Křesťanská klasika

Křesťanství v mainstreamu

Lactantius: Krása pro Boha

Iuvencus, Proba, Arator: biblický epos

Prudentius: básnické hymny

Mnišská kontrakultura: Apofthegmata čili stručná moudrost poustevníků

Atanáš a jeho divoký Antonín Poustevník, Sulpicius Severus a jeho střídmý Martin

„Otcové“ čili Klasikové patristiky

Jan Zlatoústý: sociální kazatel

Dva Řehořové a Bazil: křesťanští platonici a básník biskupského živobytí

Ambrož Milánský: biskup, politik a hymnograf

Jeroným: překladatel a zuřivý satirik

Augustin: okázale se kající hříšník

Augustin znovu: soudce dějin Říma a oddělitel církve od státu

Augustin potřetí: mladý nadšený, starý zapšklý

Na cestě ke středověku: Boëthius a Isidor

Druhý život

Co se dá opravdu číst

Křesťanství v mainstreamu

Pro křesťanské písemnictví po konstantinovském obratu platí, co bylo řečeno o písemnictví raných křesťanů: Prvotně jde o teologii a církev, až druhotně o literárnost. Leccos je ale jinak:

Za prvé, křesťanství jde společensky nahoru, takže se k němu přidávají už nejen silné charaktery, ale i ti, kdo také chtějí jít nahoru nebo se prostě jen nebrání obecnému trendu. Pozitivní aspekt z toho vzniká pro literaturu v tom, že ve vyšších, nyní křesťanských vrstvách vzniká poptávka po „vyšší“ literatuře s křesťanským obsahem. Teprve nyní tedy vzniká uvnitř křesťanského písemnictví i křesťanská literatura v užším slova smyslu, tedy zejména křesťanská poezie a umělecky náročná próza.

Za druhé, teologické spory neustávají, ba spíš naopak – co chvíli někdo někoho obviňuje, že je heretik, neboli že nevěří „správně“. Jelikož je však církev čím dál víc propojena se státní mocí, teologické argumenty mohou být doprovázeny i mocenskými; ten, kdo je uznán za „heretika“, bývá posílán do vyhnanství a různě šikanován. Křesťané tedy pronásledují jiné křesťany, byť (většinou) ne do krve. Pozitivní aspekt z toho vzniká aspoň pro literaturu v tom, že se rodí mnoho osobně laděných a často poutavých textů, které reflektují tyto spory a ústrky. Další pozitivní aspekt je v tom, že proti této mocenské církvi vzniká opozice – mnišská „kontrakultura“, a i ta si vytváří svoji zvláštní literární tradici.

Lactantius: Krása pro Boha

Generace křesťanských intelektuálů, která zažila konstantinovský obrat, začíná nově přemýšlet o víře a umění. Rétor Lactantius do svého spisu Božské základy rozesel řadu úvah na téma „krása a pravda“, neboli „literární zdobnost a křesťanská nauka“. Lactantiovy úvahy, jak sblížit křesťanství a poezii, se nesou dvojím směrem: Jednak chce vyzdvihnout „anonymně“ křesťanské prvky v tvorbě „pohanských“ básníků - zejména Vergilia, ale třeba i Lucretia: Když Lucretius napadá staré mýty o bozích, podobných lidech - argumentuje vlastně podobně jako křesťané. A jednak chce Lactantius využít rétoriky a poezie ku prospěchu křesťanství v nové umělecké tvorbě. Touží-li lidské uši po „sladkosti“, mají jim být nabídnuty krásné, křesťanským obsahem naplněné melodie a texty. Lactantius sám je je tradicí pokládán za autora básně O ptáku Fénixovi, která vkládá do pohanského mýtu křesťanský alegorický obsah: Pták, který podle legend umírá a vstává z popela, je alegorií zmrtvýchvstalého Krista.

Iuvencus, Proba, Arator: biblický epos

Podstata tohoto nově vynalezeného žánru spočívá ve spojení biblických dějů s tradiční antickou epikou a s jejím již od Homéra závazným veršem - hexametrem. Smyslem nového žánru je zbavit křesťanství výtky kulturní inferiority; oslavit Ježíše Krista a další biblické postavy ve vysokém literárním stylu; dokázat, že Kristus je hrdina antickém héróům rovný a naopak i v jejich „oboru“ je převyšuje. V řečtině máme jen jedno takové dílo, Parafrázi Janova Evangelia od Nonna z Panopole. Zato latinská literatura vytvořila celou řadu takovýchto eposů. Iuvencus patří k první generaci křesťanských básníků, k oné „šťastné generaci“ po konstantinovském obratu, základním impulsu pro rozvoj křesťanského umění. To on píše první epos tohoto druhu s názvem Čtyři knihy evangelií. Ježíš Kristus je tu něco jako „nový Achilleus“ či „nový Aeneas“. Paní Proba (téměř jediná žena mezi křesťanskými literáty) dokonce spojila žánr biblického eposu s hravým žánrem centonu čili koláže citací: Převyprávěla evangelní příběh a jeho starozákonní předobrazy s pomocí poloveršů z Vergilia – aby tak oslavila nejen Krista, nýbrž i Vergilia: Nejen čtvrtá ekloga o božském dítěti, nýbrž celé Vergiliovo dílo je proroctvím o Kristu! Další básníci se obracejí k příběhům ze Starého zákona. Prudentius zase napsal epos alegorický – Boj o duši, ve kterém spolu homérským stylem zápasí Ctnosti a Neřesti. Na konci řady stojí v polovině 6. století, tedy vlastně už po pádu římské říše, Arator – římský klerik, který zbásní Skutky apoštolské: Jakožto „nový Aeneas“ či „nový Romulus a Remus“ jsou tu oslaveni apoštolé Petr a Pavel, kteří přicházejí znovu, duchovně, vybudovat Řím.

Prudentius: básnické hymny

I v nejranější, předkonstantinovské, „katakombální“ křesťanské kultuře bylo jedno místo pro poezii – i když se jí neříkalo poezie: Byly to hymny jakožto součást bohoslužeb. Nejdřív byly ze židovské bohoslužby převzaty zpěvy biblické, zejména Žalmy. I nové křesťanské hymny vycházely z biblické, ne z antické poetiky, viz slavné latinské hymny Gloria (Sláva), Te Deum laudamus (Tebe Boha chválíme) či Exsultet (Ať zajásá).

Až po konstantinovském obratu se začaly psát hymny podle antických metrických pravidel. Za zakladatele nové, básnické hymniky je pokládán biskup Ambrož Milánský. Většina hymnů je však anonymních. Nešlo o slávu autora. Šlo naopak o to, aby se autor „ztratil“, aby se hymnus stal součástí společné paměti celé křesťanské obce.

Někteří básníci se však přece pokusili vytvořit v žánru bohoslužebného hymnu samostatná básnická díla. Daleko nejvýznamnější z nich je Prudentius a jeho latinská sbírka s řeckým názvem Cathemerinon. Název což se dá volně přeložit jako Kniha hodinek, ve smyslu „hymnů k pravidelným bohoslužbám v průběhu dne a roku“. Součástí sbírky jsou hymnus ranní a večerní, hymnus před jídlem a po jídle, před začátkem půstu a k ukončení půstu, hymnus vánoční, velikonoční, tříkrálový či pohřební. Témata jsou křesťanská – ale básnicky autor čerpá z lyrické obraznosti římských klasiků Vergilia a Horatia.

Kniha hodinek je také unikátním svědectvím o tom, jak se křesťanství ujímá „pohanské každodennosti“, přebírá mnohé její reálie a přeznačuje je novými symbolickými významy. Podává veršem výklad o stravovacích zvyklostech antických křesťanů, o ritualizaci začátku a konce dne, o pojímání smrti, i jedno z vůbec prvních svědectví o teologii Vánoc a o velikonoční vigilii. Jako křesťanský ideál představuje života střídmý a pokojný, neextrémistický, napojený na přírodu a navazující na klasickou římskou tradici „života v ústraní“.

Mnišská kontrakultura: Apofthegmata čili stručná moudrost poustevníků

Slovo „mnich“ pochází z řeckého „monachos“, „ten, kdo je sám“. První „mniši“ byli poustevníci, kteří odcházeli z velkých měst do pustiny (většinou ne doslovně do „pouště“). Odcházeli proto, že jim města jako Alexandrie či Antiochie, i když vnějškově křesťanská, připadala už naprosto zkažená – to kvůli propojení křesťanství s mocí a bohatstvím. Mniši-poustevníci tedy vytvářejí „církev uvnitř církve“, „křesťanskou kontrakulturu“. Kolem slavných poustevníků vznikají celé komunity a kolem komunit i specifická mnišská literatura. Předně jsou to ústně tradované výroky oněch poustevníků-učitelů: stručné, ostře pointované, často paradoxní a někdy i překvapivě vtipné rady, „jak žít“, „jak duchovně růst“. I v překladech se pro tento žánr užívá řecký termín „apofthegmata“. „Apofthegma“ znamená „výrok“, „sentence“. Obvykle jsou uvedena „Abba ten a ten řekl...“, nebo „O starci tom a tom se vyprávělo, že...“ Právě pro tu stručnost a lapidárnost, kontrastující s rétorickou obšírností většiny ostatní starokřesťanské literatury, se Apofthegmata těšila velké oblibě v širokých křesťanských kruzích. Napříč náboženskými systémy lze výroky starokřesťanských poustevníků přirovnat k výrokům chasidských svatých rabínů nebo ke kóanům zenových mistrů.

Atanáš a jeho divoký Antonín Poustevník, Sulpicius Severus a jeho střídmý Martin

K mnišské kultuře dále patří životopisy slavných poustevníků nebo zakladatelů slavných klášterů. Ty navazují na pohanskou „aretalogii“ - líčení morálních kvalit a mimořádných schopností, včetně moci konat zázraky. V rámci tohoto společného modelu se ale vydělují dva směry. Jeden směr udává alexandrijský biskup Athanasios, počeštěně Atanáš, v Životě svatého Antonína Poustevníka. Ten akcentuje u svého hrdiny, zakladatele egyptského mnišství, hlavně boje s bizarními démony a různé fantasmagorické příhody, jakož i extrémní způsoby askeze, pokání až sebemučení. Druhý směr udává latinský křesťanský rétor Sulpicius Severus v Životě svatého Martina. I v životopise tohoto zakladatele mnišství v severní Galii (a tedy pozdějšího patrona Francie) figurují různé zázraky – ale důraz je spíš na Martinovu umírněnost, skromnost a dobročinnost; viz slavnou scénu s žebrákem, jemuž Martin ještě jako voják dává půlku svého pláště. Pokud v Atanášově spise lze pozorovat vliv života pohanského divotvůrce Apollónia z Tyany – tak ve spise Sulpicia Severa lze pozorovat spíš vliv klasických římských biografií. V renesanci dostal Sulpicius Severus podle svého střízlivého stylu dokonce přízvisko „křesťanský Sallustius“.

Ve dvou reálných osobnostech a literárních hrdinech čtvrtého století, divokém Antonínovi a střídmém Martinovi, se tak začínají dělit i cesty východního a západního mnišstva: To východní, řecké, bude klást důraz na askezi a nadpřirozeno. To západní, latinské, na život činný. Proto se také západní mnišstvo může stát základnou středověké evropské kultury: Od Martina vede cesta i k Benediktovi z Nursie, zakladateli benediktinského řádu.

„Otcové“ čili Klasikové patristiky

Vlastní jádro křesťanské literatury pokonstantinovské éry, vlastní „klasiku křesťanské klasiky“, ovšem tvoří soubor děl řeckých a latinských (v menší míře i syrských a dalších „orientálních“) autorů, kterým se dohromady říká „církevní otcové“. Tím je míněno jejich postavení vrcholných teologických autorit pro církev následujících dob – od středověku vlastně až po současnost. „Církevní otcové“ jsou ti, kdo ve vnitrocírkevních sporech vyhráli. Odtud i termín „patristika“ čili nauka o dílech církevních otců (z latinského „pater“ = otec). Velká část díla „církevních otců“ má úzce teologickou tematiku, která je laickému čtenáři vzdálená. Řada jejich spisů ovšem má i literární hodnotu a „laickou“ čtenářskou zajímavost – a těmi má smysl se zabývat i v rámci literárních dějin.

Jan Zlatoústý: sociální kazatel

Mezi řeckými „otci“ je nejsympatičtější a nejsrozumitelnější postavou konstantinopolský biskup Ióannés, řečený Chrysostomos – počeštěně Jan Zlatoústý. Čestnou přezdívku dostal díky svému kazatelskému umění. Křesťanské kázání je proměnou starého žánru rétorské řeči, speciálně podžánru „diatriby“ - poučné i zábavné rozpravy na některé etické a společenské téma; přezdívku „Zlatoústý“ ostatně před Janem nesl „pohanský“ druhosofista Dión. Kázání pronášeli a nechávali zapisovat všichni „otcové“. Jan je však nejvýraznějším kazatelem sociálním a společensko-kritickým. Když se čtou jeho rozhořčené texty o zpupných bohatcích a mocidržcích – řeklo by se: křesťanský socialista, málem křesťanský revolucionář Však také štval mocné konstantinopolské kruhy, byl sesazen a skončil ve vyhnanství. Rehabilitace se dočkal až posmrtně.

Dva Řehořové a Bazil: křesťanští platonici a básník biskupského živobytí

Celé trojici se říká „kappadočtí otcové“, podle oblasti Kappadokie v Malé Asii, odkud pocházeli. Trojici tvořil Grégorios z Nazianzu čili Řehoř Naziánský, Řehořův celoživotní přítel Basileios z Kaisareie alias Basil Veliký (i svátek mají v kalendáři společně) a Basilův bratr Grégorios alias Řehoř z Nyssy. Všechny spojoval směr teologické práce, totiž „překlad“ křesťanské nauky do jazyka novoplatónských pojmů. Řehoř z Nyssy tak například „christianizuje“ Platónův dialog Faidón, když ve svém dialogu Makrina používá nejen platónskou argumentaci pro podporu křesťanské nauky o duši, ale i celý literární půdorys Faidóna. Ve spise O stvoření člověka zase podává koncept křesťanské antropologie – onoho „co je člověk“, čím se podobá Bohu, opět na základě antické filosofie.

Řehoř Naziánský však měl ještě jednu vášeň, totiž poezii. Také sice básnil o teologii, ale to nejzajímavější je jeho veršování o vlastním životě: o studiích v Athénách, o mnišském životě, o niterném vztahu k příteli Basilovi a zejména o tom, jak se za nic na světě nechtěl stát konstantinopolským biskupem. V Řehořovi se tak zjevuje překvapivě moderní, neustále sám sebe sledující a kriticky hodnotící, ano, i trochu rozervaný intelektuál.

Ambrož Milánský: biskup, politik a hymnograf

To Ambrosius čili Ambrož Milánský byl biskupem velmi aktivním. To on byl hlavním poradcem několika císařů, sídlících v Miláně. To on vedl se Symmachem spor o sochu Vítězství v senátu. To on ale také psal překrásné literární útěchy pro truchlící. Používal přitom argumenty křesťanské – i antické, jimž se naučil u Seneky a dalších klasiků literární konsolace. A to on také založil tradici hymnů, psaných podle vzorů antické poezie. „Hodinou zrození“ klasické latinské hymniky je podle tradice rok 386, kdy prý Ambrož dodával věřícím, shromážděným kolem něho v milánském kostele, obléhaném znepřátelenou církevní frakcí, srdnatosti tím, že pro ně skládal hymny v jednoduchém jambickém metru. To se podle něj nazývá „ambrosiánská strofa“. „Ambrosiánskou strofu“ převzal pro svou Knihu hodinek Ambrosiův žák Prudentius a celá další hymnografická tradice.

Jeroným: překladatel a zuřivý satirik

Hieronymus ze Stridonu neboli Jeroným má největší zásluhu v oblasti překladu: Přeložil z hebrejštiny a řečtiny do latiny celý text Bible (s použitím částí starších překladů). Ten se pak pod názvem Vulgata stal závazným, „posvátným“ překladem pro římskokatolickou církev. Vedle toho přeložil do latiny i řadu řeckých křesťanských textů, zejména Órigenových děl, která díky tomu mohla působit na středověké biblické vykladače, teology a mystiky. Jeroným je ovšem i velmi svérázným spisovatelem. Vyzkoušel si mimo jiné žánr mnišského životopisu – ovšem co z něho vzniklo u Jeronýma, je spíš dobrodružná novela s prvky (zapírané) erotiky. Nejosobnější je ale v žánru literárního dopisu. Nadává, stěžuje si, proklíná, barvitě kreslí odporné poměry v římském kléru, vychvaluje svoje bohaté příznivkyně a spílá ženství jako takovému - zkrátka ukazuje se jednak jako nástupce prvního křesťanského zuřivce Tertulliana, jednak jako dědic římských satiriků. Proč to číst? Protože je to drsný pohled do církevních poměrů v době „křesťanské klasiky“. A protože je to občas legrace. I když někdy nechtěná.

Augustin: okázale se kající hříšník

Nejkomplexnější dílo vytvořil a nejvýraznější osobností mezi „otci“ je Augustinus, biskup v africkém městě Hippo v dnešním Alžírsku. Než se ovšem stal biskupem, prošel složitým názorovým vývojem. A právě o tomto vývoji, o své cestě k Bohu, napsal svoji v moderní době nejvíc čtenou knihu: Vyznání. Ve většině knih mluví o objektivních teologických tématech, ale ve Vyznání činí tématem sám sebe. Sám sebou ručí. Někdy se říká, že Augustin je zakladatelem žánru autobiografie. To není zcela pravda, protože mnoho antických osobností napsalo před ním své životopisy. Byly to však dějiny jejich skutků a byly formulovány pozitivně až sebeoslavně: Pohleďte, co jsem dokázal! Augustin však píše první „dějiny duše“ (částečným vzorem mu mohl být jedině Řehoř Naziánský) a formuluje je jako sebeobvinění: Podívejte, jaká jsem byl svině! Nic dobrého jsem neudělal!

Proč se Augustin tak literárně bičuje? Jednak proto, že je školený rétor (živil se jako advokát!) a tedy vše dovádí do extrému. A jednak proto, že chce tím sebeumenšením ukázat, jak velký je Bůh, který mu přispěl na pomoc svou milostí. Milost, kterou si člověk nezaslouží, a přece ji dostane – to je ústřední téma Augustinovy teologie. Ústřední téma jeho antropologie je pak svobodná vůle: Co se to děje v naší duši? Proč se rozhodujeme, jak se rozhodujeme...?

Augustin znovu: soudce dějin Říma a oddělitel církve od státu

Druhé nejvlivnější Augustinovo dílo, O obci Boží, vzniklo jako reakce na vyplenění Říma Vizigóty roku 410. Tato událost byla pro Římany něčím jako jedenácté září pro Američany: totální šok. Věčný Řím byl dobyt! Naše tisíciletá víra v sílu a vyvolení Věčného Města se zhroutila! Poslední pohané začali obviňovat křesťany – vidíte, dokud Řím chránili staří bohové, tak se to nestalo. Kniha O obci Boží je odpovědí na tuto výtku. Augustin probírá římské dějiny, všechny ty slavné zakladatelské mýty, a ukazuje svým krajanům – podívejte, co je tu krve, násilí, lži a všelikého svinstva. Opravdu jste tak hrdí na svou minulost?

V této části je Augustin něco jako satirický „anti-Livius“. V další části pak Augustin mentálně odděluje církev od státu: Stát je jenom „obec pozemská“, ta pomine. Důležitá je „obec Boží“, ta nepomine. A co je „obec Boží“? Obvykle se ztotožňuje prostě s církví, ale Augustin ji míní spíš jako neviditelné společenství těch, kteří jsou Bohem vyvoleni. Jen On ví, kdo k ní patří. Toto oddělení světského a duchovního je základním Augustinovým vkladem do počátku evropského Západu. Pro Východ zůstala církev spojena se státem. Proto se také na Západě mohla zrodit demokracie, kdežto na Východě ne.

Augustin potřetí: mladý nadšený, starý zapšklý

Vedle těchto dvou nejslavnějších děl napsal Augustin ještě množství prací ve všemožných žánrech. Napříč texty se ukazuje jeho osobnostní vývoj ještě jinak, než jak vypadá z Vyznání. Možná i trochu obráceně: Od „mladého Augustina“. slučujícího v africky vášnivém srdci lásku k Bohu i okouzlení Božím světem , přes „zralého Augustina“, klenoucího odvážné myšlenkové konstrukce a energicky organizujícího církevní záležitosti, až ke „starému Augustinovi“, umanutě posedlému už jen jediným tématem – totální špatností člověka a zvláště jeho sexuality. Je zákonité, že největšímu zájmu se dnes těší „mladý Augustin“. Lidsky i literárně nejpřátelštější cesta k Augustinovi vede skrze jeho dva rané, půvabné až rozmarné texty O učiteli a O pořádku. Názvy spíše matou. Spis O pořádku je velmi „neuspořádaným“ literárním záznamem průběhu jedné disputace, kterou mladý Augustin vedl na venkovském statku se skupinou přátel a která je plná „sókratovské“ radosti ze samotného filosofování i i ze společného pobývání. Mimo jiné se řeší i otázka, zda je vhodné chválit Boha, když člověk sedí na záchodě. Odpověď: Je!

Na cestě ke středověku: Boëthius a Isidor

V průběhu pátého století se římská říše rozpadá. S římskou říší končí i antika. Není to však konec náhlý a viditelný. Formálně se za konec západořímské říše pokládá rok 476, kdy byl sesazen poslední římský císař Romulus Augustulus a po něm už nastoupili germánští králové. Soudě však podle dobových pramenů - tehdy si téměř nikdo nevšiml, že se něco zvláštního stalo. Jednak už říše byla v rozkladu delší dobu – a jednak mnohé její prvky trvaly dál. Dál trvala i antická kultura, nyní už pěstěná prakticky jen křesťany. Ještě po celé šesté století se v různých kulturních centrech bývalé říše nebo naopak v zapadlých enklávách píše v antickém duchu. Tito „poslední Římané“ se snaží uchovat, co se ještě dá. Ve skutečnosti připravují onen základní kulturní materiál, z něhož bude žít středověk: Učenec Boëthius na dvoře ostrogótských králů v Ravenně překládá řecké filosofické klasiky do latiny, připravuje učebnice základních disciplín humanitního vzdělání a když upadne do nemilosti, napíše ve vězení nejkrásnější spis nejpozdnější antiky – Filosofii utěšitelkou. Biskup Isidor ve španělské Seville vytvoří gigantickou encyklopedii všech antických věd i teologických nauk pod názvem Etymologie. Není originální myslitel – je „jen“ kompilátor, ale přesně to je to, co doba potřebuje. Nejen doba zlatého věku římské literatury – ale i Jeronýmův a Augustinův věk se autorům šestého a sedmého století jeví jako zašlé zlaté časy.

A to už je opravdu středověk.

Druhý život

Patrističtí klasikové samozřejmě žijí především v teologii, kde jsou permanentně citováni jakožto autority rovné téměř Bibli. Žijí však i v ikonografii. Na pravoslavných ikonách se často vyskytují Jan Zlatoústý, Řehoř Naziánský či Basil Veliký. Na katolických oltářních obrazech a sochách bývají podobně často zpodobňováni Martin, Ambrož, Jeroným i Augustin. Mají zde i svou ustálenou ikonografii – atributy, podle kterých se poznají: Martin má žebráka a plášť, Ambrož včelí úl (podle své „sladké“ výmluvnosti), Jeroným kardinálský klobouk a lva (podle své funkce papežského sekretáře a podle mnohem pozdější legendy, která mu přiřkla v palestinské poušti ochočeného lva), Augustin hořící srdce a mušli (podle své horoucnosti a podle legendy, že se mu na mořském břehu zjevil anděl v podobě chlapečka s mušlí, přirovnávající svou snahu přelít mušlí moře do jamky v písku k Augustinově snaze pochopit božskou Trojici). I na Karlově mostě a jinde v Čechách se obrazů a soch s těmito atributy najde přehršel.

V životopise svatého Antonína zvláště inspirovaly umělce pasáže o hordách útočících démonů. Výtvarně a ještě zcela zbožně je ztvárnil například Hieronymus Bosch. Literárně a již ironicky na adresu křesťanského askety, který nenávidí svět, protože mu nerozumí, je ztvárnil Gustave Flaubert v novele Pokušení svatého Antonína. Ve své typické směsi zbožnosti a ironie namaloval obraz na tentýž námět i Salvador Dalí.

Apofthegmata pouštních otců byla oblíbena ve východním křesťanstvu. Západní křesťanstvo (a postkřesťanstvo) jim přišlo na chuť až v moderní době – v únavě z pouze racionální teologie a v touze po více niterné spiritualitě i v nadšení pro jejich podobnost s chasidskou a zenovou moudrostí. Henri Nouwen, Anselm Grün a jiní autoři, píšící knihy o (post)moderní spiritualitě, pracují s výroky pouštních otců, které ovšem propojují s poznatky hlubinné psychologie.

Tak, jako Augustin „dekonstruoval“ římské dějiny – tak Augustina samého „dekonstruoval“ norský filosof a spisovatel Jostein Gaarder, mimo jiné autor Sofiina světa, v novele Vita brevis. Ta je stylizována jako dopis, který Augustinovi píše jeho družka, kterou odvrhl, když se konečně obrátil k Bohu – a vyčítá mu, že pro lásku k Bohu pojal nenávist k člověku, k ženám pak zvláště.

Boëthiova Filosofie utěšitelkou se stala vzorem pro řadu autorů, hledajících útěchu ve vězení či v nemoci. Z českých myslitelů se jí inspiroval Emanuel Rádl; a Zdeněk Neubauer k ní přirovnal Dopisy Olze, které psal z vězení Václav Havel.

Co se dá opravdu číst

Pro křesťanskou klasiku platí totéž lítostivé varování jako pro písemnictví raných křesťanů: Jen v málo případech z mnoha a mnoha textů jde o čtenářsky přístupná díla. Další problém je i v tom, že křesťanská klasika se do češtiny sice dosti často překládala – ale bylo to v 19. a raném 20. století, a to většinou katolickými kněžími pro katolické časopisy (Blahověst, Časopis katolického duchovenstva, Na hlubinu aj.). Už tehdy byl jazyk překladů archaizovaný vzhledem k dobové normě – natož s odstupem sta i více let (viz o tom studii M. C. Putny Řecká křesťanská literatura a české národní obrození v Teologickém sborníku 2000, č. 4). Za komunistického režimu se patristické texty téměř vůbec překládat nesměly a zase až od devadesátých let znovu přibývá překladů z této oblasti. Zde budeme tedy uvádět jen překlady 20. století a zcela současné.

Z Lactantia, kromě oněch starých a téměř nečitelných překladů, vyšla vlastně jen báseň O ptáku Fénixovi, roku 1932 – ovšem, na poněkud bizarním místě: v časopise Krematorium. Myšlení konstantinovské generace je v češtině zastoupeno alespoň částmi díla historika Eusebia O životě zvěčnělého císaře Konstantina, které vyšly v rámci monografie Manfred Clauss: Konstantin Veliký (Vyšehrad 2005).

Z biblických eposů vyšel zatím jen komentovaný úryvek z Aratorova Eposu o Skutcích apoštolských, a to v revui Souvislosti roku 2002, číslo 1. Martin Bažil připravuje však vydání celého eposu-centonu básnířky Proby.

Prudentiova Kniha hodinek vyšla kompletně s komentářem M. C. Putny roku 2011. Tuto knihu čtenářsky ocení ten, kdo dříve ocenil křehkou přírodní lyriku Vergiliovu či Horatiovu. Několik ukázek z Prudentia a dalších křesťanských básníků je obsaženo i ve výboru Sbohem starý Říme?.

Soubor Apofthegmata – výroky a příběhy pouštních otců vyšel kompletně ve třech svazcích v překladu Jiřího Pavlíka v Benediktinském arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2000-2009. Lapidární fragmenty se čtou výborně.

Atanášův Život Antonína Poustevníka vyšel česky poprvé roku 1928 ve Staré Říši, podruhé v novém překladu 1996 (Refugium Velehrad – Roma). Démoni jedou! Sulpiciův Život svatého Martina vyšel poprvé roku 2003 (Herrmann a synové). Jeho půvab je nenápadnější, ale v hagiografickém vyprávění je skryta řada pěkných historek.

Jan Zlatoústý byl v 19. století jednoznačně nejoblíbenějším řeckým patristickým autorem v Čechách. A v nové době? Nic. Škoda!

I tři „kappadočtí otcové“ bývali v 19. století dosti překládáni. Nově vyšlo několik spisů s komentáři v edici Knihovna rané křesťanské tradice: Basil z Caesareje: Devět kázání o stvoření světa (OIKOYMENH 2004), Řehoř z Nyssy: O stvoření člověka (OIKOYMENH 2013) a další. Je to četba zajímavá, ovšem spíš teologická a filosofická. Kdo ale konečně přeloží básně Řehoře Naziánského?

Z Ambrožova díla vyšlo česky zejména O pannách a Pohřební chvalořeči o bratru Satyrovi (společně Olomouc 1948) a část téhož spisu pod názvem O smrti bratra Satyra v knize Jany Nechutové Úděl a útěcha (Heršpice 1995). Ambrožvy hymny vstoupily do římské liturgie hodinek a v jejím rámci byly některé z nich přeloženy do češtiny, a to několikrát – v souborech František Sušil: Hymny církevní (Brno 1859); Jan Dokulil: Hymny (Akord 1937); O. F. Babler: Antifony, hymny a sekvence ze 4. až 19. století (Svatý Kopeček 1940); Markéta Koronthályová: Vexilla regis. Výbor z latinské duchovní poezie (Vyšehrad 2013).

Jeronýmovy tři mnišské novely vyšly společně s názvem Legendy o poustevnících v překladu Jiřího Šubrta (OIKOYMENH 2006) a čtou se docela dobře – inu, jako novely. Z Jeronýmových listů vyšly dva různé výbory. Listy svatého Eusebia Jeronýma, kněze a učitele církve (Stará Říše 1917) a Výbor z dopisů (OIKYMENH 2006). Paradoxně, i když druhý překlad Jiřího Šubrta je jazykově modernější a neskonale lépe vybavený komentáři – větší čtenářský efekt má v tomto případě starší překlad. A to proto, že překladatel Antonín Ludvík Stříž a celá Stará Říše se sami hlásili k tradici oné „křesťanské zuřivosti“, jdoucí od Tertulliana a Jeronýma až ke staroříšskému patronu Léonu Bloy. Jeronýmův zuřivecký styl jim tudíž šel po srsti.

Augustinova Vyznání vycházejí ve stále stejném a stále dostačujícím překladu Mikuláše Levého, zatím naposledy 1997. Pozor, biografické vyprávění končí v deváté knize, desátá až třináctá už se zabývá teoretickými otázkami času a paměti. A ještě jednou pozor, Augustin je opravdu velmi exaltovaný. Spis O obci Boží přeložil poprvé už obrozenec F. L. Čelakovský. Nový, čtivý překlad vydala Julie Nováková roku 1950 (tehdy skoro zázrak, už uprostřed bolševismu!), znovu byl vydán 2007. Z menších Augustinových spisů se vyplatí číst dialogy O pořádku a O učiteli, přeložené v monografii Karel Svoboda: Estetika svatého Augustina a její zdroje (Karolinum 2000). Výbor Augustinus Aurelius: Říman – člověk – světec (Vyšehrad 2000) je cenný zejména v tom, že ukazuje rozpětí Augustinových žánrů a poloh. Vyplatí se číst i Augustinovu Křesťanskou vzdělanost (Vyšehrad 2004), vysvětlující vztah křesťanského intelektuála ke klasické tradici.

Boëthiova skvostná Filosofie učitelkou vyšla ve výbor Boëthius Poslední Říman (Vyšehrad 1981) i samostatně (nejnověji Vyšehrad 2012). Isidorovy Etymologie vycházejí kompletně v OIKOYMENH od roku 2000.

Rovněž sekundární literatury o křesťanských klasicích je k dispozici dostatečně, ale rovněž zde platí varování – velká část se věnuje spíše teologickým aspektům jejich díla. Slovo „patristika“ v názvu by mělo spíše varovat. K porozumění mentalitě člověka této epochy lze ale použít například knihu Christoph Markschies: Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství (Vyšehrad 2006). Řada dobrých monografií je zato k dispozici k jednotlivým osobnostem křesťanské klasiky. Některé monografie jsou „skryty“ v rozsáhlých úvodech k výše zmíněným novodobým edicím. Z dalších lze doporučit: Ondřej Doskočil: Křesťanství v tóze. Lactantius a počátky křesťanské teologie (Jihočeská univerzita 2012); Lenka Karfíková: Řehoř z Nyssy (OIKOYMENH 1999); Alois Lang: Otec pouště svatý Jeronym (Vyšehrad 1948) – kniha fakticky mírně zastaralá, ale láskyplně napsaná; Tomáš Špidlík: Řehoř Naziánský. Úvod ke studiu jeho duchovní nauky (Refugium Velehrad-Roma 2010) – kniha cenná, i když poněkud opomíjející literární složku Řehořova díla; Jiří Novotný: Basil Veliký a jeho doba (Refugium Velehrad-Roma 1999); David Vopřada: Svatý Ambrož a tajemství Krista (Krystal OP 2015).

Nejpočetnější je samozřejmě literatura k Augustinovi, od stručných populárních životopisů (Gisbert Kranz: Augustin, život a působení, Karmelitánské nakladatelství 1998) po analýzy dílčích teologických a filosofických témat či naopak po výběry „zlatých slov“. Možná právě proto je ke vší té literatuře, zbožně analyzující vrcholného klasika, užitečno přečíst si jako korektiv práci od filosofa, který vzešel „z druhé strany“, z reformního marxismu – a právě proto jeho ocenění Augustinova významu není zdaleka tak samozřejmé: Milan Machovec: Svatý Augustin (nově Akropolis 2011).