kazateli i Jobovi právě to, co je paradoxní a existenciální, co vede „do hloubi“. Takto píše kupříkladu zakladatel hlubinné psychologie C. G. Jung esej Odpověď na Joba. K Jobovi se však vracejí i moderní věřící umělci, kteří vedou paralelu mezi biblickým trpitelem a utrpením současných lidí. Tak kupříkladu rakouský židovský spisovatel Joseph Roth v novele Job – román prostého člověka o chudém Židovi, putujícím do Ameriky, nebo katolický básník a malíř Bohuslav Reynek v grafickém cyklu Job, rytém v době děsivých počátků komunistického režimu v Československu. Zato smířlivě až útěšně vyznívá píseň Turn! Turn! Turn!, kterou na text třetí kapitoly Kazatele napsal americký písničkář Pete Seeger. A příklad Woodyho Allena ukazuje, že jobovské téma, dokonce i aktualizované na hrůzy 20. století, je možno zpracovávat i s humorem.

Nejkomplikovanější druhý život ovšem měla Píseň písní. Židé vidí v Ženichovi Boha Hospodina a v Nevěstě Pannu Izrael. Křesťané vidí v Ženichovi Krista v Nevěstě Církev či Lidskou duši, od vrcholného středověku pak i Pannu Marii. Své výklady k Písni písní podaly takové osobnosti křesťanských dějin jako Órigenés, Řehoř Veliký, Bernard z Clairvaux, Jan od Kříže nebo Martin Luther.

Novověk kontroval až na přelomu 18. a 19. století ústy J. G. Herdera a J. W. Goetha, tezí, že v Písni písní nejde o nic jiného než o "obyčejnou" lásku tělesnou. Srovnávací religionistika vřadila Píseň písní do kontextu starověkého písemnictví Předního Východu – a postupně ukázala, že právě v nejstarší vrstvě textů, z nichž se Píseň generovala, se náboženské a erotické motivy prolínají. Svatební písně oslavují sňatek Krále" a Královny, ale mají přitom na mysli také "hieros gamos", posvátný sňatek boha a bohyně, nebe a země. Svatební písně mají zároveň charakter písní obřadních. Erós a náboženství byly tedy ve skutečnosti prolnuty už na počátku, ještě „před Písní“.

Ony alegorické, „odtělesňující“ výklady, které o závod rozvíjeli staří křesťané a Židé, byly těmito objevy odsunuty do „archeologie vědění“. A přece si uchovávají svůj význam a často i své kouzlo. Píseň písní byla polem motivů a obrazů, z něhož rostla křesťanská mystika, postupně zniterňující vztah jednotlivého člověka k Bohu. Skrze Píseň písní pronikaly erotické motivy do mluvy a obrazivosti středověké a barokní křesťanské kultury, která se jinak vůči nim vyznačovala odstupem (u umírněných) až nevraživostí (u radikálů). Posvěcena příslušností k biblickému kánonu, pojištěna komentáři z per uctívaných světců, umožňovala Píseň hovořit o kráse údů lidského těla a o milostné slasti, ba dovolovala to vše zobrazovat. A i po „herderovsko-goethovském obratu“ Píseň písní inspirovala umělce. Četné obrazy z Písně, ať používány s vědomím jejich duchovního rozměru nebo už bez něj, vstoupily do všech oborů a žánrů evropského umění: „Láska silná jako smrt“, „lišky na vinicích“, „dům vína“, „sestra má nevěsta", „zraněna jsem láskou“, „zamčená zahrada, zapečetěný pramen". Vstoupily dokonce i do populární kultury: Textař Jan Schneider (neplésti s bývalým disidentem a nyní proruským publicistou toho jména!) vyzdobil poetikou Písně text jednoho z nejslavnějších šansonů Marty Kubišové s námětem novozákonní Magdalény - najdeme v něm „sáronskou růži“, „zamčenou studni“ i „lišky na vinicích“.

Co se dá opravdu číst

Lyrické a mudroslovné pasáže byly překládány buď společně s celým Starým zákonem; v tom případě platí, co bylo řečeno v kapitole Starozákonní epika. Navíc ale byly jednotlivé knihy překládány a vydávány zvlášť – s akcentem na to, že jde TAKÉ o samostatná literární díla, a s důrazem na estetickou kvalitu překladu a s intencí, aby tento překlad působil i v kontextu moderní české kultury. Takto vydával brněnský biblista Josef Heger v první půli 20. století postupně Píseň písní, Žalmy, Kazatel a další starozákonní knihy. Hegerovské svazky vycházely mimo jiné ve vydavatelství Jakuba Demla a jsou tudíž uměleckými díly i po stránce výtvarné knižní kultury. Akcent na literární hodnotu byl záminkou, pod kterou mohly občas vycházet jednotlivé biblické knihy i za komunistického režimu. V odeonské edici Živá díla minulosti tak pod názvem Pět svátečních svitků (1958) vyšly společně Píseň písní, Rút, Žalozpěvy (Pláč Jeremiášův), Kóhelet (Kazatel) a Ester. Na překladech se vedle odborníků podíleli i básníci Jaroslav Seifert a Vilém Závada.

Jedním z nejnovějších a nejpozoruhodnějších počinů na tomto poli je překladatelský experiment Viktora Fischla. Tento dvojjazyčný spisovatel, žijící v Izraeli a píšící česky i hebrejsky, se rozhodl přeložit vybrané „beletristické“ části Starého zákona tak, jako by to byla „obyčejná“, „světská“ literatura. Ne proto, aby duchovní smysl a kontext popíral – nýbrž proto, aby připomněl i „ten druhý“, který obvyklé zbožné překlady často upozaďují. V Písní písní tudíž akcentuje erotismus, v Knize Job existenciální úzkost a skepsi. I jeho překlady vycházely po jednotlivých svazcích. Soubor Poezie Starého zákona (Garamond 2002) obsahuje vedle Písně písní a Joba i Knihu Žalmů, Knihu Přísloví, Knihu Kazatel a Nářek Jeremiášův.

Písní písní se dlouhodobě zabýval i evangelický teolog Milan Balabán, který shromáždil a vydal téměř všechny historické překlady, počínaje překladem Husovým a konče překladem vlastním, ve svazku Píseň písní v českých překladech 15. - 21. století (Paseka 2003). Ještě jiný přístup k Písni písní byl vyzkoušen v rámci svazku Órigenés: O Písni písní (Herrmann a synové 2000). Tam M. C. Putna přeložil Píseň písní z řecké verze, ze Septuaginty – neboť právě v této podobě, silně odlišné od podoby hebrejské, měla vliv na Órigena a skrze něj i na středověké a pozdější mystiky.

K uvedení do biblické imaginace poslouží abecedně uspořádaný Slovník biblických obrazů a symbolů od Manfreda Lurkera (Vyšehrad 1999). Starší, dodnes dobře použitelný, bohužel špatně dostupný úvod do biblických literárních postupů, které se v Bibli užívají, napsal Rudolf Col pod názvem Biblická stylistika a poezie (Velehrad 1948). Žánr mudrosloví v širokém srovnávacím starověkém kontextu (Egypt, Sýrie, Řecko, Izrael) analyzuje sborník Dalibora Antalíka a dalších badatelů Mudrosloví v archaických kulturách (Herrmann a synové 2009). Téma Moudrosti v mudroslovné literatuře Starého zákona zpracoval suše, ale přehledně Karel Flossmann v knize Moudrost ve Starém zákoně (Česká katolická Charita 1989).

Stručné dějiny působení Písně písní v evropských kulturních dějinách obsahuje již zmíněný svazek Órigenés: O Písni písní. Motivy Písně písní v českém středověkém umění ukazuje i vykládá sborník Nevěsta v uzavřené zahradě (Národní galerie 1995). O ruské sofiologii se lze česky dočíst v pracích Tomáše Špidlíka, Karla Sládka a dalších, i v překladech teologických děl nejsystematičtějšího ze sofiologů, Sergije Bulgakova. Pozor však, pod heslem „Sofia“ či „sofiologie“ lze nalézt i rozličné esoterické bláboly.